ECLI:CZ:US:2006:2.US.697.05
sp. zn. II. ÚS 697/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 24, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005, č.j. 9 To 136/2005-245, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2005, č.j. 7 Tdo 1179/2005-274, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 12. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí. že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy, základní práva obviněného zaručená v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 Listiny.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 1 T 49/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Kladně uznal rozsudkem ze dne 20. 4. 2005, čj. 1 T 49/2004-220, stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, jehož se dopustil způsobem popsaným ve výroku rozsudku. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Dále mu dle §59 odst. 2 trestního zákona ve zkušební době stanovil zákaz zdržet se požívání omamných a psychotropních látek a jedů a manipulace s nimi.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2005, čj. 9 To 136/2005-245, napadené rozhodnutí doplnil ve výroku o trestu podle §59 odst. 2 trestního zákona o slova: "s výjimkou léků mu předepsaných ošetřujícím lékařem". V ostatních výrocích zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně prováděl a hodnotil dokazování v souladu se zásadami uvedenými v ust. §2 odst. 5 a 6 trestního zákona. Stran provádění dokazování nezjistil žádné procesní pochybení. Ztotožnil se i s právním posouzením jednání stěžovatele. Odvolání shledal důvodným toliko ve formulaci přiměřeného omezení, které bylo stěžovateli uloženo dle ust. §59 odst. 2 tr.zák., a stanovený zákaz sám doplnil výjimkou vztahující se na léky předepsané ošetřujícím lékařem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 9. 2005, čj. 7 Tdo 1179/2005-274, toto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Namítá, že neměl být uznán vinným trestným činem dle §187 trestního zákona, neboť dosud nebyl vydán zvláštní zákon ve smyslu §195 odst. 1 trestního zákona, který by stanovil, co se považuje za omamné látky, psychotropní látky, přípravky obsahující omamnou látku a za prekursory. Má za to, že trestní zákon jednoznačně spojuje aplikovatelnost ustanovení §187 trestního zákona s vydáním zvláštního zákona, který by publikoval seznam látek, s nimiž je zakázáno nakládat tak, jak toto ustanovení předvídá. Absence takového prováděcího zákona musí znamenat, že stěžovatel nemůže být stíhán a trestán pro spáchání trestného činu uvedeného v §187 trestního zákona. V této souvislosti namítá, že pokud v rozsudku soudu prvního stupně je uveden odkaz na seznam látek uvedený v příloze zák. č. 167/1998 Sb., nejedná se o zákon předpokládaný v ust. §195 tr.zák., neboť v tomto zákoně není jakýkoli odkaz na §187 tr.zák. nebo na §195 tr.zák. a na předpisy z oblasti trestního práva. Má za to, že na základě porovnání §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 167/1998 Sb. se seznamy v přílohách č. 4 a č. 5 by mohlo dojít k tomu, že i pěstování konopí setého a nakládání s ním by automaticky znamenalo trestný čin, když v každém konopí je obsažena látka THC. Z toho dovozuje, že zákon není určen k definici látek podle §187 a §195 tr. zák., ale směřuje do podnikatelské sféry v rovině správního práva. Má za to, že na uvedenou problematiku je třeba nahlížet také z hlediska zásady nullum crimen sine lege. S ohledem na závažnost a složitost věci se zákonodárce zavázal vydat nový seznam zakázaných látek. Logickým je pak požadavek, aby každý měl možnost zjistit, že určitý právní předpis a jeho přílohy právě takový seznam představují, což je požadavek vyplývající z principů právní jistoty a materiálního právního státu, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Toto se však v posuzované věci nestalo, protože ve zvláštním zákoně chybí přímý odkaz na příslušná ustanovení trestního zákona.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž soudy obou stupňů dospěly. Má za to, že provedené důkazy byly hodnoceny výlučně v jeho neprospěch a soudy se odpovídajícím způsobem nevypořádaly s jeho námitkami, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces, nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo. Pokud soudy vycházely z protokolů o odposlechu mobilních telefonů a ze zpráv SMS, tyto důkazy neposkytují dle stěžovatele dostatečnou oporu, že zkoumanou telefonní stanici užíval stěžovatel. Namítá také, že soud nebyl oprávněn číst u hlavního líčení výpověď svědkyně V.
z přípravného řízení, když protokol o jejím výslechu z přípravného řízení je z důvodu nedodržení poučovací povinnosti dle jeho názoru procesně nepoužitelný. Stěžovatel podrobně rozebírá výpověď této svědkyně a soudu vytýká, že se měl zabývat tím, proč svědkyně vulgárními výrazy okomentovala účinky extáze. Výpověď svědkyně W., která mluvila o jedné cigaretě, kterou stěžovatel měl prodat její kamarádce, označuje za nikoli bezprostřední důkaz. Soudy se také nedostatečně vypořádaly s jejím tvrzením, že cigareta měla menší účinek. Výpovědi svědků J. a M. považuje za obecné, z nichž nelze žádné relevantní poznatky zjistit. Dle stěžovatele pouze dvě osoby hovoří o tom, že stěžovatel poskytl jiné osobě drogy a shodují se v hodnocení jejích účinků. Vznikají tak pochybnosti, zda se svědkyně nestaly obětí nevhodného žertu či ošizení.
Stěžovatel se konečně domnívá, že soudem formulované omezení uložené mu dle §59 odst. 2 trestního zákona je velmi široké, není nezbytné a je jím zasahováno do jeho základních práv, zejména práva na respektování soukromí, práva na svobodnou volnu povolání a přípravu k němu. Zákaz ho fakticky omezuje nejen v užívání některých léků, ale i ve výběru zaměstnání, v němž se s těmito látkami legálně nakládá. Navíc u něj kriminalizuje držení i tzv. přiměřeného množství drogy pro vlastní potřebu a její užívání.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Praze upozornil na to, že námitky stěžovatele jsou pouze opakováním a rozvedením námitek uplatněných v odvolání. Krajský soud se jimi zabýval a zaujal k nim stanovisko vyjádřené v napadeném rozsudku. Ke svým závěrům nemá co by dodal. I Nejvyšší soud ve svém vyjádření vyslovil, že k námitkám shrnutým pod bodem A) ústavní stížnosti a doslovně převzatým z dovolání, zaujal ve svém rozhodnutí stanovisko. Ve vztahu k němu proto považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
V jádru argumentace stěžovatele leží jeho výhrady proti hodnocení důkazů. V této souvislosti je namítáno pochybení soudů při objasnění skutečného stavu věci a následné pochybení v otázce právního posouzení žalovaného skutku. Stěžovatel tímto způsobem polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy, významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. Velmi podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Srozumitelně a logicky se vypořádal i s namítanými výpověďmi svědků, a dospěl tak ke skutkovým závěrům, jimž z hlediska ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu nelze nic vytknout. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu (který hodnotící úvahy i závěry nalézacího soudu potvrdil), že nebyl dán žádný zákonný důvod, který by bránil při hlavním líčení číst výpověď svědkyně V. z přípravného řízení. Pro stručnost lze odkázat na velmi podrobné odůvodnění neopodstatněnosti této námitky stěžovatele, obsažené na str. 3 a 4 napadeného rozsudku krajského soudu. Tento soud se rovněž ústavně konformním způsobem vypořádal s dalšími námitkami stran stěžovatelem vyslovených pochybností o účincích prodaných drog a i v tomto směru je možno plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Lze uzavřít, že ve věci byla obstarána řada důkazů, jež vyvracejí obhajobu stěžovatele a tvoří ucelený řetězec, z něhož je možno učinit závěr o vině stěžovatele, o níž soudy neměly žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že nepoužili stěžovatelem zmíněné pravidlo "in dubio pro reo", vyplývající ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny.
V souvislosti s právními závěry obecných soudů stěžovatel namítá, že byl v rozporu se svým ústavním právem na spravedlivý proces uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 trestního zákona, a to přesto, že se soudy nevypořádaly se skutečností, že dosud nebyl vydán zvláštní právní předpis, který by definoval pojmy uvedené v §195 odst. 1 trestního zákona, nezbytné pro závěr o vině podle §187 trestního zákona. Obsahově shodnou námitku stěžovatel uplatnil v odvolání podaném proti odsuzujícímu rozsudku i v dovolání a soudy odvolací i dovolací se s ní řádně vypořádaly. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně výkladem pojmu omamná a psychotropní látka, definovaného v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, a přílohách, které jsou jeho součástí, zabýval a rovněž vysvětlil okolnosti a důvody, z nichž je jednoznačně zřejmé, že odkaz, uvedený v ustanovení §195 odst. 1 trestního zákona se týká právě zákona č. 167/1998 Sb. I když má tento zákon daleko širší věcný dopad, je z jeho obsahu zřejmé, jaké nakládání a s kterými prostředky je zakázáno, takže nerespektování takového zákazu naplňuje pojem neoprávněné dispozice s nimi ve smyslu §187 a násl. trestního zákona. Jak připomněl Nejvyšší soud, tento výklad je v rozhodovací praxi soudů uplatňován naprosto jednotně a bez jakýchkoli pochybností či výhrad.
Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/03) uvedl, že k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, jak naznačuje ve své ústavní stížnosti stěžovatel, by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona, a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimního očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona. To však v projednávaném případě nenastalo, neboť obecná justice zvolila na rozdíl od stěžovatele výklad, který vede k naplnění účelu a smyslu dané zákonné úpravy, a který nevybočuje z mezí, které dává soudní moci při jejich činnosti ústavní pořádek ČR.
Poslední stěžovatelova námitka směřuje do uloženého omezení zdržet se ve zkušební době požívání omamných a psychotropních látek a jedů a manipulace s nimi. Stěžovatel se domnívá, že takto formulovaný zákaz je příliš široký, jeho uložení není nezbytné a je jím zasahováno do jeho základních práv. Na jedné straně lze přisvědčit stěžovateli v tom, že nalézacím soudem formulované omezení, uložené stěžovateli dle ustanovení §59 odst. 2 trestního zákona, bylo stanoveno příliš široce a stěžovatel jím byl omezen v užívání některých nezbytných léků. Toto pochybení ovšem napravil odvolací soud, když výrok o stanovení přiměřeného omezení doplnil o část věty "s výjimkou léků mu předepsaných ošetřujícím lékařem". Takto formulovaný výrok dle názoru Ústavního soudu splňuje účel stanoveného omezení - vést ve zkušební době řádný život. Odkaz stěžovatele na porušení svých ústavních práv v souvislosti s uložením uvedeného omezení není případný. Podstatou opatření dle ustanovení §59 odst. 2 trestního zákona, spočívajících v zákazu určitého konání, jsou zásahy do svobody jednání a rozhodování pachatele ve zkušební době. Touto formou lze pachateli zakázat jak konání, které je jinak nedovolené, tak i konání, které je jinak právním řádem dovolené. Jde o omezení, které umožňuje odstranit příčiny, podmínky a příležitosti k opětovnému spáchání trestného činu, jehož se pachatel již dopustil. Vzhledem k charakteru trestné činnosti i zjištěnému sklonu stěžovatele k požívání drog by nebylo namístě umožnit mu ve zkušební době podmíněného odsouzení, aby vykonával zaměstnání, spojené s manipulací s omamnými a psychotropními látkami a jedy, či mu umožnit držení a užívání drogy, byť v přiměřeném množství, jak je namítáno v ústavní stížnosti. Ústavní soud má za to, že uložené omezení je přiměřené jak povaze podmíněného odsouzení, tak i povaze trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Námitku stěžovatele proto neshledal opodstatněnou.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 4. května 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu