ECLI:CZ:US:2006:2.US.698.04
sp. zn. II. ÚS 698/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. H.M., zastoupené advokátem JUDr. M.H., proti rozhodnutí ČS ze dne 14. 6. 1999, č. 585 630 1055, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2003, čj. 22 Ca 226/99-88, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2004, čj. 7 Ads 34/2003-121, za účasti ČS, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozhodnutí ČS, jímž jí byl odňat plný invalidní důchod, jakož i označené rozsudky správních soudů vydané v rámci přezkumu tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces, zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), dále právo na ochranu majetku zakotvené ve čl. 11 odst. 1 Listiny, a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, právo na účinný právní prostředek nápravy (čl. 13 Úmluvy), právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny), právo na sociální zabezpečení ve smyslu čl. 9 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, právo starších osob na sociální ochranu zaručené ve čl. 12 Evropské sociální charty, a čl. 4 Protokolu k ní. Rozhodnutí taktéž dle přesvědčení stěžovatelky nerespektují demokratické hodnoty a státní moc nebyla v jejím případě uplatněna v mezích a způsobem zákonem stanoveným (čl. 2 odst. 1 a odst. 2 Listiny), a nebyl též respektován princip úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy).
Ze samotné stížnosti, resp. jejího doplnění, zaslaného k výzvě Ústavního soudu prostřednictvím advokáta, a obsahu připojených listin a napadených rozhodnutí, zjistil Ústavní soud následující podstatné skutečnosti. ČS rozhodla dne 14. 6. 1999 o odnětí plného invalidního důchodu stěžovatelce podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). O podaném opravném prostředku stěžovatelky pak rozhodoval Krajský soud v Brně, který dne 5. 1. 2001 správní rozhodnutí potvrdil. Tento rozsudek však dne 17. 9. 2001 (čj. 2 Cao 168/2001-48) zrušil Vrchní soud v Olomouci z důvodu, že krajský soud se nevypořádal se stěžovatelčinou žádostí o odročení ústního jednání, na němž byl rozsudek vyhlášen, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Další řízení před správním soudem však vyústilo znovu v zamítavý rozsudek (napadený touto ústavní stížností), když soud po vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR vyčerpávajícím způsobem zjistila rozhodující skutečnosti a objektivně vyhodnotila zdravotní dokumentaci. Proto zpochybňovaný závěr, že stěžovatelka nesplňovala podmínky k trvání nároku na plnou invaliditu, byl správný.
Podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud podle něj vycházel při hodnocení stupně invalidity plně z posudků vyhotovených posudkovou komisí, které obsahují řádně zdůvodněné, logické a podložené závěry. Krajský soud ale vzal v této souvislosti v úvahu též důkazy navrhované stěžovatelkou, a na základě jí předložených lékařských zpráv nechal vypracovat doplnění posudku právě o zhodnocení těchto lékařských zpráv. Nejvyšší správní soud se dále vypořádal s námitkou stěžovatelky týkající se objektivnosti posuzování jejího zdravotního stavu posudkovou komisí a námitkou, že jí nebyl posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 14. 10. 1999 a dne 3. 11. 1999 doručen.
Relativně obsáhlou stížnost lze koncentrovat do následujících námitek. Podstatný díl stížnostní argumentace se týká nesouhlasu stěžovatelky s tím, jak byl v řízení hodnocen její zdravotní stav. Domnívá se, že ČS i oběma soudům předložila dostatek materiálu v podobě zpráv od odborných ošetřujících lékařů, které ponechání plného invalidního důchodu odůvodňují. Naopak zprávy revizních lékařů OS a především posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, o které jsou závěry ohledně zdravotního stavu stěžovatelky opřeny, označuje za "zkreslené". Několikrát pak stěžovatelka zopakovala, že určujícím pro přiznání nároku na plný invalidní důchod není názor posudkové komise či odborných lékařů, ale její skutečný zdravotní stav. Krajský i Nejvyšší správní soud mohly dle názoru stěžovatelky na základě jí předložených lékařských dokumentů samy podřadit její postižení pod příslušnou procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, jak je stanovena prováděcí vyhláškou k zákonu o důchodovém pojištění. Správní soudy podle stěžovatelky jiné důkazy krom odborného posudku komise nevzaly vůbec v úvahu. Přitom v případě posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí lze mít vzhledem k propojení jejího zřizovatele s ČS pochybnosti o nestrannosti jejích závěrů.
Tím, že nebylo přihlédnuto ke skutečnému zdravotnímu stavu stěžovatelky a došlo k odnětí značné části příjmu z titulu plného invalidního důchodu, bylo zasaženo do jejího práva na přiměřené hmotné zabezpečení a sociální ochranu, jakož i do práva na pokojné užívání majetku, jehož nabytí "legitimně očekávala".
Také délku řízení před soudy považuje stěžovatelka za nepřiměřenou, pokud trvalo od 14. 6. 1999 do 7. 10. 2004.
Konečně je přesvědčena, nevyhověl-li soud její správní žalobě, pak nemá účinný právní prostředek k nápravě situace, neboť zmírnění tvrdosti zákona, o němž se zmiňoval Nejvyšší správní soud, za takový považovat nelze.
Stěžovatelka pak ještě doplnila svou stížnost o sdělení, že její zdravotní stav je kontinuálně nepříznivý, proto je žádoucí učinit závěr o nepřetržitém trvání plné invalidity. Na podporu svého tvrzení přiložila lékařské zprávy, doklady o posouzení zdravotního stavu a předvolání k nástupu na komplexní lázeňskou péči.
Pokud jde o formální stránku podání, konstatuje Ústavní soud, že poté, co stěžovatelka odstranila vytčené nedostatky, je podání bez vad; stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou, ve lhůtě zákonem stanovené a stěžovatelka doložila, že je zastoupena advokátem. Před podáním stížnosti vyčerpala opravné prostředky, jak to má na mysli ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a návrh je přípustný. Ústavní soud ovšem dospěl k závěru, že z níže uvedených důvodů je nutno ústavní stížnost odmítnout.
Nejprve je třeba předeslat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neopakuje jednou již provedené dokazování a dokazování ani sám nepřehodnocuje. Neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
K namítanému porušení práva na tzv. spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 a násl. Listiny. Tato ustanovení garantují účastníkům spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupovaly-li rozhodující orgány v souladu s příslušnými ustanoveními procesních řádů, jež upravují průběh dokazování a hodnocení důkazů a do nichž se principy práva na spravedlivý proces upravené v předpisech ústavní síly promítají, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. sp. zn. IV. ÚS 16/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, č. 51). Jak vyplývá i ze shora uvedeného, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. sp. zn. II. ÚS 81/95, resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6).
V posuzované věci byla klíčovou otázkou pro vyhodnocení nároku stěžovatelky na plný invalidní důchod otázka jejího zdravotního stavu. Odpověď opřely ve věci rozhodující orgány o již několikrát zmiňovaný posudek posudkové komise, jejíž závěr byl jednoznačný, a to i poté, co krajský soud vyžádal doplnění posudku o zhodnocení lékařských nálezů, které předložila sama stěžovatelka. Způsob stanovení poklesu schopností k samostatné výdělečné činnosti vychází z obecně závazných právních předpisů, a dle názoru Ústavního soudu je i logické, že v otázce ryze odborné z oblasti lékařství je při rozhodování namístě vycházet z názoru orgánu složeného z osob kvalifikovaných. Tím, že správní orgán i správní soudy závěr posudkové komise akceptovaly, nemohly tedy do stěžovatelčiných práv nijak zasáhnout, když navíc argumentačně také svůj postoj řádně a dostatečně odůvodnily. Stěžovatelkou několikrát opakovaná námitka, že při posuzování nároku na invalidní důchod se mělo vycházet "ze skutečného zdravotního stavu, nikoliv jeho odborného posouzení", považuje Ústavní soud za logicky rozpornou. Při posuzování nároku ani nelze vycházet z něčeho jiného, než je skutečný zdravotní stav žadatele, přičemž jeho zjišťování je právě předmětem odborného posouzení.
Pokud jde o výhrady stěžovatelky vůči objektivitě zpráv posudkové komise v souvislosti s jejím propojením s Ministerstvem práce a sociálních věcí, souhlasí Ústavní soud s názorem vysloveným již v napadeném rozsudku Nejvyšším správním soudem, totiž že dostatečnou garancí objektivity závěrů komise je její formálně upravené složení, neboť členy jsou vedle pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí i odborní lékaři jednotlivých klinických oborů.
Ústavní soud shledal neopodstatněnou také námitku porušení stěžovatelčiných sociálních práv. Česká republika uznává právo každého na sociální ochranu a má vybudovanou dostatečnou sociální síť, jak ji k tomu zavazují stěžovatelkou citované mezinárodní úmluvy, a dle čl. 30 odst. 1 Listiny také garantuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení, mimo jiné též při nezpůsobilosti k práci. Je třeba připomenout, že ochrana tohoto práva, upravená v hlavě čtvrté Listiny, není dána bezprostředně a přímo tímto ústavním dokumentem, ale vychází až z konkretizace provedené příslušným zákonem, a teprve na základě tohoto zákona a v jeho mezích je možné se těchto práv a svobod domáhat (obdobně srov. např. sp. zn. Pl. ÚS 35/95, resp. č. 64, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5).
Základní právo stěžovatelky nebylo v řízení nijak zpochybněno, při posuzování důvodnosti nároku bylo pouze shledáno, že podmínky pro jeho přiznání v požadovaném rozsahu stěžovatelka nesplňuje.
Ze stejných důvodů nelze souhlasit ani s tím, že došlo k zásahu do práva vlastnit majetek, resp. na pokojné užívání majetku. O legitimním očekávání výplaty finančních prostředků, o kterém se stěžovatelka ve svém podání zmiňuje, by totiž bylo možno hovořit teprve v případě její plné invalidity, tedy ve chvíli, kdy by byl v příslušném řízení zjištěn pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve stanoveném rozsahu.
K namítaným průtahům v řízení před správními soudy Ústavní soud ve vztahu ke stěžovatelkou učiněnému stížnostnímu návrhu (navrhuje zrušit napadená rozhodnutí) připomíná dříve již vyslovený názor, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 215/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 17). Také v nyní posuzovaném případě by do úvahy přicházelo leda vyslovení názoru, že označené právo bylo porušeno. Ale ani k tomu není dle názoru Ústavního soudu důvod. Jak vyplývá z poskytnutých informací založených ve spise, návrh na přezkoumání rozhodnutí ČS stěžovatelka podala v červenci roku 1999. Posudek zpracovala posudková komise v říjnu, resp. listopadu 1999. V červnu roku 2000 pak požádal krajský soud o zpracování materiálu dodatečně stěžovatelkou předloženého; doplnění posudku v tomto smyslu zpracovala komise v listopadu 2000. V lednu 2001 krajský soud ve věci poprvé rozhodl, jeho rozsudek ovšem Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky v září roku 2001 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V únoru roku 2002 pak podala stěžovatelka nedůvodnou námitku podjatosti soudkyně krajského soudu, o níž vrchní soud rozhodl v prosinci roku 2002. Krajský soud pak hned v únoru 2003 meritorně rozhodl. Nejvyšší správní soud pak o podané kasační stížnosti rozhodl v říjnu 2004. Ústavní soud vzhledem k uvedeným datům neshledává, že by řízení před správními soudy neprobíhalo plynule a vykazovalo fáze nějaké dlouhodobější nečinnosti soudu.
Ústavní soud nemůže se stěžovatelkou souhlasit ani pokud jde o poslední námitku, totiž že nemá k dispozici účinný opravný prostředek k nápravě vzniklé situace. Stěžovatelka měla k dispozici - a také možnost plně využila - dvouinstanční systém soudního přezkumu správního rozhodnutí, který je sám o sobě dostatečnou zárukou nápravy případných pochybení, a proto zásah Ústavního soudu by mohl přicházet v úvahu jen v případech zcela extrémní interpretace hmotného práva či jiných zcela mimořádných případech. Za takový případ však posuzovanou věc považovat nelze.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu