ECLI:CZ:US:2006:2.US.700.05
sp. zn. II. ÚS 700/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky A. K., zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2005, čj. 33 Co 12/2005-112, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 10. 12. 2005, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 16. 12. 2005, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Tvrdí, že jím byla porušena jejího základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 9 C 239/2003, bylo zjištěno, že uvedený soud rozsudkem ze dne 8. 10. 2004, čj. 9 C 239/2003-82, zamítl žalobu stěžovatelky, jíž žádala vyvlastnění věcného břemene, jemuž odpovídá právo jízdy vlastníka stp. č. 66 - zastavěná plocha, objekt bydlení, a vlastníka pozemků parc. č. 98/1 - zahrada, přes pozemek vlastníka pozemku parc. č. 568/14 - ostatní plocha, jiná plocha, to vše v obci a v k. ú. Krnsko, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 132-340/98 ze dne 31. 7. 1998, a povinnost vlastníka pozemku parc. č. 568/14 strpět výkon tohoto práva vlastníkem pozemku parc. č. 98/1 a vlastníkem pozemku stp. č. 66, to vše v obci a k. ú. Krnsko, a aby stěžovatelka byla uznána povinnou zaplatit žalovanému V. L. jednorázovou náhradu za omezení jeho vlastnického práva ve výši 5000,- Kč. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2005, sp. zn. 33 Co 12/2005, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ze spisu dále vyplývá, že toto rozhodnutí bylo doručeno advokátovi stěžovatelky Mgr. Janu Krátkému dne 19. 10. 2005. Dne 19. 12. 2005 podala stěžovatelka osobně u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 (zjevně písm. c) občanského soudního řádu (tvrdí, že napadené rozhodnutí má po stránce právní zásadní význam). Z jeho obsahu vyplývá, že dovolací námitky jsou po věcné stránce shodné s argumenty, o něž se opírá ústavní stížnost.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů, závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2006
S t a n i s l a v B a l í k,
soudce zpravodaj