ECLI:CZ:US:2006:2.US.708.05
sp. zn. II. ÚS 708/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek T. S. a A.S., obou zastoupených JUDr. Miloslavem Kreysou, advokátem v Plzni, směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 3. 2004, č. j. 28 C 310/2001-191, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 14 Co 262/2004, za účasti Okresního soudu v Plzni a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 12. 2005 napadly stěžovatelky u Ústavního soudu v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jejich vydáním cítí zkráceny ve svém právu na spravedlivý proces; konkrétně uvádějí bez bližšího upřesnění článek 37 odst. 3 a článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Oba rozsudky navrhují nálezem zrušit.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů a textu stížnosti samotné zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Spor před obecnými soudy byl veden o žalobě Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, která směřovala proti stěžovatelkám a kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti dohod o vydání níže specifikovaných nemovitostí, uzavřených v roce 1992 mezi Správou budov města Plzně na straně jedné a stěžovatelkami na straně druhé. Okresní soud ve věci rozhodl rozsudkem napadeným touto stížností tak, že výrokem ad 1) určil dohodu ohledně vydání domu č. p. 948 v Plzni, s pozemkem parc. č. 5979 v katastrálním území Plzeň, o výměře 297 m2, uzavřenou dne 30. 3. 1992 mezi Správou budov města Plzně a T. S. a registrovanou bývalým Státním notářstvím Plzeň-město, neplatnou, a to s výjimkou jedné neoddělené třetiny celku nemovitostí. Výrokem ad 2) určil neplatnou dohodu ohledně vydání domu č. p. 183 v Plzni, s pozemkem parc. č. 315 v katastrálním území Plzeň, o výměře 536 m2, uzavřenou dne 30. 3. 1992 mezi Správou budov města Plzně a T. S. a registrovanou bývalým Státním notářstvím Plzeň-město. Výrokem ad 3) určil neplatnou dohodu ohledně vydání domu č. p. 181 v Plzni, a pozemku parc. č. 313 v katastrálním území Plzeň, o výměře 244 m2, uzavřenou dne 30. 3. 1992 mezi Správou budov města Plzně a A. S. a registrovanou bývalým Státním notářstvím Plzeň-město, a to s výjimkou neoddělených 18/432 k celku nemovitostí. Výrokem ad 4) určil neplatnou dohodu ohledně vydání domu č. p. 182 v Plzni, s pozemkem parc. č. 314 v katastrálním území Plzeň, o výměře 207 m2, uzavřenou dne 30. 3. 1992 mezi Správou budov města Plzně a A. S. a registrovanou bývalým Státním notářstvím Plzeň-město, a to s výjimkou vydání neoddělených 34/864 k celku nemovitostí. Ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Aktivní legitimaci žalobce okresní soud posoudil s ohledem na ustanovení §42 zákona č. 283/1993 Sb. V případě nemovitostí uvedených v prvém výroku soud zjistil, že stěžovatelce byly vydány podíly na nemovitostech po původních vlastnících V. W.(1/3) a M. W. (taktéž 1/3), ačkoliv se jedná o majetek konfiskovaný dle §1 bod 2 dekretu č. 108/45, o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret"), a M. W. byla německou státní příslušnicí a měla německou národnost, přičemž nebyl zjištěn žádný důkaz, že by prokázala svou věrnost republice. Její jméno figuruje ve vyhlášce Ústředního národního výboru statutárního města Plzně ze dne 8. 11. 1946 jako jméno osoby, jíž se dle dekretu zabavuje všechen majetek. Německá státní příslušnost byla zjištěna též u jejího syna V. W., jehož jméno je taktéž obsaženo v seznamu vyhlášky Ústředního národního výboru statutárního města Plzně ze dne 8. 11. 1946. Pouze spoluvlastnice zbývající jedné třetiny A. S., roz. W. (zde druhá stěžovatelka), nebyla osobou německé národnosti a státní příslušnosti a majetek jí nebyl konfiskován dle dekretu, ale znárodněn po 25. 2. 1948. Pouze v rozsahu této jedné třetiny vydaných nemovitostí je stěžovatelka T. S., dcera A. S., oprávněnou osobou dle restitučního předpisu.
Nemovitosti, označené ve druhém výroku, byly konfiskovány původní vlastnici M. W. podle dekretu. Nemohly být proto vydány její vnučce T. S., neboť zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon 87/91"), na majetek takto konfiskovaný nedopadá.
Nemovitosti, označené ve třetím výroku, původně vlastnily stěžovatelka A. S., M. W. a E. W. E. W. byla dle provedených důkazů osoba německé státní příslušnosti a její jméno figuruje v již zmiňované vyhlášce Ústředního národního výboru statutárního města Plzně ze dne 8. 11. 1946; majetek jí byl konfiskován dekretem, stejně jako v případě M.W.. Ustanovení zákona 87/91 proto dopadají jen na podíl A. S.
V případě nemovitostí, zahrnutých do čtvrtého výroku, rozhodoval soud vzhledem k tomu, že stěžovatelka A. S. byla právní nástupkyní M. a E. W., shodně jako v případě nemovitosti ve výroku předcházejícím.
Odvolací soud pak k odvolání, které podali všichni účastníci, potvrdil rozsudek prvé instance ve vyhovujících částech výroků II., III. a IV., a změnil jej ve výroku I. tak, že zde specifikovaná dohoda je neplatná. Změnu odůvodnil tím, že podíl A. S. na předmětných nemovitostech představoval pouze 1/3, a proto s ohledem na dikci §2 odst. 5 dekretu podléhal konfiskaci majetek celý, tedy včetně podílu stěžovatelky. Odvolací soud pak v odůvodnění rozebral jednotlivé námitky stěžovatelek (neúplnost skutkových zjištění, absence tvrzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, promlčení nároku žalobce, vydržení vlastnictví) a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelky podaly ve věci taktéž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který je v části, kde směřovalo do měnícího výroku odvolacího soudu, rozsudkem ze dne 15. 8. 2005, č. j. 28 Cdo 1547/2005-271, zamítl jako nedůvodné, a v části zbývající je pro nepřípustnost odmítl, neboť z obsahu soudního spisu ani dovolání stěžovatelek nezjistil předpoklady pro jeho připuštění dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. K dovolacím námitkám, týkajícím se povahy žaloby dle §42 zákona o státním zastupitelství, tedy zda musí státní zastupitelství prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení a zda možnost podat žalobu podléhá promlčení, podal dovolací soud v odůvodnění podrobný výklad včetně odkazů na publikovanou judikaturu Ústavního soudu i judikaturu vlastní. V části měnícího výroku stěžovatelky dále namítaly, že zde bylo dokazování zmatečné, bylo nesprávně zhodnoceno a v důsledku toho byla věc nesprávně posouzena. Dle Nejvyššího soudu ČR však soud odvolací nevzal za zjištěné něco, co ve spise vůbec není, a z jeho strany nedošlo ani k extrémně nesprávnému hodnocení provedených důkazů. A protože jinak vady skutkových zjištění být dovolacím důvodem nemohou, nebylo shledáno dovolání důvodné ani v této části.
Napadené rozsudky považují stěžovatelky za nesprávné. Ve stížnosti především opakují, že žaloba státního zastupitelství je žalobou na určení, zda tu nějaký vztah či právo je nebo není. Ze zásady rovného postavení všech účastníků civilního řízení plyne, že státní zastupitelství musí, tak jako kterýkoliv jiný účastník, v řízení tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jiný závěr znamená porušení zásady rovnosti stran procesu, jak je zakotvena ve čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelky nesouhlasí s argumentem obecných soudů, že toto je případ sui generis, kdy se tato povinnost nevyžaduje. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, na která v této souvislosti obecné soudy poukazují, otázku povinnosti státního zastupitelství prokazovat naléhavý právní zájem v případě podání žaloby dle §42 zákona o státním zastupitelství neřeší. Obdobně stěžovatelky brojí proti právnímu názoru (opírajícímu se o nález Ústavního soudu, který stěžovatelky v podání zmiňují), že nárok státního zastupitelství nepodléhá promlčení.
Soudu prvého stupně stěžovatelky vytýkají, že neúplně zjistil skutkový stav. Spokojil se prý s listinami, které mu z archivů poskytli jejich pracovníci, aniž by tento výběr zkontrolovaly procesní strany či soud sám. Navíc se spokojil s pouhými kopiemi, což považují stěžovatelky taktéž za neústavní.
Konečně stěžovatelky uvedly, že podíly na nemovitostech přešly na stát až v rozhodném období vymezeném zákonem 87/91 Sb., nikoliv ještě před 25. 2. 1948, jak z toho soudy vycházely. Stěžovatelky v této souvislosti poukazují na důkaz zápisy v jednotlivých knihových vložkách pozemkové knihy.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda předmětný návrh odpovídá co do formálních náležitostí požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Zjistil, že v té části, kde návrh směřuje proti měnícímu výroku rozsudku krajského soudu, brání věcnému projednání jeho opožděné podání. Ve zbývající části pak shledal ústavní stížnost z níže uvedených důvodů neopodstatněnou. Ve věci již nebylo potřeba činit žádné další procesní úkony, zejména Ústavní soud s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení nežádal od účastníků a vedlejších účastníků, aby se k obsahu stížnosti vyjadřovali, a o návrhu rozhodl.
Stěžovatelky svým stížnostním návrhem učinily předmětem přezkumu ústavnosti rozsudky okresního a krajského soudu. Přitom ani z odůvodnění návrhu nevyplývá, že by záměrem stěžovatelek bylo brojit také proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který byl v řízení rovněž vydán. Tímto vymezením je Ústavní soud při rozhodování vázán.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního, nebo jiného právního řízení. V části, kde krajský soud (výrok ad II jeho rozsudku) změnil rozsudek soudu okresního, bylo takovým procesním prostředkem dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. To také stěžovatelky uplatnily a Nejvyšší soud ČR o dovolání rozhodl výše zmiňovaným rozsudkem ze dne 15. 8. 2005. Tento rozsudek ovšem stěžovatelky nenapadají. Ústavní soud proto musí brát za okamžik rozhodný pro posouzení, zda stěžovatelky zachovaly lhůtu k podání ústavní stížnosti, doručení rozsudku krajského soudu, k čemuž došlo dne 11. 3. 2004. K poštovní přepravě byla stížnost podána až dne 16. 12. 2005, tedy evidentně po uplynutí zákonem stanovené lhůty. V té části, kde stěžovatelky napadají měnící výrok rozsudku krajského soudu, proto Ústavní soud odmítá jejich stížnost jako opožděnou.
Dle ustanovení §72 odst. 4 zákona platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Takovým procesním prostředkem je i dovolání přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. V posuzovaném případě se to týká té části rozsudku krajského soudu, jíž potvrdil prvostupňové rozhodnutí (výrok ad I rozsudku odvolacího soudu). Zde tedy počala stěžovatelkám běžet stížnostní lhůta teprve doručením rozsudku Nejvyššího soudu ČR, t. j. dne 3. 11. 2005. Touto částí návrhu se proto Ústavní soud zabýval věcně.
Pokud jde o obsahovou stránku podání, musí Ústavní soud konstatovat, že žádná z námitek, které stěžovatelky uvedly, neposouvá věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelky pouze polemizují se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, a to ve zcela shodném rozsahu a s týmiž argumenty, jak to činily již v odvolacím, a posléze též v dovolacím řízení. Takto pojatá stížnost staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 404/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 151, rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 294/95, tamtéž, svazek 5, nález č. 63, a řada dalších). Ústavní soud nemůže posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí, jeho úkolem je pouze zjistit, zda rozhodnutí nezasahuje do práv či svobod základních. Takový zásah ovšem v daném případě nezjistil.
Ohledně konkrétních výhrad stěžovatelek odkazuje Ústavní soud na správnou a vyčerpávající argumentaci, obsaženou v odůvodnění rozsudků soudů jednotlivých stupňů, kterými byla obrana stěžovatelek - již opakovaně - vyvrácena.
K právní povaze žaloby dle §42 zákona o státním zastupitelství na tomto místě Ústavní soud ještě dodává, že danou problematikou se již vícekrát zabýval, a dospěl ke shodným závěrům, jako obecné soudy v nyní posuzované věci; mimo zmiňovaného rozhodnutí ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. IV. ÚS 350/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, usnesení č. 58, ještě v nepublikovaném usnesení ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 443/01, a dalších.
Také pokud jde o úvahu stěžovatelek, že zápisy v pozemkových knihách dokládají přechod nemovitostí na stát až v době po 25. 2. 1948, doplňuje Ústavní soud správný závěr obecných soudů, že konfiskovaný majetek přecházel na československý stát již okamžikem účinnosti dekretu, o odkaz na svá rozhodnutí, kde argumentoval shodně; srov. např. sp. zn. III. ÚS 39/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, nález č. 60, či I. ÚS 23/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, nález č. 24.
K námitce neúplných skutkových zjištění Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že soudy učinily v řízení skutková zjištění v dostatečném rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí. Výtky stěžovatelek v tomto směru jsou pouze obecné, ani v ústavní stížnosti neuvedly jediný důkazní návrh, který by učinily bez adekvátní odezvy obecných soudů. Pouhé nekonkrétní konstatování neúplných skutkových zjištění nemůže mít ústavněprávní relevanci. Stejně tak je nutné odmítnout argument, že by soudy porušily principy spravedlivého procesu tím, že se v řízení spokojily s kopiemi listinných důkazů. Předně otázka obsahové správnosti nesouvisí s tím, zda jde o originál či kopii listiny. Navíc stěžovatelky samotné nenamítly pravost k důkazu čtených listin v průběhu řízení, ale ani v ústavní stížnosti, kde pouze tvrdí, že kopie nebyla dána možnost souhlas s originály porovnat.
V závěru svého podání stěžovatelky uvádí, že "... dekret je stále platný, avšak právně neúčinný ...", aniž by ovšem nějak osvětlily souvislost této poznámky s projednávaným případem. Ústavní soud proto jen stručně stěžovatelky okazuje na svůj nález, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 14, kde obšírně pojednal o celé řadě otázek, které se k problematice dekretu vztahují.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelek odmítl, a to z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené, ve zbytku pak podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Za správnost : H. Kyprová