ECLI:CZ:US:2006:2.US.71.04
sp. zn. II. ÚS 71/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Doc. MUDr. L.Č., CSc. a Ing. M.Č., právně zastoupených advokátkou JUDr. E.V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, čj. 28 Cdo 1477/2003-198, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, čj. 31 Co 38/2003-177, usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 21. 1. 2003, čj. 10 C 167/1998-168, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, čj. 31 Co 407/2002-164, usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 2. 10. 2002, čj. 10 C 167/98-149, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2002, čj. 31 Co 89/2002-104 (správně čj. 31 Co 89/2002-106), a usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 28. 3. 2001, čj. 10 C 167/98-82 (správně čj. 10 C 167/98-93), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 2. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, čj. 28 Cdo 1477/2003-198, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, čj. 31 Co 38/2003-177, usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 21. 1. 2003, čj. 10 C 167/1998-168, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, čj. 31 Co 407/2002-164, usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 2. 10. 2002, čj. 10 C 167/98-149, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2002, čj. 31 Co 89/2002-104 (správně čj. 31 Co 89/2002-106), a usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 28. 3. 2001, čj. 10 C 167/98-82 (správně čj. 10 C 167/98-93).
Výše uvedenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3. Stejně tak namítá i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
II.
Stěžovatelé byli usnesením Okresního soudu v Nymburku ze dne 8. 1. 2003, čj. 10 C 167/98-166, vyzváni k odstranění vad podání, a to ve lhůtě 15 dnů. Obecný zmocněnec stěžovatelů v soudem stanovené lhůtě učinil úkon, jímž podal vysvětlení, upřesnění a odpovědi na otázky, jež ve své výzvě formuloval obecný soud.
Usnesením Okresního soudu v Nymburku ze dne 21. 1. 2003, čj. 10 C 167/98-168, byl žalobní návrh stěžovatele odmítnut. Z odůvodnění předmětného rozhodnutí vyplývá, že se tak stalo z toho důvodu, že žalobce sice doplnil podání, ovšem vady, jimiž tento návrh trpěl, neodstranil. Z uvedeného důvodu pak také soud prvního stupně podle ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), návrh odmítl. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, čj. 31 Co 38/2003-177, bylo rozhodnutí Okresního soudu v Nymburku potvrzeno s tím, že požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené. Nejvyšší soud ČR následně ve svém zamítavém usnesení ze dne 27. 11. 2003, čj. 28 Cdo 1477/2003-198, dospěl k závěru, že soudy obou nižších stupňů řešily vzniklý procesní stav adekvátně, neboť znění doplňované žaloby nesplňovalo podmínky ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. a podání žalobců ze dne 20. 1. 2003 neodstranilo vytknuté vady. Vady podání nelze zhojit tak, že budou účastníci provádět v rámci dovolání vlastní interpretaci předchozího procesního úkonu. Byly-li vyčerpány možnosti poučení účastníků o obsahu žaloby, je podle zjištěných okolností nepřípadné vytýkat nižším soudům nedostatečné posouzení podání žalobců podle obsahu ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.
Z nastíněným stavem řízení se stěžovatelé neztotožnili a podali předmětnou ústavní stížnost, v níž namítají, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá jakými konkrétními vadami, pro něž nebylo možno v řízení pokračovat, žaloba trpěla. Z odůvodnění rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu pak vyplývá, že neurčitost žaloby vyplynula z nejednoznačného vymezení předmětu řízení. Odvolací soud formuloval názor, dle něhož uvedení přesné výše žalované částky k odstranění neurčitosti nestačí, neboť takto upřesněná výše neodpovídá dosavadním návrhům stěžovatelů v řízení a není obsažena ani v jejich podání ze dne 17. 10. 2002, na něž ve svém upřesnění žaloby ze dne 20. 1. 2003 odkázali. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v řízení bylo možno pokračovat, neboť odstraněním vad podání učinili žalovanou částku jednoznačnou. Žaloba pak nemohla být odmítnuta v případě, kdy stěžovatelé zodpověděli všechny dotazy soudu obsažené ve výzvě k odstranění vad podání. Z formulace výzvy nabyli stěžovatelé dojmu, že soud požaduje vyčíslení konkrétní částky, jíž hodlají nadále uplatňovat, tj. 76.160,40,- Kč. Další skutečností, jež stěžovatelé namítají ve své ústavní stížnosti, je otázka, zda byl v průběhu soudního řízení odpor proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Nymburku ze dne 13. 2. 1998, čj. Ro 38/98-22, podán oprávněnou osobou. Dále jsou pak namítány též průtahy v řízení před soudem prvního stupně.
III.
Okresní soud v Nymburku ponechal předmětnou ústavní stížnost bez vyjádření.
Účastník řízení, Krajský soud v Praze, ve svém vyjádření uvedl, že jeho rozhodnutí ze dne 29. 3. 2002, čj. 31 Co 89/2002-106, usnesení ze dne 29. 11. 2002, čj. 31 Co 407/2002-164, a usnesení ze dne 28. 2. 2003, čj. 31 Co 38/2003-177, nejsou v rozporu se zákonem a nejsou ani protiústavní, neboť ve všech případech postupoval soud v souladu s platným právním řádem. V podrobnostech Krajský soud v Praze odkázal na svá odůvodnění svých rozhodnutí.
Přípisem ze dne 4. 3. 2004 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, jež uvedl, že soud prvního stupně postupoval při odstranění vad žaloby zcela v souladu s ustanovením §43 odst. 1 a 2 o.s.ř. Vzhledem k opakovaným a neodstraněným vadám podání, vyvolávajícím neurčitost nároku žalobců, nezbylo nižším soudům, než rozhodnout po vyčerpání všech procesních prostředků o odmítnutí žaloby. Rozhodnutí nižších soudů tedy není v rozporu s právem na spravedlivý proces.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti dospěli k závěru, že v narativní části nastíněným postupem došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu dle ustanovení čl. 36 Listiny. S uvedeným právním názorem se Ústavní soud neztotožnil, neboť podle jeho konstantní judikatury je právo na spravedlivý proces porušeno teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace ovšem v posuzovaném případě nenastala.
Namítají-li stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, že odmítnutí jejich žaloby z důvodu řádného neodstranění vad bylo neoprávněné, nelze s nimi souhlasit. Z ustanovení §43 o.s.ř. vyplývá, že v případě, kdy není zcela zřejmé čeho se účastník řízení domáhá, je povinností soudu vyzvat navrhovatele k odstranění vad. Tak se také stalo i v předmětném případě. Účelem výzvy k odstranění vad podání je objasnění či zpřesnění původního návrhu. Jinými slovy, jde při odstraňování vad především o to, aby byly na jisto postaveny ty otázky, jež lze považovat pro další vývoj řízení za zásadní a bez nichž nelze v dalším řízení pokračovat. Soud ve své výzvě zcela jasně formuloval otázky, jež je třeba ozřejmit. Jednou ze sporných náležitostí podání byla též výše žalovaného nájemného.
Stěžovatel odstranil uvedenou vadu tím způsobem, že konkretizoval výši nájemného číslovkou s tím, že se jedná o stejnou částku, jež byla uplatňována již v odvolání ke Krajskému soudu v Praze ze dne 17. 10. 2002. Obecný soud číselný údaj uvedený v přípise, jímž mělo dojít k odstranění vad, porovnal s přípisem ze dne 17. 10. 2002, načež zjistil, že obě listiny neobsahují částku, jež by bylo lze označit za shodnou. Přípis ze dne 17. 10. 2002 obsahuje několik částek, ovšem žádná se neshoduje s návrhem stěžovatele, jímž odstraňoval vady svého návrhu. Otázka výše požadovaného nájemného tak nebyla postavena na jisto a nelze tedy odstranění vad stěžovatele považovat za řádné. Z uvedeného plyne, že pokud obecný soud přistoupil za nastalého stavu řízení k odmítnutí návrhu stěžovatele, postupoval v souladu s o.s.ř. a protiústavnost zde nelze dohledat.
Brojí-li stěžovatelé proti průtahům v řízení před soudem prvního stupně je třeba poukázat na skutečnost, že v rozhodovací praxi Ústavního soudu lze rozlišit dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Prvou z nich tvoří ty případy, kdy se stěžovatelé domáhají ochrany před průtahy v řízení, jež nebylo dosud ukončeno. Do druhé skupiny pak spadají ty případy, v nichž stěžovatelé namítají porušení ústavních procesních práv v řízení, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno, jak je tomu ostatně i v projednávaném případě. Ústavní soud v minulosti již uvedl, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu, důvodnost takové argumentace by mohla mít za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, pokud by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv, což se však v předmětném případě nestalo (srov. usnesení, sp. zn. III. ÚS 355/97, ÚS, sv. 9 č. 16, nález, sp. zn. IV. ÚS 628/03, ÚS sv. 34, č. 128).
Co se týče posouzení projevu vůle, jímž došlo k uplatnění odporu proti platebnímu příkazu, nelze než konstatovat, že se jedná o otázku, jejíž posouzení náleží do kompetence obecných soudů. Pokud tyto dospěly k závěru, že projev vůle protistrany lze považovat za řádné uplatnění opravného prostředku, jedná se o právní názor obecných soudů a Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší tento přehodnocovat.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, čj. 28 Cdo 1477/2003-198, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, čj. 31 Co 38/2003-177, usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 21. 1. 2003, čj. 10 C 167/1998-168, pak Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Závěrem je třeba konstatovat, že pokud stěžovatelé napadají již zrušené usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 28. 3. 2001, čj. 10 C 167/98-82 (správně čj. 10 C 167/98-93), a usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 2. 10. 2002, čj. 10 C 167/98-149, je ve vztahu k těmto ústavní stížnost nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Jako na nepřípustnou je však třeba nahlížet na ústavní stížnost též v té části, v níž jsou napadány usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, čj. 31 Co 407/2002-164, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2002, čj. 31 Co 89/2002-104 (správně čj. 31 Co 89/2002-106) , neboť tyto obsahují kasační výrok a je tedy zřejmé, že nebyla naplněna zásada subsidiarity ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu