ECLI:CZ:US:2006:2.US.712.05
sp. zn. II. ÚS 712/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele JUDr. J. K.,zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šedivým, advokátem se sídlem v Blansku, Podlesí 9, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2005, čj. 28 Cdo 1081/2004-99, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení jeho práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 3 C 1087/2002, z něhož zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 7. 2003, čj. 3 C 1087/2002-65, byl odmítnut návrh stěžovatele, aby soud povolil obnovu řízení, vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 311/92 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Co 286/96, ve vztahu mezi ním (žalobcem) a původní žalobkyní L. K. na straně jedné a žalovaným (Zemědělské obchodní družstvo Hostěnice) na straně druhé. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 1. 2004, čj. 49 Co 363/2003-79, usnesení soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelem podané dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2005, čj. 28 Cdo 1081/2004-99.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti tvrdí, že dovolání bylo odmítnuto jako neopodstatněné, poněvadž tu nejsou důvody pro obnovu řízení. Dále pak v textu osvětluje, z čeho dovozuje, že dané důvody naplněny byly (dovolává se svědeckých výpovědí, které nemohly být zohledněny v původním řízení). Dále též namítá, že ačkoli jsou všechna podání dle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, osvobozena od soudních poplatků, byl k úhradě poplatku za dovolání vyzván a musel jej též uhradit. Uvedenou skutečností se dovolací soud nezabýval.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud musel při svém rozhodování vzít v úvahu především skutečnost, že stěžovatel se petitem projednávaného návrhu domáhá pouze zrušení rozhodnutí Nevyššího soudu v jeho věci. Tak tedy stanovil meze přezkumu Ústavního soudu. Tvrdí-li, že jeho dovolání bylo odmítnuto coby neopodstatněné, nutno konstatovat, že takové tvrzení neodpovídá skutečnosti. Jak bylo výše naznačeno, dovolací soud se meritem věci vůbec nezabýval, neboť, posuzuje přípustnost dovolání s ohledem na přechodná ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dospěl k závěru, že dovolání není vůbec přípustné (dle §238a odst. 1 a 2, §237 ani §239). Tyto závěry stěžovatel nenapadá a ani Ústavní soud neshledal, že by v jejich souvislosti došlo k vybočení z mezí ústavnosti. Námitkami stran důvodnosti návrhu na obnovu řízení se dovolací soud nezabýval, a proto ani námitky, nyní uplatněné v ústavní stížnosti, nelze považovat za důvodné. Pokud pak směřovaly proti předchozím rozhodnutím obecných soudů, nemohl se jimi Ústavní soud zabývat již jen s ohledem na stěžovatelem vymezený petit ústavní stížnosti. Nutno však coby obiter dictum dodat, že i pokud by stěžovatel tato rozhodnutí do petitu své ústavní stížnosti zahrnul, Ústavní soud by jeho návrh ve vztahu k nim musel považovat za pozdně podaný. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo v daném případě ze zákona přípustné, odvíjela se lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (tj. od 4. 3. 2004).
K zaplacení soudního poplatku z dovolání byl stěžovatel vyzván usnesením ze dne 5. 4. 2004, čemuž stěžovatel vyhověl. Vzhledem k tomu, že o dané povinnosti bylo rozhodnuto samostatným usnesením, které stěžovatel nenapadá v ústavní stížnosti (ostatně pokud by tak nyní činil, bylo by to zjevně po lhůtě k tomu určené), Ústavní soud není oprávněn se danou námitkou věcně zabývat. Připomíná však, že ačkoli proti danému usnesení nebylo odvolání přípustné, existuje možnost postupu dle §10 odst. 1 a 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, dle něhož soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Z účtu soudu vrátí soud obdobně i poplatek, popřípadě přeplatek na poplatku zaplaceném kolkovou známkou. Poplatek ani přeplatek na poplatku se nevrací, nepřevyšuje-li částku 50 Kč, s výjimkou uvedenou v odstavci. Soud vrátí poplatek z účtu soudu i tomu, kdo jej zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu nebo na základě nesprávného rozhodnutí soudu, kterým mu byla tato povinnost uložena. O vrácení poplatku rozhoduje, a to i bez podání návrhu, soud, který vydal nesprávnou výzvu nebo rozhodnutí. Nesprávné rozhodnutí o povinnosti zaplatit poplatek soud současně zruší. Dle odst. 8 cit. ust. poplatek ani přeplatek na poplatku nelze vrátit po uplynutí 10 let od konce kalendářního roku, v němž byl zaplacen. Jeví-li se tedy stěžovateli postup soudu nesprávným, má stále možnost se domáhat ochrany popsanou cestou.
Jak tedy bylo výše uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2006
S t a n i s l a v B a l í k,
předseda senátu