ECLI:CZ:US:2006:2.US.714.04
sp. zn. II. ÚS 714/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele: D. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Műllerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Bryksova 939/37, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 21 C 193/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 1.710,- Kč jakožto náhrady škody, která mu měla být způsobena. Soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že podle usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 1990, sp. zn. 14 Rt 624/90, byl stěžovatel účasten soudní rehabilitace podle §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zák. č. 119/1990 Sb."), a původní rozsudek Krajského soudu v Karlových Varech ze dne 23. 2. 1956, sp. zn. T 2/56, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 1. 6. 1956, sp. zn. 6 To 29/56, byl zrušen ke dni jeho vydání a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno. Na základě toho pak byly zrušeny všechny tresty uložené stěžovateli v původním řízení včetně trestu propadnutí majetku. K návrhu stěžovatele rozhodl Krajský soud v Karlových Varech usnesením ze dne 5. 12. 2002, čj. 1 Nt 463/2002-15, podle §80 odst. 1 tr. ř. o vrácení věcí odňatých stěžovateli v původním řízení. Stěžovateli však bylo posléze sděleno, že tyto věci nelze dohledat a je pravděpodobné, že byly zničeny. V řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, se proto poté domáhal náhrady škody spočívající v hodnotě těchto věcí. Soud ovšem konstatoval, že se stěžovatel měl domáhat nároku vyplývajícího ze zrušeného výroku o trestu propadnutí věci podle §23 odst 2 zák. č. 119/1990 Sb., za použití příslušných ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."), dle nichž mohl žádat i vydání věci, příp. o finanční náhradu, což ve lhůtách těmito předpisy stanovených neučinil. Za situace, kdy této speciální úpravy nevyužil, a postupoval jinou právní cestou, není možné mu přiznat náhradu za nenavrácené věci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, neboť tímto postupem se stěžovatel po dvanácti letech pokouší o obejití ustanovení zákonů o soudních a mimosoudních rehabilitacích, v nichž byly stanoveny konkrétní lhůty pro uplatnění nároku. Pokud stěžovatel svůj nárok uplatňoval ve vztahu k věci, vedené u Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 Nt 463/2002, v tomto případě nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí ani k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zák. č. 82/1998 Sb."). Žalobu tedy neshledal důvodnou.
Toto rozhodnutí, proti němuž nebylo odvolání přípustné, napadá stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Upozorňuje, že zákon č. 87/1991 Sb. se na něj nevztahoval, neboť je občanem SRN, kde má i trvalý pobyt. Pokud pak bylo rozhodnutím Krajského soudu v Plzni rozhodnuto o vrácení věci stěžovateli a věc vydána nebyla, vznikla stěžovateli škoda, jejíž příčinou je, že stát s věcmi nenakládal s péčí řádného hospodáře. Takové zacházení považuje stěžovatel za nesprávný úřední postup. Rozhodnutí vydané podle §80 odst. 1 trestního řádu a následné zjištění, že věc nelze vydat, zakládá podklad k postupu podle zák. č. 82/1998 Sb., nikoli k postupu podle zák. č. 87/1991 Sb. Poukazuje v této souvislosti na obdobný případ, vedený Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 239/2003. Domnívá se, že postupem obecného soudu došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech, jako je i nyní věc Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98). Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat nelze.
V projednávaném případě odvíjí stěžovatel svůj nárok od rozhodnutí o své rehabilitaci. Stěžovatel byl, jak tvrdí, Okresním úřadem v Karlových Varech informován, že daný úřad nemá k dispozici žádné doklady o odnětí věcí a že dle §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. se na něj tento zákon ani nevztahuje. Stěžovatel proto následně žádal vrácení věci dle §80 odst. 1 tr. ř. a náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, když mu požadované věci nebyly vydány. Domnívá se, že v projednávaném případě není na místě postup dle zák. č. 87/1991 Sb., který by se na něj ani nevztahoval.
V tomto směru ovšem nelze se stěžovatelem souhlasit. Jeho potenciální nárok vyplývající ze zrušeného výroku o trestu propadnutí věci se totiž otevřel v souvislosti se zákonem č. 119/1990 Sb., resp. s rozhodnutím o tom, že je účasten rehabilitace. Tento zákon pak v §23 odst. 2 pro tento typ nároků odkazoval na zvláštní zákon, který má upravit podmínky jejich uplatnění, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Už znění tohoto ustanovení naznačuje, že zákonodárce nepředpokládal, že dané nároky budou moci být uplatněny v plné šíři. Zvláštním zákonem, na který §23 odst. 2 zák. č. 119/1991 Sb. odkazuje, je zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tvrzení, že se daný speciální předpis na stěžovatele nevztahoval (stěžovatel není oprávněnou osobou dle tohoto zákona, neboť, jak tvrdí, není občanem ČR), ovšem nemůže vést k závěru, že lze nároky stěžovatele uspokojit dle jiných předpisů. Zákonodárce uspokojení nároků ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku umožnil, ale jen ve vymezeném rámci, daném tím, že jeho účelem je zmírnění "některých majetkových a jiných křivd", a jednak i tím, jak vymezil podmínky, které musí splňovat oprávněná osoba (mj. i podmínka státního občanství ČR). Nesplňoval-li stěžovatel podmínky stanovené uvedeným zákonem, nebylo možno, s ohledem na zásadu lex specialis derogat legi generali, tuto úpravu obejít a domoci se svých nároků podle obecných předpisů. Takový postup by popíral smysl existence zák. č. 87/1991 Sb. Logickým důsledkem těchto závěrů pak je, že neměl-li stěžovatel zákonný nárok na vydání jím požadovaných věcí, nemohla mu jejich nevydáním státem vzniknout ani škoda, které by se mohl domáhat podle zák. č. 82/1998 Sb.
Samotné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podle §80 odst. 1 tr. ř. pak podklad k postupu dle zákona č. 82/1998 Sb. (resp. zák. č. 58/1969 Sb.) nezakládá, neboť nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze dle §8 odst. 1 tohoto zákona (není-li dále stanoveno jinak) uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (obdobnou podmínku obsahoval i zák. č. 58/1969 Sb.), což se v daném případě nestalo. Je faktem, že toto rozhodnutí není v souladu se shora uvedenými závěry Ústavního soudu stran přednostní aplikace speciálního předpisu a postup dle §80 tr. ř. ohledně propadlých věcí nebyl na místě. To však na shora vyslovených závěrech nic nemění.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecný soud svým rozhodnutím jakkoli vybočil z mezí ústavnosti a zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
S t a n i s l a v B a l í k
předseda senátu