ECLI:CZ:US:2006:2.US.717.05
sp. zn. II. ÚS 717/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem v Rychnově nad Kněžnou, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 30. 9. 2005, č. j. 15 Co 522/2005-215, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu. Tvrdí, že jeho vydáním bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, jak je zakotveno ve článku 36 Listiny základních práv a svobod, článku 8 Všeobecné deklarace lidských práv, článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Napadený rozsudek vzešel z řízení, v němž se stěžovatel na právním nástupci svého bývalého zaměstnavatele domáhal z titulu náhrady škody zaplacení částky 112.701 Kč s úrokem z prodlení, vyslovení zákazu odečítání minimální mzdy a stanovení povinnosti platit měsíční rentu 17. 282 Kč počínaje 1. 2. 2005. Okresní soud v Táboře žalobu rozsudkem ze dne 1. 6. 2005, č. j. 7 C 63/2004-182, zamítl. Své rozhodnutí opřel o zjištění, že stěžovatel skutečně utrpěl vážný pracovní úraz, přičemž škoda byla způsobena výlučně zaměstnavatelem. Bývalý zaměstnavatel, resp. jeho nástupnický subjekt, stěžovateli poskytoval a poskytuje plnění dobrovolně, bez soudního rozhodnutí. O výši náhrady škody vedl stěžovatel již jeden spor (sp. zn. 5 C 159/98), přičemž nyní posuzovaná žaloba se týkala až období od 1. dubna 2003. Podle stěžovatele totiž výše plnění neodpovídá tomu, nač má podle příslušných právních předpisů nárok. Soud považoval za rozhodující důkaz při zodpovězení této otázky (zejména pokud jde o problematiku zvyšování průměrného výdělku poškozeného stěžovatele) znalecký posudek, který nechal v řízení vypracovat. Výpočty znalce jsou podle soudu správné, obecné námitky stěžovatele nemohly pak na závěrech znaleckého posudku nic změnit. Okresní soud ještě poukázal na rozsudek dovolacího soudu, vydaný v již zmiňovaném řízení sp. zn. 5 C 159/98, kde je postup valorizace průměrného výdělku rozebrán, s tím, že názorům zde vysloveným znalecký posudek odpovídá. Pokud jde o námitku týkající se odečtu minimální mzdy od poskytované náhrady, souhlasil soud se stěžovatelem, že žádný právní předpis nestanoví při provádění výpočtu odečítat právě minimální mzdu. Na druhou stranu za situace, kdy stěžovatel není zaměstnán, je obtížné určit jeho skutečný výdělek a je nutné vycházet z výdělku pravděpodobného. Potom je potřeba zjišťovat, zda nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou nezaměstnaností či je právě a pouze důsledkem pracovního úrazu. Na základě důkazů provedených k zodpovězení této otázky dospěl soud k závěru, že stěžovatel nenalezl vhodné místo spíše z důvodu obecné nezaměstnanosti v regionu. Okresní soud se též podrobně zabýval požadavkem stěžovatele na stanovení pravidelné měsíční renty. Vzhledem k k tomu, že stěžovateli je náhrada nástupcem jeho bývalého zaměstnavatele poskytována dobrovolně, považoval to za nadbytečné. Navíc by takto přiznaná renta nemohla automaticky reagovat na eventuelní změny poměrů na straně stěžovatele či změny v právním řádu, což by podle názoru soudu mohlo situaci stěžovatele spíše zkomplikovat.
Krajský soud pak svým rozsudkem napadeným touto stížností prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podrobně se zabýval odvolacími námitkami stěžovatele a shodně se soudem okresním dospěl k závěru, že stěžovateli se dostává řádné náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a další požadavky v tomto ohledu nemohou být oprávněné. Ztotožnil se také s důvody odmítnutí požadavku uložit povinnost vyplácet rentu. Také s návrhem na vyslovení zákazu odečítat od náhrady minimální mzdu se dle názoru odvolacího soudu vypořádal soud prvého stupně správně a odvolací soud jen doplnil, že tento požadavek řeší soud při věcném posuzování nároku na zaplacení náhrady, takže sám o sobě tento petit vzhledem k nedostatku hmotněprávního základu nemůže obstát.
Stěžovatel v textu stížnosti uvedl, že ani jeden ze soudů nepostupoval při hodnocení důkazů podle příslušných ustanovení zákoníku práce a ostatních předpisů, neboť přes řadu jím poskytnutých důkazů byla žaloba zamítnuta. Dále stěžovatel opakuje, že neexistuje právní předpis, podle něhož se má od vyplácené náhrady odečíst minimální mzda. Nesouhlasí se závěrem, že zaměstnání nemůže sehnat z důvodu obecné nezaměstnanosti, ale tvrdí, že tomu tak je pouze z důvodu úrazem zaviněného tělesného postižení. Zpochybňuje výpočty soudem ustanoveného znalce a soudu vytýká, že bez dalšího akceptoval chybné stanovisko znalce.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu stěžovatelem vymezeném a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Vzhledem k tomu, že stěžovatelem předložené podklady dávají dostatečný základ pro rozhodnutí, nečinil Ústavní soud ve věci žádné další procesní úkony a o návrhu rozhodl.
Ústavní soud především uvádí, že posuzovaná stížnost je pouhou polemikou s obecnými soudy o skutkových závěrech učiněných na základě provedených důkazů. Stěžovatel jen napadá některé dílčí závěry soudu, a to navíc nekonzistentně a toliko v obecné rovině. Podání obsahuje sice výčet ustanovení právních předpisů obsahujících zasažená základní práva, ovšem bez uvedení jakýchkoliv souvislostí s posuzovaným případem. Veškerá stěžovatelova argumentace tak zůstává v rovině "podústavního" práva, kam obecně nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat. Tak jako v celé řadě předchozích případů, budiž zopakováno, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Neposuzuje proto celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), je tedy povolán chránit základní práva nebo svobody osob, která jsou zaručena ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky.
V posuzované věci stěžovatel nevznesl žádnou ústavně relevantní námitku a jen zopakoval argumenty, které uplatnil již v odvolání. Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, ale i jemu předcházejícího rozsudku soudu okresního, soudy se stěžovatelovou žalobou a odvoláním pečlivě zabývaly, provedly podrobné dokazování a své závěry v rozsudcích řádně zdůvodnily. Protože je nadbytečné k jednotlivým námitkám stěžovatele opakovat výklad obecných soudů, odkazuje Ústavní soud na příslušné části odůvodnění rozsudku krajského, resp. okresního soudu.
Se stěžovatelem tedy nelze souhlasit, že by mu soudy neposkytly "soudní ochranu dle zásady spravedlivého procesu". Jeho žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě i v hlavě páté Listiny. Svůj postup řádně odůvodnil a rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Nesouhlas účastníka řízení s tím, jak bylo v jeho věci soudem rozhodnuto, ještě neznamená, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu; rozsah práva na spravedlivý proces nelze totiž vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Vzhledem k výše uvedenému tedy Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu
Za správnost : H. Kyprová