ECLI:CZ:US:2006:2.US.726.05
sp. zn. II. ÚS 726/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. ledna 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2005, č. j. 1 Aps 2/2004-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, v němž spatřoval porušení práva na legalitu výkonu veřejné moci ve smyslu čl. 2 a čl. 4 Ústavy ČR a čl. 2 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny.
Napadeným rozhodnutím zrušil Nejvyšší správní soud zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2004, č. j. 8 Ca 109/2003-25, a stěžovatelovu správní žalobu odmítl. Dovodil, že akt, v němž stěžovatel nezákonný zásah správního orgánu spatřuje (tedy rozhodnutí v řízení o přestupku stěžovatele před Úřadem městské části Praha 1, že z jednání tohoto orgánu nesmí být pořízen zvukový záznam), ve skutečnosti nezákonným zásahem není, a tedy ani že stěžovatelova žaloba na ochranu před nezákonným zásahem nemůže být meritorně projednána. Nejvyšší správní soud shledal, že zákaz pořízení zvukového záznamu je rozhodnutím, jímž se vede řízení, které však postrádá formální náležitosti dle zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a zároveň je dle ust. §70 soudního řádu správního vyloučeno ze soudního přezkumu. Má-li pak účastník správního řízení za to, že je tímto typem rozhodnutí zkrácen na svých právech, lze takovou vadu řízení namítat ve vztahu ke konečnému rozhodnutí správního orgánu; po vyčerpání opravných prostředků příp. i správní žalobou.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel právě v naposledy uvedeném závěru Nejvyššího správního soudu. Tato úvaha dle stěžovatele představuje závažné vykročení z principů ústavnosti, byť, jak sám stěžovatel tvrdí a jak ostatně vyplývá i z napadeného rozhodnutí, správní řízení o přestupku skončilo jeho pravomocným zastavením. Přijetí této argumentace by podle stěžovatele totiž znamenalo, že pokud výsledkem nezákonného postupu správního orgánu není nesprávné rozhodnutí ve věci, nemají dotčené osoby právo domáhat se ochrany svých procesních práv.
Po prostudování ústavní stížnosti a souvisejících listin Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a to bez ohledu na to, že vykazuje vady. Jejich odstranění by totiž by nemohlo přivodit příznivější posouzení.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevykazují žádná pochybení takového charakteru a intenzity, aby byla způsobilá přivodit jejich zrušení Ústavním soudem. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku, které správně a bez jakékoli kolize s ústavními normami odůvodňují výrok o odmítnutí stěžovatelovy správní žaloby.
Ve vztahu k možnosti účinně za daného stavu věci podat ústavní stížnost Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že normy procesního práva mají vůči normám práva hmotného akcesorickou povahu. Z tohoto důvodu nelze hmotněprávní a procesněprávní normy vnímat odděleně, nýbrž je zcela nezbytné pohlížet na ně v jejich vzájemné souvztažnosti. Za této situace je nemyslitelné, aby se stěžovatel domáhal porušení svých základních práv a svobod, které má spočívat v porušení procesního práva v řízení, jež skončilo pro stěžovatele příznivým výsledkem - zastavením řízení o přestupku. I případný zásah do základních práv a svobod stěžovatele byl v každém případě zhojen konečným výsledkem samotného správního řízení. Zásah do stěžovatelových základních práv by přicházel v úvahu, pokud by (jak ostatně správně vyslovil i Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku) se tvrzené porušení normy práva procesního negativně odrazilo do rozhodnutí správního orgánu ve věci samé. Ovšem vzhledem k tomu, že k takové situaci nedošlo a řízení o přestupku stěžovatele bylo skončeno rozhodnutím pro stěžovatele příznivým, nejsou v posuzované věci vůbec dány podmínky pro meritorní přezkum věci Ústavním soudem.
Lze shrnout, že postup Nejvyššího správního soudu nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, neporušila základní práva stěžovatele, k jejichž ochraně je Ústavní soud povolán, jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu