ECLI:CZ:US:2006:2.US.73.06
sp. zn. II. ÚS 73/06
Usnesení
Ústavní soud České repubiky rozhodl dne 23. února 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Doc. Ing. J. K., CSc., a MUDr. H. K., zastoupených JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín II/385, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005, č. j. 30 Cdo 415/2005-142, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 11. 2004, č. j. 59 Co 92/2004-103, rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 6. 2004, č. j. 15 Nc 960/2000-64, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 54 Co 231/2003, a o návrzích stěžovatelů na zrušení ust. §159a odst. 4 a §180a odst. 1 věta první před středníkem zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností podanou po splnění zákonných podmínek domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť tvrdili, že jimi byla porušena práva plynoucí z čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 3 odst. 1, čl 9 odst. 2 a čl. 21 písm. a) Úmluvy o právech dítěte.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 54 Co 231/2003, bylo rozhodnuto o změně prvoinstančního rozsudku v tom smyslu, že se zamítá návrh, podle nějž k osvojení nezletilé N. B. není třeba souhlasu její matky.
Pokud jde o zbylá napadená rozhodnutí, Okresní soud ve Zlíně zamítl návrh stěžovatelů na nezrušitelné osvojení nezletilé N. B. Vyšel přitom z toho, že zákonní zástupci nezletilé M. B. a T. X. neudělili k osvojení souhlas předpokládaný ust. §67 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ani nebyly splněny podmínky §68 odst. 1 zák. o rodině, upravující případy, kdy souhlas rodičů nezletilé není zapotřebí.
Odvolací soud poté v řízení o odvolání stěžovatelů konstatoval, že nalézací soud správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající závěry. Odvoláním napadený rozsudek pak potvrdil, když na jeho věcné správnosti nic nezměnil ani fakt, že otec nezletilé v průběhu odvolacího řízení souhlas k jejímu osvojení udělil, ani fakt, že matka nezletilé souhlas v minulosti udělila také, neboť jej následně v příslušném řízení odvolala.
Dovolací soud se ztotožnil se závěry okresního i krajského soudu, proto dovolání zamítl. Učinil tak mj. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 669/2002, podle nějž o osvojení dítěte bez souhlasu rodičů může být rozhodnuto, pouze pokud je v řízení dle §68 odst. 3 zák. o rodině beze vších pochybností prokázáno naplnění podmínek §68 téhož zákona.
Stěžovatelé v nezvykle rozsáhlé a až nadbytečně narativní ústavní stížnosti konstatovali, že rozhodnutí obecných soudů zasahují do jejich ústavně garantovaných práv, jejichž výčet ústavní stížnost obsahuje. Zpochybnili rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým byl zamítnut návrh na určení, že k osvojení nezletilé není třeba souhlasu matky; a vyslovili přesvědčení, že se obecné soudy (meritorně projednávající osvojení nezletilé N.) měly opětovně zabývat správností tohoto rozhodnutí. Namítli, že v řízení o určení, že k osvojení nezletilé není třeba souhlasu matky, nebyli jako zamýšlení osvojitelé s ohledem na dikci ust. §180a o. s. ř. jeho účastníky, a proto zároveň s návrhem na zrušení napadených rozsudků navrhli i zrušení tohoto zákonného ustanovení. Dále stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil ust. §159a odst. 4 o. s. ř., podle nějž v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Tento návrh odůvodnili tím, že použitím daného ustanovení bylo zabráněno soudům rozhodujícím o osvojení nezletilé stěžovateli, aby se dále zabývaly otázkou nutnosti souhlasu matky nezletilé s jejím osvojením, a soudy tak pouze vyšly z již pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Brně v dané věci.
Po prostudování ústavní stížnosti i souvisejících listin a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že jde o ústavní stížnost zčásti zjevně neopodstatněnou, zčásti opožděně podanou.
Z hmotněprávního podústavního hlediska je v posuzovaném případu relevantní ustanovení §67 odst. 1 věta první zák. o rodině, podle něhož je k osvojení třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se otázkou splnění podmínek pro osvojení nezletilé s ohledem na citované zákonné ustanovení zabývaly pečlivě. Kvalifikovaný souhlas otce nezletilé byl bezpochyby dán, nicméně absence takového kvalifikovaného souhlasu na straně matky nezletilé je zcela zásadní překážkou bránící vynesení rozsudku o osvojení. Obecné soudy při zkoumání, zda je souhlas matky k osvojení nezletilé zapotřebí s ohledem na ust. §68, resp. 68a zák. o rodině, oprávněně respektovaly rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 54 Co 231/2003, kterým byla daná otázka pravomocně vyřešena s negativním závěrem. Prolomení takového rozhodnutí vlastními úsudky obecných soudů posuzujících osvojení nezletilé po věcné stránce, o němž uvažovali stěžovatelé, je s ohledem na princip právní jistoty plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy a princip závaznosti rozhodnutí soudů (i pro soudy samotné) zcela nemyslitelné (k vázanosti soudů předchozími soudními rozhodnutími viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 647/02). V postupu obecných soudů tedy Ústavní soud neshledal žádná pochybení takového charakteru a intenzity, které by byly způsobilé přivodit jejich zrušení, když obecné soudy splnily i požadavky již citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 669/02.
Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že právo biologického rodiče dítěte je nezadatelné a v rozhodovací činnosti soudů je nelze opomenout. Tuto skutečnost ústavodárce vyjádřil v čl. 32 odst. 1 a odst. 3 Listiny tak, že rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona; a péče o děti a jejich výchova jsou právem rodičů. Jiné rozhodnutí obecných soudů ohledně osvojení nezletilé N., než ke kterému - jak je výše popsáno - za daného stavu věci dospěly, by nepřípustně vykročilo z uvedeného ústavního rámce, jakkoli jsou stěžovatelé o kvalitě jimi nabízené péče o nezletilou přesvědčeni a ani Ústavní soud nemá důvod o ní pochybovat.
Pokud jde o návrh stěžovatelů na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 54 Co 231/2003, jde o návrh opožděný, neboť nesplňuje požadavek §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že dále zůstává otázkou, zda by se i při jeho včasném uplatnění mohl tímto návrhem zabývat, neboť v řízení o určení, zda je třeba k osvojení nezletilé souhlasu její matky, stěžovatelé nevyužili svého zákonného procesního práva účasti na řízení v postavení vedlejšího účastníka ve smyslu §93 odst. 1 o. s. ř. (kterážto okolnost by mohla způsobit nepřípustnost jinak včasného návrhu).
K návrhům stěžovatelů na zrušení ust. §180a odst. 4 věta před středníkem a §159a odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud uvádí, že pokud byla shledána ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odpadla tím i základní podmínka projednání současného návrhu na zrušení zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Vzhledem k uvedeným zjištěním dospěl Ústavní soud k názoru, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řízení, jejich postup nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, proto neporušila základní práva stěžovatelů, jak tvrdili v ústavní stížnosti.
Návrh na zrušení citovaných ustanovení zák. č. 99/1963 Sb. Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zák. o Ústavním soudu.
Dále Ústavní soud odmítl návrh dle ust. §43 odst. 1 písm. b) v části, v níž se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 54 Co 231/2003.
Dle §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu byl odmítnut návrh v části, v níž se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005, č. j. 30 Cdo 415/2005-142, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 11. 2004, č. j. 59 Co 92/2004-103, rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 6. 2004, č. j. 15 Nc 960/2000-64.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2006
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu