ECLI:CZ:US:2006:2.US.741.06
sp. zn. II. ÚS 741/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti H. B., zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Randova 204/I., Klatovy, směřující proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 19. září 2006, sp. zn. 2 ZN 564/2004, za účasti Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. listopadu 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 19. září 2006, sp. zn. 2 ZN 564/2004, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 7. června 2006, ČTS: ORKO-119/OHK-2004, jímž byla odložena věc podezření ze spáchání trestných činů podvodu podle §250 trestního zákona, zkrácení daně a poplatku a podobné povinné platby podle §148 trestního zákona, porušování povinností v řízení o konkurzu podle §126 trestního zákona, a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 trestního zákona. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základního práva podle čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 11, čl. 26, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje řízení a tvrdí, že bylo zatíženo neodůvodněnými průtahy. S ohledem na to, že matka podezřelé H. D. byla v minulosti zaměstnána u Policie České republiky jako výstrojní technik, a žádné z četných tvrzení stěžovatele a jím navržených důkazů nebylo vzato v úvahu, je přesvědčen o tom, že šetření nebylo objektivní. Má zato, že nebyl dán důvod k odložení věci, a že došlo minimálně k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §255 trestního zákona, neboť H. D. jako jednatelka odmítla konat valné hromady, vedení účetnictví společnosti vykazovalo nedostatky, a stěžovateli jako společníkovi bylo zcela nedůvodně odpíráno právo vstupu do provozovny a podobně.
Ústavní soud v minulosti z čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky dovodil, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci moci výkonné, a to podobně jako v jiných moderních demokratických právních státech. Je tedy výlučně v ústavní kompetenci orgánů veřejné žaloby rozhodnout, zda proti někomu bude vedeno trestní stíhání. Z pomoci fyzických a právnických osob k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů podle zákona (srov. §1 trestního řádu) nelze na úrovni ústavního práva dovozovat aktivní legitimaci k návrhu na zahájení trestního stíhání, resp. k zahajování jakéhokoliv trestního řízení proti jinému, jakkoliv je tato pomoc celospolečensky žádoucí. Od tohoto ustáleného zásadního právního náhledu se Ústavní soud nehodlá odchýlit ani v posuzovaném případě.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že se stěžovatel mýlí pokud se domnívá, že má z pozice oznamovatele trestného činu ústavně zaručená základní práva. Jako obiter dictum lze uvést, že pokud jiné osoby neoprávněně zasáhly do práv stěžovatele, tak mu nic nebrání v podání příslušné soukromoprávní žaloby.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo způsobilé jakkoliv zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a nic takového nedovodil ani z argumentace obsažené v jeho ústavní stížnosti. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu