ECLI:CZ:US:2006:2.US.750.06
sp. zn. II. ÚS 750/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. M. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2006, sp. zn. 8 As 4/2005, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 10 Ca 146/2004, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje - odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 8. června 2004, č. j. KUJCK 16146/2004 ODSH/Mah, a rozhodnutí Městského úřadu Strakonice - odboru dopravy ze dne 4. května 2004, č. j. 1086/576/B/04/Kr, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, 3) Krajského úřadu Jihočeského kraje, a 4) Městského úřadu Strakonice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou telefaxem dne 17. listopadu 2006 a k poštovní přepravě dne 18. listopadu 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Městského úřadu Strakonice - odboru dopravy ze dne 4. května 2004, č. j. 1086/576/B/04/Kr, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že ve Strakonicích při řízení osobního motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost (50 km/h) o 14 km/h, a za to mu byla uložena pokuta ve výši 300 Kč, a byla mu uložena povinnost nahradit náklady řízení, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje - odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 8. června 2004, č. j. KUJCK 16146/2004 ODSH/Mah, kterým bylo rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrzeno a jeho odvolání zamítnuto, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 10 Ca 146/2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2006, sp. zn. 8 As 4/2005, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost. Tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel konkrétně namítá, že v napadených rozhodnutích bylo orgány veřejné moci nesprávně interpretováno a na jeho právní věc aplikováno ustanovení §22 odst. 1 zákona o přestupcích. Má zato, že skutková podstata přestupku překročení povolené rychlosti je vyčerpána v ustanovení §22 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Podle něho se přestupku dopustí ten, kdo překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o více než 30 km/h. Nemůže se ztotožnit s právním názorem, že překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 30 km/h je jiným jednáním podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích (ve znění účinném do 31. prosince 2004, pozn. Ústavního soudu), a ani zákonodárce nemohl zamýšlet "část" přestupku překročením povolené rychlosti upravit ve dvou ustanoveních téhož paragrafu téhož zákona. Dále se domnívá, že považuje dikci §22 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona ve vztahu k dikci §22 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona za nejednoznačnou a umožňující dvojí výklad, což jistě nenaplňuje ústavní požadavek právního státu. Proto je podle něj možné zvážit v této souvislosti postup podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Proto stěžovatel očekává od rozhodnutí Ústavního soudu i judikát ve vztahu k §22 odst. 1 písm. a) a f) přestupkového zákona.
Hodnocení ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci se skládá z několika komponentů. Prvním z nich je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (srov. např. sp. zn. III. ÚS 114/94 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 3. N. 9. str. 45). V posuzovaném případě jde o §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích (ve znění účinném do 31. prosince 2004). Stěžovatel argumentuje souvislostí tohoto zákonného ustanovení s ustanovením písm. a) téhož odstavce v jeho případě.
Ústavní soud k tomu uvádí, že přestupkový zákon jako celek chrání stanoveným způsobem určitý výsek právem regulovaných právních vztahů. Jde tu o veřejnoprávní ukládání trestů za skutkové podstaty protiprávních činů, na které tak v souladu s ustálenou rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva dopadá zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, obsažená v čl. 7 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 9. února 1995 ve věci Welch proti Spojenému království č. 17440/90, série A307-A). Ustanovení §22 zákona o přestupcích v souladu se svým názvem sleduje dodržování právních předpisů vztahujících se k bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, tak, jak jsou upraveny ve zvláštních právních předpisech, které vlastní sankce nemají. Jedná se především o zákon č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, na který je v jednotlivých skutkových podstatách přestupků podle tohoto zákonného ustanovení odkazováno ať už přímo použitou terminologií a úpravou, nebo skrze poznámku pod čarou 2a. Je přitom zcela zřejmá legislativní technika tohoto zákonného ustanovení, které v písm. a) až e) prvého odstavce vymezuje kvalifikované skutkové podstaty přestupků, a v písm. f) pak tzv. "zbytkovou" skutkovou podstatu za jakékoliv jiné, méně závažné porušení zvláštního právního předpisu. Tomu pak odpovídá konkrétní odstupňování sazeb sankcí, uvedených v odst. 2, 5 a 6 tohoto zákonného ustanovení. Posuzované ustanovení §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích lze tedy považovat za dostatečně určité a ústavně souladné.
Ústavní soud připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti zásadně nemá pravomoc zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných soudů v oblasti podústavního práva, pokud jejich postupy a rozhodnutí nepředstavují zároveň porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud přitom již v minulosti dovodil podmínky, kdy aplikace podústavního práva jinými soudy má za následek porušení základních práv a svobod (souhrnně sp. zn. II. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). Mezi jinými se rovněž jedná o případy, v nichž jde o řešení akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy podústavního práva. Tímto směrem je také zaměřena argumentace stěžovatele.
K tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, musí právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů. Nabízí-li se výklad, který vede k naplnění smyslu zákonné úpravy, je racionální a ústavně žádoucí, aby obecná justice zvolila takový výklad. Takovýmto postupem obecná justice nijak nezasahuje do výlučné kompetence zákonodárce (a zasahovat nemůže), ale naopak v souladu s Ústavním soudem preferovaným principem objektivního teleologického výkladu (srov. např. sp. zn. Pl. ÚS 41/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. N. 10. str. 61. - č. 98/2004 Sb.), naplňuje účel zákona a prezumovanou vůli racionálního zákonodárce.
V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že interpretace ustanovení
§22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, provedená správními orgány i obecnými soudy, nevybočila z mezí ústavnosti a to zejména proto, že tu nejde o konkurenci interpretačních alternativ v pravém slova smyslu. V předchozích řízeních orgány veřejné moci interpretovaly uvedené zákonné ustanovení zcela v intencích slovně logického, teleologického a systematického výkladu, tak, jak to pro účely předběžného posouzení ústavnosti uvedeného zákonného ustanovení učinil stručně Ústavní soud výše, a na jejich argumentaci a závěry, kterými se vypořádaly i s argumentací stěžovatele obsaženou ve shodném smyslu a rozsahu i v ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481) lze pro stručnost odkázat. K interpretaci, podle níž na překročení rychlosti o méně než 30 km/hod v obci nepochybně dopadá skutková podstata přestupku definovaná v §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích (ve znění účinném do 31. prosince 2004), dospěla také teorie (Červený, Z., Šlauf., V.: Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. Podle právního stavu k 1. 7. 2006. 13. vydání. Linde Praha, 2006), ale i rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu v publikovaných rozhodnutích, sp. zn. 6 As 65/2004 (in SbNSS 2006, 2:146), a sp. zn. 6 As 12/2003 (in SbNSS 2006, 4: 829), na který v posuzovaném případě odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích. Právě Nejvyšší správní soud je přitom na rozdíl od Ústavního soudu povolán k zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování ve správním soudnictví (srov. §12 odst. 1 soudního řádu správního), a tím i ke sjednocování interpretace podústavního práva v daném případě. Uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, s nimiž je souladné i rozhodnutí napadené ústavní stížností, lze považovat za závazné judikáty, jichž se stěžovatel ústavní stížností rovněž domáhá.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová