ECLI:CZ:US:2006:2.US.753.06
sp. zn. II. ÚS 753/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. G. K., zastoupené JUDr. Miloslavem Novákem, advokátem, se sídlem J. Suka 2504, Teplice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. srpna 2006, č. j. 5 To 423/2006-229, a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. června 2006, sp. zn. 30 Nt 137/2006, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem, a 2) Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a 2) Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. listopadu 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. června 2006, č. j. 30 Nt 137/2006, kterým byla vzata v trestním stíhání, které je proti ní vedeno pro trestné činy účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona, a nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákona, do vazby z důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu, a kterým nebyl přijat její písemný slib, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. srpna 2006, č. j. 5 To 423/2006-229, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva podle čl. 8 odst. 1, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti rekapituluje řízení a namítá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí není patrné, které konkrétní skutečnosti, jež by měly reálný podklad ve spisovém materiálu, odůvodňují podle soudu vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Rozvádí argumentaci, že ohrožení vysokým trestem podle ní nemůže být důvodem vazby, ale musí zde být konkrétní prokazatelně závažné skutečnosti, které s předpokládanou sankcí obavu z útěku odůvodňují. Dále uvádí, že byla umístěna do vazební věznice v Ostravě, přestože má trvalé bydliště v Teplicích, kde rovněž žijí všichni její rodinní příslušníci, včetně nezletilého syna. Tím byla výrazně omezena možnost, aby přijímala jejich návštěvy, a na žádost o přemístění nebylo nijak reagováno.
Z argumentace uvedené v ústavní stížnosti, tak i z argumentace ve stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně, které bylo k ústavní stížnosti připojeno, je zřejmé, že stěžovatelka (ač kvalifikovaně právně zastoupena) nepochopila, z jakého důvodu byla vzata do vazby. Jen tak je totiž možné vysvětlit, že svoji argumentaci vymezila proti úvaze soudu prvého stupně o výši trestní sazby, kterou je ohrožena. Tato úvaha je však v rozhodnutí soudu prvého stupně evidentně nadbytečná. Měla by význam pouze v případě, že by u stěžovatelky byl shledán důvod vazby útěkové [§67 písm. a) trestního řádu], který však shledán nebyl, jak správně ve svém odůvodnění poukázal již soud druhého stupně. Předstižní důvod vazby [§67 písm. c) trestního řádu] obecné soudy shledaly jednak v tom, že se stěžovatelka měla podílet na trestné činnosti vyznačující se přesnou organizovaností a propojeností společně s patnácti dalšími osobami plněním přejímaných úkolů, a to opakovaně. Dále byl tento vazební důvod shledán v tom, že se trestné činnosti měla dopustit, ačkoliv je proti ní vedeno trestní stíhání pro druhově stejnou trestnou činnost Okresním soudem pro Prahu-západ pod sp. zn. 2 T 111/2005. Ústavní soud proto konstatuje, že se obecné soudy v posuzovaném případě řádně zhostily své ústavně vymezené pravomoci (čl. 90 a následující Ústavy České republiky), aniž by přitom jakkoliv zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti pak není ničím jiným než polemikou s právními závěry obecných soudů, která jako taková nemůže být důvodem ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Umístění stěžovatelky do konkrétní věznice je v přímé kompetenci Vězeňské služby České republiky. Nejsou to tedy obecné soudy, kdo rozhodl, že stěžovatelka bude umístěna právě ve Vazební věznici v Ostravě, přestože má své rodinné kořeny v Teplicích. Obecné soudy stejně tak nejsou oprávněny rozhodovat o případné žádosti stěžovatelky o přemístění. Proti rozhodnutím a postupům Vězeňské služby České republiky se však stěžovatelka ničeho nedomáhá, a proto se její námitkou v uvedeném směru nelze v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest věcně zabývat.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu