ECLI:CZ:US:2006:2.US.90.06
sp. zn. II. ÚS 90/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 26. července 2006 sp. zn. II. ÚS 90/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. F. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2005 č. j. 28 C 320/2004-119, kterým bylo přivoleno k výpovědi vedlejší účastnice městské části Praha 4 z nájmu bytu, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006 č. j. 23 Co 15/2006-138 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2005 č. j. 28 C 320/2004-129, jimiž bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání pro opožděnost.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006 č. j. 23 Co 15/2006-138, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2005 č. j. 28 C 320/2004-129 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2005 č. j. 28 C 320/2004-119 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. 2. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2005 č. j. 28 C 320/2004-119, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, kterou dala vedlejší účastnice řízení prostřednictvím žaloby, bylo stanoveno ukončení nájemního poměru uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, počínající prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a stěžovateli bylo uloženo byt vyklidit a předat vedlejší účastnici řízení do 15 dnů po zajištění přístřeší, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2005 č. j. 28 C 320/2004-129, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto jeho odvolání, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006 č. j. 23 Co 15/2006-138, kterým bylo prvostupňové usnesení potvrzeno. Podáním ze dne 9. 3. 2006 byla na výzvu Ústavního soudu doplněna ústavní stížnost tak, že stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 3 odst. 3, čl. 12 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně uvádí, že mu v letošním roce bude 80 let, v posledních dvou letech vážně onemocněl a od roku 2004, kdy byl operován, ztrácí zrak a téměř nevidí. Nemůže číst a je odkázán na komunikaci slovem. Rekapituluje vývoj své záležitosti, která započala cca před šestnácti lety, kdy v jeho bytě vznikly závady a pronajímatel se je zavázal na popud stavebního úřadu odstranit, což učinil až v roce 2001. Proto stěžovatel požádal o slevu na nájemném a posléze přestal nájemné platit a je toho názoru, že nenese odpovědnost za to, že nájemné nebylo placeno. Od roku 2002 je veden výkon rozhodnutí srážkami z jeho starobního důchodu a probíhá řízení o zaplacení nedoplatku na nájemném za rok 2001. Tvrdí, že řízení (zřejmě v posuzované věci) bylo neúplné, neboť vycházelo z nepřesných dokladů o výši dlužného nájemného, neboť nebylo přihlédnuto ke slevě na nájemném. Neobdržel předvolání k ústnímu jednání, které se konalo 9. 5. 2004, a proto se ho nemohl zúčastnit.
K ústavní stížnosti stěžovatel připojil fotokopie své zdravotní dokumentace, z níž vyplývá, že byl od 1. 4. do 5. 4. 2005 hospitalizován na oční klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze s diagnózou odchlípení sítnice s trhlinou k operaci amoce. Tutéž operaci v tomtéž zdravotnickém zařízení absolvoval při hospitalizaci od 23. 5 do 26. 5. 2005 s diagnózou krvácení do sklivce. Dále byly přiloženy listiny týkající se vztahu mezi stěžovatelem na straně jedné a stavebním úřadem, vedlejším účastníkem řízení anebo Českou správou sociálního zabezpečení na straně druhé.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 320/2004 Ústavní soud zjistil, že se vedlejší účastník řízení žalobou podanou dne 14. 2. 2000 domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou stěžovateli v rámci žaloby dal z důvodu neplacení nájemného a úhrad za služby spojené s nájmem v letech 1996 až 1999, a dále se domáhal zaplacení dlužného nájemného. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2002 č. j. 28 C 24/2000-40 bylo žalobě zcela vyhověno. Poté stěžovatel ke svému zastupování v řízení zmocnil advokáta JUDr. Marka Pavlovského, Ph.D., a podal proti rozsudku odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002 č. j. 55 Co 140/2002-59 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání a následně bylo ukončeno zastupování stěžovatele JUDr. Markem Pavlovským, Ph.D., a stěžovatel zmocnil advokáta JUDr. Václava Duška, CSc. Ten již řešil otázku osvobození stěžovatele do soudního poplatku z dovolání. Předkládací zpráva k rozhodnutí o dovolání ohledně právního zastoupení stěžovatele odkazuje na č. l. 43 spisu, kde se nachází plná moc JUDr. Marka Pavlovského, Ph.D. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2004 č. j. 26 Cdo 1570/2004-105 bylo odmítnuto dovolání v části týkající se dlužného nájemného a byl zrušen rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro absenci úvah a rozhodnutí o bytové náhradě. Tento rozsudek byl dovolacím soudem doručován pouze právní zástupkyni vedlejšího účastníka řízení a JUDr. Marku Pavlovskému, Ph.D., který dovolacímu soudu stejnopis rozsudku vrátil s opakováním sdělení, že zastoupení stěžovatele již bylo ukončeno. V následném pokynu předsedkyně senátu soudu prvního stupně kanceláři bylo uvedeno, že stěžovatel je již bez právního zastoupení, aniž by bylo rozhodnutí dovolacího soudu stěžovateli doručováno. K ústnímu jednání soudu prvního stupně byl již obeslán stěžovatel sám, tedy bez svého právního zástupce, přičemž si obsílku v době jejího uložení od 31. 3. do 15. 4. 2005 nevyzvedl. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2005 č. j. 28 C 320/2004-119 bylo žalobě vyhověno s tím, že povinnost vyklidit byt byla vázána na zajištění přístřeší. Tento rozsudek byl doručen dne 7. 6. 2005 stěžovateli, a nikoliv jeho právnímu zástupci. Podáním označeným jako návrh na pokračování odvolacího řízení, podaným k poštovní přepravě dne 5. 10. 2005, stěžovatel zastoupen JUDr. Václavem Duškem, CSc., informoval soud o tom, že podal proti rozsudku odvolání, avšak doklad o jeho doručení nemá, přičemž se toto odvolání nachází ve spise protistrany. K tomuto podání bylo připojeno odvolání datované dnem 9. 6. 2005, nová plná moc v téže věci z téhož dne a korespondence mezi stěžovatelem a protistranou. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2005 č. j. 28 C 320/2004-129 bylo odvolání stěžovatele odmítnuto jako opožděně podané. K odvolání stěžovatele bylo toto usnesení potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006 č. j. 23 Co 15/2006-138.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze uvedl, že při rozhodování o důvodnosti odvolání nemohl zohlednit tíživou zdravotní a sociální situaci stěžovatele. Dále odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 4 plně odkázal na obsah spisu.
Městská část Praha 4 předně uvádí, že nedisponuje odvoláním stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. K věci samé uvádí, že stěžovatel popisuje celkovou situaci ryze subjektivně a podrobně rozvádí důvody, proč s jeho postojem zásadně nesouhlasí. Proto se domnívá, že soud prvního stupně rozhodl zcela správně a v souladu s ustálenou judikaturou, reprezentovanou např. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1570/2004 (in http://www.nsoud.cz/ navštíveno 15. 6. 2006). Má za to, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které již uplatňoval v řízení před obecnými soudy, jejichž závěry nerespektuje. Proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
V replice k vyjádření účastníků řízení stěžovatel opakuje, že došlo k závadám při doručování k ústnímu jednání nařízenému na den 9. 5. 2004, které stěžovatel neobdržel a neměl v té době právního zástupce. Opakovaně zdůrazňuje, že jako téměř slepému mu mělo být doručováno zvláštním způsobem s tím, že soud měl být informován o jeho zdravotních potížích. Dále polemizuje s vyjádřením vedlejšího účastníka řízení, jehož údaje označuje za nesprávné.
Ústavní soud je vázán návrhem ("ultra petitum partium iudex condemnare non potest"), a proto se v posuzovaném případě nemůže zabývat rozhodnutími obecných soudů, které se týkaly pouze výše dlužného nájemného, ani řízeními, ve kterých se vedlejší účastník řízení po stěžovateli domáhá výkonu rozhodnutí ohledně dlužného nájemného. To platí i v situaci, kdy převážná část argumentace směřuje k jiným než napadeným rozhodnutím, jako je tomu v posuzovaném případě. Ústavní soud však není vázán důvody ústavní stížnosti, a proto může shledat i jiné než namítané porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména pokud je flagrantní.
Pokud účastník řízení realizuje své základní právo podle čl. 37 odst. 2 Listiny tím, že si zvolí zástupcem advokáta s procesní plnou mocí, je podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezbytné, aby soud na tuto volbu účastníka řízení adekvátně reagoval zejména tím, že mu podle §45c odst. 1 občanského soudního řádu doručuje veškeré písemnosti a že mu podle §28a odst. 1 občanského soudního řádu umožňuje realizovat procesní úkony za účastníka. V opačném případě dochází k porušování základních procesních práv účastníka řízení. Je přitom lhostejné, zda došlo ke zmocnění advokáta pouze z obecně pojatého zájmu účastníka řízení na tom, aby v důsledku neznalosti nedošel újmy, anebo zda má konkrétní omezení, např. zdravotní, které mu plnohodnotnou účast na řízení neumožňuje. Posledně uvedený případ by však v situaci, kdy účastník řízení nikoho ke svému zastupování nezmocnil, měl být pro naplnění ústavní zásady rovnosti účastníků soudního řízení důvodem pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu, pakliže by se soud o kvalifikovaných zdravotních potížích účastníka řízení dozvěděl.
Advokáti jsou důležitými aktéry systému vlády práva, který je v důsledku vysoce ekonomicky přínosný (srov. Posner, R., A.: Economic analysis of law, 6th ed., N.Y., Aspen Publishers, 2003, str. 266-268, 541-542). Lze usuzovat, že to vedlo zákonodárce k takové právní úpravě podústavního práva, podle níž lze advokátovi udělit pouze plnou moc pro celé řízení (§25 odst. 1 občanského soudního řádu). Tentýž důsledek udělení procesní plné moci advokátovi byl dovozen i jurisprudencí (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1081/96 in Soudní judikatura 97, 5: 97), která dále rozvedla, že procesní plná moc není omezena jen na řízení před soudem určitého stupně, když obsahuje i zmocnění k podávání opravných prostředků, mezi které patří jak odvolání, tak dovolání (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 680/97 in Soudní judikatura 99, 12: 455).
V posuzovaném případě si stěžovatel zvolil ke svému zastupování advokáta JUDr. Marka Pavlovského, Ph.D., který ho zastupoval od 11. 3. 2002 do 22. 4. 2003, kdy byla soudu doručena jeho zpráva, že došlo k ukončení právního zastoupení. Od 18. 12. 2003 pak zastupoval stěžovatele advokát JUDr. Václav Dušek, CSc., a to na základě plné moci ze dne 21. 11. 2003. Tato plná moc může být považovaná za nejednoznačnou, protože jí stěžovatel advokáta zmocnil "aby za mě jednal ve věci výkonu rozhodnutí č. j. 45 E 1340/2002 u Obvodního soudu pro Prahu 4 i s oprávněnými osobami v této věci, č. j. 28C 24/2000", a byla připojena k podání ze dne 18. 12. 2003, v němž se mimo jiné uvádí, že touto plnou mocí stěžovatel zmocnil advokáta k zastupování, "na které jsme dopsali i uvedené sp. zn.". Proto obecné soudy mohly mít pochybnosti o tom, zda stěžovatel touto plnou mocí řádně zmocnil advokáta ke svému zastupování v posuzované věci. Tuto pochybnost bylo tedy možné odstranit postupem podle §104 odst. 2 občanského soudního řádu. Tato plná moc však byla obecnými soudy bez dalšího přijata, neboť s takto zmocněným advokátem jednal soud prvního stupně i odvolací soud jako se zástupcem stěžovatele, o čemž svědčí to, že byl takto označen v rozhodnutích o žádosti o osvobození od soudního poplatku z dovolání. Z uvedené nejednoznačnosti plné moci přitom nevyplývá, že by byla omezena pro určitou část řízení (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. str. 93), tedy např. pouze pro dovolací řízení. Ve spise obecného soudu se také nenachází žádný údaj o tom, že by toto zmocnění bylo ukončeno, což nelze usuzovat ani z toho, že byla s podáním ze dne 4. 10. 2005 soudu předložena plná moc udělená v téže věci témuž advokátovi dne 9. 6. 2005 (tj. po doručení posledního meritorního rozsudku stěžovateli), ani z toho, že si této skutečnosti zástupce stěžovatele nebyl vědom ani při formulování argumentů v ústavní stížnosti.
Se zmocněným advokátem po rozhodnutí o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků obecné soudy až do podání stěžovatele ze dne 4. 10. 2005 již nejednaly. Tak se stalo, že dovolací soud (evidentně vycházeje pouze z chybné předkládací zprávy soudu prvního stupně, aniž by kontroloval obsah spisu) považoval za právního zástupce stěžovatele advokáta JUDr. Marka Pavlovského, Ph.D., který zástupcem stěžovatele již od 22. 4. 2003 nebyl, jak bylo uvedeno výše. Přesto dovolací soud tohoto advokáta označil za zástupce stěžovatele ve svém rozhodnutí a toto rozhodnutí mu i doručil, na což tento advokát reagoval sdělením ze dne 9. 11. 2004, kterým rozhodnutí dovolacího soudu vrátil a zopakoval, že právní zastoupení stěžovatele bylo již dříve ukončeno. Poté, co toto podání bylo dovolacím soudem zasláno k dalšímu opatření, reagoval soud prvního stupně na tuto situaci pouze tím, že soudní kancelář v pokynu informoval, že stěžovatel již není právně zastoupen (č. l. 112 spisu), aniž by rozhodnutí dovolacího soudu doručoval stěžovateli.
Z toho lze uzavřít, že již řízení před dovolacím soudem bylo vadné, neboť za zástupce stěžovatele považoval dovolací soud někoho, kdo jím nebyl, a nebylo tedy řádně jednáno se stěžovatelem. Veškerá doručování počínaje doručováním rozhodnutí dovolacího soudu pak byla z toho důvodu vadná a neúčinná. Rozhodnutí dovolacího soudu ani řízení, které k němu vedlo, však ústavní stížností napadeno nebylo. Pokud naposledy obecné soudy rozhodly o odmítnutí odvolání stěžovatele, rozhodovaly evidentně při předpokladu, že stěžovatel nebyl v řízení zastoupen. Jen v takovém případě bylo totiž možné dovodit, že poslední meritorní rozhodnutí bylo doručeno řádně a odvolání bylo podáno opožděně. Situace však byla taková, že poslední meritorní rozhodnutí mělo být správně doručeno pouze právnímu zástupci stěžovatele, a nikoliv stěžovateli samému. V dané věci je tudíž irelevantní, že právní zástupce stěžovatele zřejmě zaslal odvolání datované 9. 6. 2005 nejprve namísto soudu pouze protistraně, protože lhůta k podání odvolání doposud neskončila, neboť poslední meritorní rozhodnutí doposud nebylo stěžovateli řádně doručeno. Pochybení při doručování rozhodnutí a rovněž při obeslání k ústnímu jednání před posledním rozhodnutím soudu prvního stupně tedy představují porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 2 Listiny. Ústavní soud přitom nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel v době, která byla pro posouzení této věci zásadní, měl relevantní zdravotní potíže v oblasti zraku, a proto byl při postupu v řízení do značné míry odkázán na pomoc jiných, zejména svého právního zástupce. O těchto svých potížích však soudu před 4. 10. 2005 vůbec nic nesdělil. Pro absenci předchozí vědomosti obecných soudů o této zdravotní komplikaci stěžovatele je v jejím důsledku význam pochybení obecných soudů při doručování "pouze" umocňován.
Pochybení obecných soudů při doručování stěžovateli pro ignorování jeho právního zástupce lze podřadit pod skutkovou podstatu definovanou Ústavním soudem jako svévolná aplikace podústavního práva, která má za následek porušení základních práv a svobod (sp. zn. III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10, str. 69). Ústavní stížnosti tedy bylo podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") zcela vyhověno, neboť ignorováním trvajícího zastoupení stěžovatele obecné soudy porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 2 Listiny. Konečně podle §82 odst. 3 písm. a) zákona byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena. Podle §44 odst. 2 zákona bylo upuštěno od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a účastníci řízeni s tím souhlasili.