ECLI:CZ:US:2006:2.US.95.06
sp. zn. II. ÚS 95/06
Usnesení
II. ÚS 95/06
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti H. T., právně zastoupené Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Denisovo nábř. 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 9 Cmo 508/2004, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 28 Cm 10/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 28 Cm 10/97 byla stěžovatelka zavázána společně se svým manželem G. T. uhradit žalobci do 15ti dnů od právní moci rozhodnutí pohledávku ve výši 599 615,70 s 15,1% úrokem z prodlení z částky 439 300 Kč od 2. 8. 1996 do zaplacení a náklady řízení ve výši 23 988 Kč s tím, že splněním povinnosti jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného, přičemž žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení pohledávky vůči žalované H. T. jen z výtěžku prodeje nemovitostí.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka společně se svým manželem odvolání, kterým byl rozsudek napaden v celém rozsahu. Výzvou Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2003 byli stěžovatelka a její manžel vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 23 988 Kč. Soudní poplatek byl ve stanovené lhůtě a výši uhrazen přímo do pokladny Krajského soudu v Plzni. Dne 21. 6. 2004 obdržel právní zástupce stěžovatelky výzvu Krajského soudu v Plzni, v níž byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve výši 23 988 Kč. Přípisem ze dne 28. 6. 2004 bylo krajskému soudu doloženo zaplacení požadovaného poplatku stvrzenkou ze dne 28. 3. 2003. Na tento přípis reagoval soud tak, že soudní poplatek byl sice jednou zaplacen, avšak odvolání podali oba účastníci a každý z nich má samostatnou poplatkovou povinnost.
Krajský soud v Plzni usnesením napadeným ústavní stížností odvolací řízení o odvolání stěžovatelky zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolání podali oba dva žalovaní, a proto poplatková povinnost vznikla oběma. Soudní poplatek byl však zaplacen pouze G. T. Proti usnesení krajského soudu podali odvolání jak stěžovatelka, tak její manžel. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 9 Cmo 508/2004, potvrdil usnesení krajského soudu a odvolání prvého žalovaného - manžela stěžovatelky - odmítl. Ve vztahu ke stěžovatelce usnesení soudu I.. stupně jako věcně správné potvrdil, když dospěl k závěru, že každý ze žalovaných má z procesního hlediska postavení samostatného společníka a ve vztahu ke každému z nich se nárok posuzuje samostatně.
S právním závěrem soudů obou stupňů však stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že je spolu se svým manželem v solidárním postavení na straně žalovaných a není proto důvod, aby z jednoho předmětu řízení měli hradit dva soudní poplatky. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") v ustanovení §2 odst. 8 jednoznačně stanoví, že vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně. Postupem soudů byla stěžovatelka vyloučena z odvolacího řízení a bylo jí zabráněno realizovat procesní práva na obranu hmotných práv, která jsou za daného stavu ohrožena. Současně stěžovatelka poukazuje na porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť mezi první výzvou k zaplacení soudního poplatku a druhou výzvou uplynul více jak jeden rok. Odvolání ve věci bylo podáno dne 21. 3. 2003, o poplatkové povinnosti z odvolacího řízení tak bylo rozhodováno dva a půl roku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 28 Cm 10/97, jakož i projednání její ústavní stížnosti mimo pořadí, v němž návrhy došly.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili oba účastníci řízení, kteří shodně odkázali na závěry uvedené v odůvodnění obou napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jejích základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zpravidla tehdy, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práva a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého odůvodnění, takže ji nelze objektivně akceptovat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 126/04). O takový případ se však v dané věci nejedná.
Odvolání proti rozsudku soudu I. stupně podali oba žalovaní, jimž byla soudem I. stupně uložena povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku. Každý z žalovaných má z procesního hlediska postavení samostatného společníka a ve vztahu ke každému z nich se nárok posuzuje samostatně. Vůči G. T. byl nárok na zaplacení dlužné částky ve výši 599 615,70 Kč uplatněn pro nezaplacení úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru, vůči H. T. pak pouze jako vůči zástavnímu dlužníku na základě zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ve společném jmění (bezpodílovém vlastnictví) manželů. Pokud podali oba žalovaní odvolání, pak probíhá odvolací řízení ve vztahu ke každému z nich samostatně, avšak v rámci jednoho společného řízení ve věci, jak správně konstatoval Vrchní soud v Praze. Pokud tedy soud vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, učinil tak v souladu se zákonem a stěžovatelka byla povinna jej zaplatit.
Podle ust. §4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích je povinností odvolatele zaplatit poplatek z odvolání již při vzniku poplatkové povinnosti, tedy spolu s podáním odvolání. Neučiní-li tak odvolatel, dle ust. §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích jej soud vyzve k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Dle odst. 7 téhož ustanovení usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůt k odvolání proti tomuto usnesení. Zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je tedy přímým následkem nesplnění zákonné povinnosti poplatníka - odvolatele. Poplatková povinnost směřuje vůči všem účastníkům řízení, v daném případě všem odvolatelům. Pokud tito nebo jen některý z nich nesplní svou povinnost, zákon předpokládá, že budou upomenuti, a teprve poté vůči nim nastupuje přímý následek nesplnění této povinnosti, jímž je rozhodnutí o zastavení řízení. I tento následek lze reparovat postupem dle ust. §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, avšak pouze tehdy, byl-li poplatek uhrazen do konce lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení.
Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal žádné vady v postupu soudů, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena, neboť byla vydána v souladu se zákonem. Nesprávný postup soudů obou stupňů totiž nelze spatřovat v tom, že se řídily ustanoveními zákona o soudních poplatcích, které jsou povahy donucující a nepřipouštějí možnost úvahy o jejich nepoužití nebo modifikaci, a v řízení se zabývaly toliko otázkou včasného a řádného splnění povinnosti zaplatit soudní poplatek, jakož i následky, které má nesplnění této povinnosti. Ústavní soud neshledal ústavněprávní relevantní příčiny toho, aby se od argumentace obecných soudů v tomto případě odchýlil. Za porušení principů spravedlivého procesu totiž nelze považovat skutečnost, že soud vysloví svůj ústavně konformní právní názor, na základě něhož rozhodne, a toto rozhodnutí řádně odůvodní. Tak tomu bylo i v souzené věci.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud může podle ustanovení §79 odst. 2 cit. zákona na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti navrhuje odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 28 Cm 10/97, který není napaden touto ústavní stížností, proto se jím Ústavní soud ani nemohl zabývat. Co se týče návrhu stěžovatelky na projednání její ústavní stížnosti mimo pořadí, nebylo třeba se jím zabývat vzhledem k tomu, že o něm bylo rozhodnuto neprodleně po obdržení vyjádření účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
Stanislav Balík
předseda senátu