ECLI:CZ:US:2006:3.US.104.06
sp. zn. III. ÚS 104/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Č., zastoupeného Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005, č.j. 9 Cmo 57/2005-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004, č.j. 36 Cm 211/2003-44, byla žalované Investiční kapitálové společnosti KB, a.s., uložena povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) z titulu náhrady škody podle §373 a násl. obch. zák. 40.729,- Kč s příslušenstvím, a k odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem toto rozhodnutí změnil tak, že se žaloba stěžovatele zamítá.
Právní vztah mezi účastníky řízení před obecnými soudy má základ v rozhodné době účinném zákonu č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 248/1992 Sb."), a spor byl veden o důsledky jím zakotveného pozastavení odkupování podílových listů (§13 odst. 4); zatímco tímto zákonem bylo upraveno, za jakou cenu je investiční společnost povinna odkoupit podílové listy (totiž za "cenu stanovenou podle §11 odst. 1 ke dni, kdy bylo obnoveno odkupování podílových listů"), není výslovné úpravy pro stanovení ceny podílových listů teprve vydávaných, jestliže v téže době došlo k připsání peněžních prostředků stěžovatele (6. 1. 2003). Žalovaná stanovila pro stěžovatele cenu platnou v době, kdy obchodování s podílovými listy bylo obnoveno (7. 1. 2003), zatímco stěžovatel trval na ceně před tímto pozastavením (31. 12. 2002); rozdíl v těchto cenách v neprospěch stěžovatele pak představuje podle jeho názoru škodu, již je mu povinna žalovaná uhradit (§373 a násl. obch. zák.).
Soud prvního stupně této argumentaci vyšel vstříc a žalobě stěžovatele vyhověl. Odvolací soud oproti tomu vycházel z jiného právního názoru; kromě odkazu na následnou právní úpravu, obsaženou v zákoně č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, dovodil - na základě další obšírné argumentace - že okamžik rozhodný pro stanovení ceny podílových listů vydávaných po obnovení jejich odkupování je nutno určit podle zásady vyjádřené v §13 odst. 9 zákona č. 248/1992 Sb., tj. jako v případě odkupování podílových listů dříve vydaných. Co do tvrzení stěžovatele, že se řídil mylnou informací zaměstnankyně žalovaného (o ceně podílových listů), odvolací soud uzavřel, že tato okolnost nemohla - i kdyby byla prokázána - mít relevantní příčinnou souvislost se stěžovatelem tvrzenou škodou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti těmto závěrům odvolacího oponuje, a tvrdí, že jimi bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu výše uvedených ustanovení Listiny a Ústavy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného je zjevné, že těžiště posuzovaného sporu spočívá výlučně v rovině právního posouzení věci, jmenovitě posouzení otázky stanovení ceny podílových listů v době pozastavení jejich odkupování a vlivu případné nesprávné informace o této ceně, jíž se mělo stěžovateli dostat
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Tyto podmínky v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatel netvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu v jeho věci představuje excesivní vybočení ze stabilizovaných výkladových standardů, a v podstatě se dožaduje, aby Ústavní soud nově (jinak, podle jeho názoru správně) rozhodl ve sporu, který před obecnými soudy zahájil. Tím však přisuzuje Ústavnímu soudu postavení, které mu z jeho ústavního zakotvení nepřísluší; k výkladu obecného práva jsou povolány soudy, a to aniž by samy byly vyvázány z respektu k principům ústavněprávního kontextu (čl. 4 Ústavy).
Ústavní stížností otevřený spor o právní posouzení dané věci se odbývá výlučně v mezích podústavního práva a jeho výkladu, a ústavněprávní roviny nedosahuje; v důsledku toho je ani z ní hodnotit nelze. Poukazy na (výše označené) články Listiny základních práv a svobod a Ústavy jsou nepřípadné a v nich zakotvená práva dotčena zjevně nebyla. Stěžovatel nepřípadně očekává, že se Ústavní soud v jeho věci chopí role další (běžné) přezkumné instance; Ústavnímu soudu však příslušelo se omezit na zjištění, že se mu dostalo korektního procesu, s jeho argumentací (opětovně předestřenou v ústavní stížnosti) se odvolací soud adekvátně vypořádal a své rozhodnutí též náležitě (logicky a srozumitelně) odůvodnil.
Výše uvedené podmínky, za kterých obecným soudem uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, tedy v dané věci splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Nad rámec řečeného a bez ambice hodnotit věcnou správnost napadeného rozhodnutí pokládá Ústavní soud za vhodné uvést, že právní názory uplatněné v dané věci odvolacím soudem nemá za prima facie nesprávné ani z pohledu obecného práva; závěr, že i pro cenu při vydání podílových listů se uplatní stejná zásada jako při jejich odkoupení (při pozastavení odkupování), odvolací soud přiléhavě odůvodnil jak logicky tak účelovým kontextem, a za výstižný jest pokládat i odkaz na výslovné řešení rozhodné právní otázky právním předpisem pozdějším. Byť by otevřenou otázkou mohla být úvaha o důsledcích tvrzeně nesprávné informace zaměstnankyně žalovaného stěžovateli, ani její posouzení odvolacím soudem - ve smyslu nedostatku kauzální souvislosti k následku, jejž stěžovatel namítá - neotevírá prostor pro hodnocení z pozic ústavněprávních, neboť není posouzením "extrémně" nemožným.
Nelze ostatně nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §237 odst. 2 písm. a/) přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp.zn. IV. ÚS 185/98, sp.zn.III. ÚS 200/05, sp.zn. IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Za takové "extrémní" rozhodnutí však napadený rozsudek odvolacího soudu považovat - jak bylo dovozeno - samozřejmě nelze.
K věci se vyjádřil účastník řízení i soud prvního stupně, a z vlastní iniciativy též vedlejší účastník (žalovaný v původním řízení); jelikož Ústavní soud z těchto vyjádření nikterak nevycházel, a se zřetelem k tomu, že ústavní stížnost je nepřijatelnou, nebyla tato vyjádření předkládána ostatním účastníkům řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006