ECLI:CZ:US:2006:3.US.11.06
sp. zn. III. ÚS 11/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci navrhovatele J. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Sakařem, advokátem se sídlem v Plzni, Máchova 29, o "veřejnosti jednání o podmíněném propuštění v ČR", takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel předložil Ústavnímu soudu podání, označené jako ústavní stížnost, jíž se domáhá, aby soud rozhodl nálezem tak, že "nesprávná praxe vylučující účast veřejnosti na projednávání žádosti odsouzených o podmíněné propuštění bude zamezena". Uvedl, že přístup veřejnosti k veřejnému zasedání, jestliže je nařizováno do příslušných věznic (jak se zhusta děje), je "prakticky vyloučen"; to je dáno "komplikovaností podmínek" pro přístup do věznice a tím, že veřejnost "s touto problematikou" není seznámena. Tím jsou dotčeny ústavní principy veřejnosti soudního jednání, jak jsou zakotveny v článku 96 odst. 2 Ústavy České republiky a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod., a navrhovatel se cítí být poškozen osobně, neboť "bude v nejbližších měsících podávat žádost o podmíněné propuštění". Současně je "přesvědčen", že podaná stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, jelikož se "dotýká prakticky téměř všech odsouzených", kteří vykonávají v České republice trest odnětí svobody.
Podle §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (písm. d/).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení §64 až §125f zákona o Ústavním soudu). Limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z věcí uvedených v čl. 87 Ústavy nemůže být podání navrhovatele připodobněno - zcela zjevně - k věci jiné, než představuje ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy; ta je ústavněprávním instrumentem, kterým lze čelit pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jelikož navrhovatel nenamítá, že "ústavně zaručené základní právo nebo svoboda" bylo porušeno "pravomocným rozhodnutím", přichází v úvahu již jen identifikovat vytýkanou situaci projednávání žádostí odsouzených o podmíněné propuštění (§331 a násl. tr. ř.) s výsledkem založeným "opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci". I kdyby však toto pojetí mohlo být akceptovatelné, zákonné podmínky pro podání (věcné projednání) ústavní stížnosti přesto splněny nejsou.
Navrhovatel totiž ani netvrdí, že došlo k zásahu do jeho (vlastních) procesněprávních poměrů, nýbrž jen kritizuje určitou, údajně převažující, praxi organizování veřejných zasedání v řízení o podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody vůbec, kterou pokládá z hlediska principu veřejnosti za nesprávnou (protiústavní), a domáhá se, aby jí - všeobecně a pro budoucno - bylo zamezeno.
K tomu institut ústavní stížnosti použitelný není; již z uvedené citace ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu se podává, že slouží ochraně práv a svobod individuálních, svědčících určité osobě, a jen ta osoba, práva které byla právě dotčena, se může k ústavní stížnosti uchýlit.
Jestliže návrh navrhovatele tyto podmínky nesplňuje, s ústavní stížností jej logicky ztotožnit nelze. Jelikož jiné možnosti založení pravomoci Ústavního soudu k jeho projednání byly vyloučeny už dříve, je namístě závěr, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Tomu podle citovaného §43 odst. 1 písm. d/ zákona o Ústavním soudu odpovídá, že takový návrh Ústavní soud soudcem zpravodajem odmítne.
Úvahy navrhovatele, že jeho podání ("stížnost") podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, jsou pak nepřiléhavé proto, že o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu může být řeč jen za samozřejmého předpokladu, že o ústavní stížnost vskutku jde, resp. že k projednání podaného návrhu je Ústavní soud vůbec příslušný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2006
Vladimír K ů r k a v.r.
soudce zpravodaj