ECLI:CZ:US:2006:3.US.12.06
sp. zn. III. ÚS 12/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., dříve zastoupeného JUDr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 5. 2005, sp. zn. 39 T 24/2005, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku vydaného ve věci, v níž byl uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. b/, e/ tr. zák.
Stěžovatel namítl, že rozhodnutím soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť podle jeho mínění trestní stíhání nebylo zahájeno zákonem předepsaným způsobem, obžaloba a předvolání k hlavnímu líčení mu nebyly doručeny zákonem předepsaným způsobem, skutek, který je mu kladen za vinu, byl nesprávně kvalifikován, v hlavním líčení postupoval soud prvního stupně v rozporu s trestním řádem (jmenovitě při provádění dokazování) a nesprávně postupoval i při vzetí do vazby.
Podání stěžovatele, vedené původně pod sp. zn. II. ÚS 549/05, zahrnovalo více věcí, jež se nehodily ke společnému řízení, pročež Ústavní soud posuzovanou ústavní stížnost vyloučil k samostatnému řízení
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, jmenovitě zda je přípustná, a dospěl k závěru, že nikoli.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 5. 2005, sp. zn. 39 T 24/2005, proti němuž ústavní stížnost směřuje, se podává, že stěžovatel se po jeho vyhlášení vzdal odvolání, a to i za další oprávněné osoby (§250 odst. 1, §246 odst. 1 písm. b/, §247 odst. 2 tr. ř.); rozsudek soudu prvního stupně - podle doložky vykonatelnosti - nabyl právní moci dne 20. 5. 2005, a byl vyhotoven ve zjednodušené písemné formě, aniž obsahoval odůvodnění (§314d odst. 3 tr. ř.).
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním ("pod-ústavním") přezkumným institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly (marně) využity. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv jednotlivců, a teprve, není-li zjednána náprava v režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu však omezeném jen na hlediska ústavnosti.
Nesouhlas s rozsudkem soudu prvního stupně může dotčený účastník (zde obžalovaný) vyjádřit zásadně v odvolání (srov. §245 odst. 1 tr. ř.); je-li podle práva přípustné, a účastník tak neučinil, nemůže být řeč o tom, že vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To logicky platí i v případě, když se práva odvolání účinně vzdal (§250 odst. 1 tr. ř.) s tím důsledkem, že je již efektivně podat nemůže, poněvadž - bylo-li by přesto podáno - muselo být bez věcného projednání zamítnuto (§253 odst. 1 tr. ř.). Nevyčerpání opravných prostředků se zde spojuje již s tím, že účastník jejich "čerpání" procesním postupem, který zvolil, pro sebe omezil, resp. jím založil stav, kdy je jejich úspěšné uplatnění vyloučeno.
Stěžovatel si nesplnění podmínky vyčerpat řádné a mimořádné opravné prostředky zjevně uvědomuje; je však toho názoru, že se lze dovolat ustanovení §75 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, podle něhož nebude ústavní stížnost přesto odmítnuta, jestliže svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Důvody užití citovaného ustanovení však Ústavní soud v dané věci neshledává. Stěžovatel nikterak nedoložil, proč - i kdyby byly všechny vyjádřené ústavněprávní námitky důvodné - mají mít význam, jenž přesahuje zájem jen jeho vlastní.
S odkazem na citované ustanovení §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj ústavní stížnost usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2006
Vladimír K ů r k a v. r.
soudce zpravodaj