ECLI:CZ:US:2006:3.US.142.05
sp. zn. III. ÚS 142/05
Usnesení
III. ÚS 142/05
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti PhDr. M. S. a společnosti REDOS s. r. o. se sídlem Praha 2, Tyršova 11, obou zastoupených JUDr. Gustavem Schalkem, advokátem se sídlem 155 00 Praha 5, Borovanského 2217, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 47 C 93/2003 ze dne 4. 2. 2004 a Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 280, 281/2004 ze dne 24. 11. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí, jak je patrno z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 47 C 93/2003, který si Ústavní soud připojil, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelů, jíž se tito proti žalovanému Sempra, a. s. Praha domáhali určení, že účinky nájemní smlouvy uzavřené dne 15. 4. 1999 mezi žalovaným jako pronajímatelem a druhým stěžovatelem jako nájemcem ke dni vydání rozsudku trvají. V důvodech žaloby, v níž uvedli, že žalovaný jim znemožňuje užívání pronajatých prostor, uváděli dále celou řadu tvrzení, jimiž dokládali naléhavost svého právního zájmu na požadovaném určení. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud I. stupně žalobu stěžovatelů zamítl v podstatě pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že žalobci se žalobou nedomáhali určení existence práva ani právního vztahu, nýbrž účinnosti nájemní smlouvy, tedy určení právní skutečnosti, a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1772/2000 ze dne 4. 10. 2001, podle něhož je otázka účinnosti nájemní smlouvy (ve vztahu k možnosti domáhat se příslušného plnění) svou povahou otázkou předběžnou, na jejímž vyřešení meritorním rozhodnutím nemohou mít žalobci žádný naléhavý právní zájem. Samotné její vyřešení nevypovídá nic o tom, jaký je mezi účastníky nynější právní vztah pokud jde o trvání či netrvání nájemního poměru z nájemní smlouvy a dovodil tak absenci naléhavého právního zájmu stěžovatelů na požadovaném určení.
Odvolací soud - Městský soud v Praze - rozsudkem shora označeným uvedené rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, když odvolací námitky stěžovatelů, ve vztahu k tomu, čeho se žalobou domáhali, neshledal opodstatněnými a závěry soudu I. stupně o nedostatku naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení považoval za věcně správné. Zároveň ve svém rozhodnutí vysvětlil, že určovací návrh je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení navrhovatele dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je poskytnutí preventivní ochrany, jakmile však již bylo právo porušeno, ztrácí prevence jakýkoliv smysl, přitom v daném případě podle soudu stěžovatelům nic nebránilo, aby se, v případě, že došlo k porušení jejich práv vyplývajících z nájemní smlouvy, domáhali na žalovaném příslušného plnění.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost [přičemž stěžovatelé souběžně s ní podali proti rozhodnutí odvolacího soudu i dovolání (rozhodnutí o němž Ústavní soud musel vyčkat), jehož přípustnost opírali o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., řízení o dovolání však bylo pro nezaplacení soudního poplatku usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 47 C 93/2003-151a ze dne 3. 2. 2006 zastaveno], v níž soudu I. stupně vytýkají, že je před nařízením ústního jednání nepoučil o tom, že podle jeho názoru žaloba nesplňuje podmínky podle §80 písm. c) o. s. ř. a nepoučil je ani v průběhu jednání. V této souvislosti se dovolávají Komentáře k Občanskému soudnímu řádu a dovozují, že postup soudu, který je do vydání rozsudku nepoučil, že žalobu musí zamítnout, měl za následek překvapivé rozhodnutí, což je v rozporu s konstantní judikaturou k ust. §80 písm. c) o. s. ř. Dále soudu vytýkají, že jeho rozhodnutím bylo akceptováno protiprávní jednání žalovaného - násilné znemožnění výkonu nájemního práva a vytvořen další prostor k protiprávnímu jednání, které blíže specifikují. Odkazují také na svou další žalobu na vydání věcí zadržovaných jim žalovaným v pronajatých prostorách, v řízení o níž je však soud nečinný, a i z toho důvodu se neztotožňují se závěry odvolacího soudu, že u nich není dán naléhavý právní zájem, když sám tento soud připustil, "že ke vzniku žalobcova naléhavého právního zájmu stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje úmyslu žalovaného způsobit žalobci újmu na jeho právním postavení". Mají za to, že jejich určovací žalobou se vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění. Žalovaným způsobený protiprávní stav trvá již 5 let a ten právě prokazuje, že stěžovatelé nemají jinou reálnou ochranu svých práv a jejich právní postavení je nejisté. Právě z důvodů zamítnutí žaloby se musí domáhat prokazování platnosti žalované smlouvy ve zbytečně vyvolávaných právních sporech a v každém z nich samostatně prokazovat platnost smlouvy, kterýžto postup je podle nich v rozporu s ust. §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. Konečně pak obecným soudům vytýkají opomenutí provedení navržených důkazů a jejich odmítnutí bez věcného odůvodnění, což je podle nich v rozporu s právem na spravedlivý proces, a v tomto směru se dovolávají i judikatury Ústavního soudu. V podstatě z těchto důvodů, v ústavní stížnosti dále rozvedených, navrhují zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelé převážně opakují námitky obdobně uplatňované již v opravném prostředku a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu - jak plyne z jeho postavení vymezeného Ústavou v čl. 83 - zjevně nepřísluší. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti (viz. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 157/96).
K námitkám stěžovatelů, týkajícím se nedostatečného poučení soudem, v souvislosti s nimiž se dovolávají komentářové literatury, je třeba uvést, že jistě lze souhlasit s názorem tam uvedeným, že pokud soud zamítá určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž byl účastník řízení poučen o povinnosti tvrdit skutečnosti, jimiž by doložil splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je řízení zatíženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové situaci však v daném případě nedošlo. Nebyl totiž důvod v uvedeném smyslu stěžovatele poučovat, neboť již z obsahu jejich žaloby bylo patrno, že sami jsou si vědomi nutnosti prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, což v žalobě deklarovali, a tento se také snažili prokázat řadou různorodých tvrzení, k nimž též navrhovali provedení důkazů. Tyto důkazy však oba soudy zcela správně nepovažovaly za nutné provádět, neboť již ze samotného obsahu žaloby, podané u soudu dne 1. 7. 2003, a stěžovateli v ní uváděného tvrzení vyplynulo, že žalovaný jim znemožňuje užívání prostor pronajatých na základě smlouvy, určení jejíž účinnosti se žalobou domáhali, již od března roku 2000, případně se chová i jiným způsobem v rozporu s uvedenou smlouvou. Právě toto tvrzení stěžovatelů bylo postačující pro právní závěr soudů o nedostatku jejich naléhavého právního zájmu na jimi požadovaném určení, kterýžto závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní, odpovídající základní soudní judikatuře k této otázce, z níž plyne, že tam kde je možno žalovat na plnění, není již zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení (srov. Rc 17/72), tak jak to v podstatě ve svých odůvodněních řádně vysvětlily oba soudy, jejichž závěry korespondují i judikatuře Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 278/02).
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů v daném případě neshledal, a proto jejich ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006