ECLI:CZ:US:2006:3.US.17.06
sp. zn. III. ÚS 17/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Karlem Střelcem jr., advokátem se sídlem ve Vyškově, Dobrovského 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29.9.2005, č.j. 60 Co 252/2005-101, za účasti Krajského soudu v Brně se sídlem v Brně, za účasti vedlejších účastníků nezletilé N. H., zastoupené opatrovníkem Městským úřadem v Kroměříži, a J. H., matky nezletilé, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označený rozsudek, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se stěžovateli dříve stanovené výživné pro nezletilou N. v částce 1 200,- Kč měsíčně zvyšuje od 1.1.2002 na 1 900,- Kč a od 1.1.2003 na 1 600,- Kč měsíčně, s tím, že dlužné výživné za období od 1.1.2002 do 30.9.2005 ve výši 21 600,- Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky nezletilé do tří měsíců od právní moci rozhodnutí.
Stěžovatel namítl, že v řízení před soudy obou stupňů bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces, protože "nebylo ctěno ust. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod". Zde zakotvený princip rovnosti účastníků byl podle stěžovatele porušen tím, že soudy přistupují nestejně k povinnosti účastníků "plnit si svoji důkazní povinnost". Zatímco on byl nucen ke každému tvrzení nabídnout důkazy, matka nezletilého dítěte podobně postupovat nemusela; stačilo prý, aby rozhodné okolnosti toliko "uvedla", a soudy vycházely z toho, že "matkou tvrzené skutečnosti jsou pravdivé". I kdyby bylo možné vskutku mít za to, že po uplynutí určité doby se potřeby dítěte zvyšují (a že významnou okolností je počátek školní docházky), pak by vždy mělo být vedeno dokazování k tomu, jaké z toho důvodu vznikly náklady výživy dítěte, a o kolik proto má být výživné zvýšeno. "Dlouholetým trendem české justice ve věcech péče o nezletilé děti" je však opak, což - podle stěžovatelova názoru - vede k "vytvoření vrstvy privilegovaných účastníků", jimž postačí rozhodné skutečnosti jen tvrdit; tím se však legitimizuje rozhodovací libovůle, kdy soudy určitou kategorii sporů rozhodují na základě vlastní úvahy, "domnívajíce se, že zvýšení nákladů na nezletilé...a absolutní hodnota tohoto zvýšení je v určitých etapách života nezletilých naprostou samozřejmostí". Tomu odpovídá, že soudy některé okolnosti, jež byly podle stěžovatele důležité, opomenuly, a z jiných, aniž byly prokázány, vycházely.
Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. P 212/98, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že (poté, co předchozí návrh stěžovatele na snížení výživného k nezletilé N. byl zamítnut) dne 30. 12. 2004 zahájila matka nezletilé řízení o zvýšení výživného, poukazujíc na zvýšené náklady nezletilé od doby poslední úpravy (ze dne 24. 6. 1998), zejména v souvislosti s jejími "školními činnostmi", jež v návrhu konkretizovala. Rozsudkem ze dne 2. 5. 2005 soud prvního stupně jejímu návrhu vyhověl tak, že se výživné počínaje 1.5.2005 zvyšuje na částku 1 500,- Kč měsíčně, a - k odvolání stěžovatele - odvolací soud výživné zvýšil od 1. 1. 2002 na 1 900,- Kč a od 1. 1. 2003 na 1 600,- Kč měsíčně.
Ústavní soud je podle čl. 83 ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.87 odst.1 písm.d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle §72 odst.1 písm.a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jehož se stěžovatel dovolával, platí, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda obecné soudy se vytýkanými postupy v procesu získávání potřebných skutkových zjištění dopustily (mohly dopustit) porušení této zásady v občanskoprávním řízení ve věci péče o nezletilé podle §176 a násl. (§163 odst. 1, 2 ) o.s.ř., jež v dané věci vycházelo z hmotněprávní základny předznamenané ustanoveními §85 a násl., §96 odst. 1, 2 a §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o rodině"), a zda tím došlo k nepřípustnému zásahu do některého ze základních práv a svobod stěžovatele, jmenovitě práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst.1 Listiny. O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by - v obecné rovině - mohlo jít v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), jež jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily.
Ze soudního spisu (z obou soudních rozhodnutí) vyplývá, že obecné soudy za účasti účastníků řízení provedly dokazování jejich výpověďmi a řadou listinných důkazů ke zjištění příjmových a jiných majetkových poměrů obou rodičů nezletilého dítěte, majíce na zřeteli potřebu vystihnout rozhodnou změnu poměrů, a braly v úvahu též zdravotní stav stěžovatele a jeho možné pracovní zařazení z nabídky volných pracovních míst. Oba soudy přihlédly rovněž k vyživovací povinnosti stěžovatele k dalšímu dítěti, zdravotnímu stavu nezletilé a zvýšeným nákladům souvisejícím s její školní docházkou a mimoškolní činností, jež matka doložila.
Právní závěry ve smyslu nového určení výživného mají potřebný základ ve skutkových zjištěních, a z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů i z obsahu spisového materiálu jsou patrná užitá hlediska takového určení, jimž odpovídající zakotvení v hmotném právu (viz výše uvedená ustanovení zákona o rodině) nelze upřít.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), jež má předobraz již v stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o.s.ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba (§121 o.s.ř.), případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o.s.ř.). Povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv (srov. též §18 o.s.ř.) však neznamená povinnost vyhovět všem důkazním návrhům, předneseným účastníky, případně dbát toho, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru (viz kupříkladu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 32/92, příp. sp. zn. III. ÚS 150/93).
Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Stěžovatel porušení zásady rovnosti účastníků v řízení spojil s tvrzením absence spravedlivého procesu, k čemuž mělo dojít tím, že ačkoli on byl vystaven požadavku podle §120 odst. 1 o.s.ř. označit k tvrzením důkazy, matka nezletilé tak činit nemusela, aniž by nesla - jinak nevyhnutelné - nepříznivé procesní důsledky.
Nehledě na to, že stěžovatel přehlíží specifika řízení, jež je ovládáno důkazními pravidly podle §120 odst. 2 o.s.ř., opomíjí především okolnost, že "uvěřit" matce nezletilé (a nežádat od ní další důkazní návrhy) bylo myslitelné - právě - coby výraz určitého hodnocení provedeného důkazu, jímž byl její výslech (§131 o.s.ř.), případně s podporou (což ani stěžovatel nevylučuje) postupů podle §121 o.s.ř.
I kdyby však odpovídající skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; to však stěžovatel - co do dané věci - ani netvrdil, natož aby bylo shledáno.
Úvahy stěžovatele o všeobecných poměrech v "české justici" v řízeních ve věcech péče o nezletilé překračují rámec institutu ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a proto se jimi nebylo zapotřebí zabývat.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu