ECLI:CZ:US:2006:3.US.173.06
sp. zn. III. ÚS 173/06
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 2. března 2006 sp. zn. III. ÚS 173/06 ve věci ústavní stížnosti K. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 8. ledna 2004 sp. zn. 36 T 9/2001 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2004 sp. zn. 2 To 64/2004, jimiž byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví a trestným činem vydírání a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005 sp. zn. 3 Tdo 816/2005, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2004 sp. zn. 36 T 9/2001 byl stěžovatel spolu s dalšími obviněnými uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále též "tr. zák."), který spočíval v jednání popsaném pod bodem 1. výroku o vině a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel, jakož i další obvinění a poškozený JUDr. O. B. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. září 2004 sp. zn. 2 To 64/2004, jímž byl pod bodem I. výroku napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) a odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") částečně zrušen. Výrokem pod bodem II. pak odvolací soud podle §259 odst. 1 tr. ř. ohledně výroků o vině pod body 2., 3., 4., 8., 9., 10. a 12. věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud v části týkající se stěžovatele sám ve věci znovu rozhodl a pod bodem III.A. jej nově uznal vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., který spáchal skutkem spočívajícím (zkráceně řečeno) v tom, že dne 15. března 1996 kolem 09:00 hodin v O. před domem č. 74 v S. ulici záměrně napadl pracovníka Severomoravských energetických závodů Ostrava, a. s., P. B. provádějícího s dalšími spolupracovníky kontrolu elektrorozvodů a zaútočil na něho v záměru způsobit mu vážné poranění mosazným boxerem nasazeným na ruce, kterým jej udeřil do temene hlavy, čímž mu způsobil tržně zhmožděnou ránu na hlavě a otřes mozku, což si u něj vyžádalo následnou čtyřdenní hospitalizaci a léčení až do 15. dubna 1996. Dále byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jenž po skutkové stránce spočíval v tom, že následně takto otřeseného a poraněného P. B. výhrůžkou dalšího napadání přiměl, aby se šel omluvit jeho matce E. S. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Stěžovatel napadnul rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005 sp. zn. 3 Tdo 816/2005 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že neměl být uznán vinným pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., jelikož trestní stíhání pro předmětný skutek bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 3. února 1998 č. 20/1998 Sb. Stěžovatel byl totiž na základě záznamu o sdělení obvinění ze dne 20. dubna 1996 ve věci vedené pod ČVS:MVV-305/5-96 trestně stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jichž se měl dopustit dne 15. března 1996. Na podkladě shora citované amnestie prezidenta republiky bylo nařízeno, aby nebylo zahajováno a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky. U trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. je přitom horní hranice trestu odnětí svobody dvě léta. Vyšetřovatel měl proto trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. postupem podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. zastavit. Místo toho vyšetřovatel dne 19. února 1998 rozhodl o změně právní kvalifikace stíhaného skutku s tím, že jeho jednání původně kvalifikované podle §221 odst. 1 tr. zák. bude nadále posuzováno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Tato informace byla stěžovatelovu advokátovi doručena až 12. ledna 1999. Podle názoru stěžovatele se jednalo o zcela účelový krok, neboť nevyvstala žádná nová skutečnost, která by tuto změnu odůvodnila. Stěžovatel uvádí, že pokud v době vydání amnestijního rozhodnutí nebylo jeho jednání posuzováno jako trestný čin podle §222 odst. 1 tr. zák., bylo jeho stíhání nepřípustné. Rozhodnutí prezidenta o amnestii by mělo být aplikováno zcela mechanicky a jeho účinky nelze překvalifikováním stíhaného jednání ex post vyloučit. Udělování amnestie je zásahem moci výkonné do moci soudní a shora popsaný postup orgánů činných v trestním řízení znamená zpětný zásah do moci výkonné, který však podle názoru stěžovatele nemá žádný ústavněprávní základ.
Stěžovatel dále uvádí, že pokud Nejvyšší soud odkazoval v napadeném usnesení na rozhodnutí R 25/1995 a R 9/1994, není tato argumentace přiléhavá, neboť v těchto případech se soudy nevypořádaly se všemi skutečnostmi a důkazy, které následně odůvodnily jinou právní kvalifikací. Ve stěžovatelově případě však nebylo nutno doplňovat dokazování a policejní orgán jej na změnu kvalifikace upozornil ex post, aniž by to jakákoliv nová skutečnost či provedený důkaz odůvodnily. Pokud orgány činné v trestním řízení kvalifikovaly stěžovatelovo jednání nesprávně, nelze to přičítat k jeho tíži, ale stěžovateli má být zachován nárok na to, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly zákonně a byl zachován jistý stupeň předvídatelnosti v jejich postupu.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a neshledal v jejich postupu žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Odvolací soud uvedl, že rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nelze aplikovat zcela mechanicky na všechny případy, které jsou aktuálně posouzeny jako trestné činy podléhající amnestijnímu rozhodnutí, ale orgán činný v trestním řízení si zároveň musí klást otázku, zda z provedených důkazů opravdu vyplývá, že dané jednání je skutečně trestným činem podléhajícím amnestii, nebo zda stávající či doplněné dokazování nemůže vést k opačnému závěru. V daném případě již prvotní informace o projednávaném skutku (úder rukou vyzbrojenou boxerem do hlavy) nenasvědčovaly adekvátnosti právní kvalifikace dle §221 odst. 1 tr. zák. (str. 26-27 rozsudku).
Dovolací soud pak konstatoval, že zastavení trestního stíhání se týká zásadně skutku a nikoliv jeho možného právního posouzení podle zvláštní části trestního zákona. Orgán činný v trestním řízení rozhodující o nepřípustnosti trestního stíhání vzhledem k aboličnímu ustanovení amnestie prezidenta republiky musí proto jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) nejprve posoudit, pod které ustanovení trestního zákona je třeba skutek, pro který je obviněný stíhán, podřadit. Soud přitom není vázán ani právní kvalifikací skutku, jak je uvedena v obžalobě. Není současně rozhodné, byl-li skutek posouzen právně chybně, nebo zda důvodem k jinému právnímu posouzení je změna důkazní situace, k níž došlo v pozdějším stadiu řízení. Teprve není-li pochybností o tom, jakou právní kvalifikaci lze u předmětného skutku použít, lze učinit právní závěr ohledně otázky, zda se na určitý trestný čin (skutek) vztahuje příslušné aboliční ustanovení amnestie prezidenta republiky, v jehož důsledku je trestní stíhání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustné. Pokud stěžovatel orgánům činným v přípravném řízení vytkl, že amnestii měly použít neprodleně, resp. mechanicky s ohledem na to, že v rozhodnou dobu byl skutek stále ještě kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestní stíhání mělo být z důvodu nepřípustnosti ihned zastaveno, nelze s tímto názorem souhlasit. Aboliční ustanovení amnestie prezidenta republiky by zde totiž mohlo být aplikováno pouze za situace, že by vyšetřovatel či státní zástupce neměli pochybnosti o tom, že skutek nelze posuzovat jinak než jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. nebo jiný trestný čin podléhající amnestii. Je přitom zřejmé, že k takovému závěru nedospěli, neboť jednání obviněného bylo posléze posuzováno přísněji a ještě před podáním obžaloby byl skutek právně kvalifikován jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., na který se aboliční ustanovení čl. I písm. a) amnestie ze dne 3. 2. 1998 nevztahovalo a zastavení trestního stíhání z důvodu §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. tedy nepřicházelo v úvahu (str. 7-8 usnesení).
Z podaného přehledu je zřejmé, že stěžovatel námitku týkající se údajné nepřípustnosti jeho trestního stíhání po vyhlášení amnestie prezidentem republiky, obsaženou v ústavní stížnosti, uplatnil již v řízení před obecnými soudy, které se s ní ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Stěžovatel jejím opakováním v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší.
Ústavní soud se plně ztotožňuje se shora uvedenými závěry Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu. Stěžovatel byl pravomocně uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., na který se shora uvedená amnestie prezidenta republiky nevztahovala, a z tohoto pohledu je nepodstatné, jak byl předmětný skutek právně hodnocen orgány činnými v trestním řízení v době vyhlášení amnestie.
Orgány činné v trestním řízení při řešení otázky, zda se na obviněného vztahuje aboliční ustanovení amnestie prezidenta republiky, postupovaly v souladu se zákonem, jestliže nezastavily trestní stíhání za situace, kdy stíhaný skutek, právně kvalifikovaný původně jako trestný čin, na nějž se amnestie vztahuje, byl v dalším průběhu trestního stíhání právně posouzen jako jiný trestný čin, na nějž se amnestie nevztahuje. Není přitom rozhodné, zda důvodem změny právní kvalifikace bylo původně chybné právní posouzení skutku nebo změna důkazní situace. Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení tímto postupem neporušily základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem ani nezasáhly do pravomoci prezidenta republiky udílet amnestii, stanovené v čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.