ECLI:CZ:US:2006:3.US.180.06
sp. zn. III. ÚS 180/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti A. B. a J. V., zastoupených JUDr. Josefem Machem, advokátem se sídlem v Praze 2, Budečská 974/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1350/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 9 To 158/2005, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Podle názoru stěžovatelů obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces zejména tím, že nepostupovaly podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, "když v průběhu řízení Městský soud v Praze a následně Nejvyšší soud ČR vycházely pouze z jedné z verzí průběhu jednání... aniž by se však vypořádaly s existujícími rozpory". Nelze učinit jednoznačný závěr, uvedli stěžovatelé, že "provedené důkazy byly zhodnoceny ve svém souhrnu tak, aby byla naplněna zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti", čímž byla porušena zásad presumpce neviny.
V jednotlivostech stěžovatelé uvedli, že "Městský soud v Praze se nezabýval konkrétně důvěryhodností výpovědí osob slyšených soudem prvního stupně" a že "nebyl doložen relevantní doklad o původu peněz." Nejvyšší soud pak stěžovatelé kritizují za názor, že v dovolání uplatnili nepřípustné námitky proti skutkovým zjištěním, neboť "pochopitelně museli odkázat na rozpory ve skutkových zjištěních, které měly za následek nesprávnou aplikaci §250 odst. 1, 2 tr. zákona."
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 1 T 152/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 9 To 158/2005, uznáni jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zákona vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, a odsouzeni každý k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Zároveň jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu ve výši 480 000,- Kč poškozenému A. E..
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b/ tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Z usnesení dovolacího soudu se podává, že posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatelů podřaditelné ohlášenému dovolacímu důvodu podle §265b odst 1. písm. g/ tr. ř., nýbrž spočívaly v pochybnostech o správnosti skutkových zjištění "ve spojení s procesní námitkou ohledně poučení ... při výslechu v přípravném řízení", jež však coby způsobilé dovolací důvody zákon nepřipouští.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Co do roviny skutkové platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatelé opětovně uplatnili námitky, které adresovali již soudům obecným, a že především odvolací soud se s nimi adekvátně vypořádal, a své závěry dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích vyjádřil.
K námitce stěžovatelů, že odvolací soud se nezabýval důvěryhodností výpovědí osob slyšených soudem prvního stupně, postačí odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu, z jehož odůvodnění se podává, proč (ztotožňuje se se závěry soudu prvního stupně) hodnotil výpověď stěžovatelů a svědka B. jako nedůvěryhodné, z jakého důvodu uvěřil poškozenému a svědkovi K., a konečně i jak hodnotil výpovědi svědků ostatních.
Ani tvrzené pochybení spočívající v tom, že "nebyl doložen relevantní doklad o původu peněz", není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny, neboť z přiložených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, jakým myšlenkovým postupem soudy došly k závěru, komu patřily peníze, jež měly být předmětem směny, přičemž pro rozhodnutí ve věci nebylo relevantní, jakým způsobem poškozený tyto peníze získal.
Co do kritizovaného závěru dovolacího soudu je Ústavní soud názoru, že závěr, že v dovolání uplatněné námitky směřují proti skutkovým zjištěním, resp. představují námitku konkrétní procesní vadou, je přesvědčivý a odůvodněný; stěžovatelé pomíjejí jednak zvláštní charakter dovolacího přezkumu (třetí instance), jednak to, že o přípustný právní přezkum (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) nejde v případě, když uplatněný (se závěrem odvolacího soudu konfrontovaný) právní názor může obstát jen při současném - avšak nepřípustném - zpochybnění zjištěného skutkového základu. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem opustit; tím však posuzovaná věc ani podle Ústavního soudu není.
Lze tedy shrnout, že není k dispozici dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení z obecně přijímaných standardů - jak při organizaci provádění dokazování tak při hodnocení důkazů; přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Námitkami stěžovatelů se zabývaly již obecné soudy, které vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a proč navrhovaná doplnění dokazovaní jsou nadbytečná.
Je namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu a organizace skutkových zjištění překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecného práva ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu