ECLI:CZ:US:2006:3.US.194.06
sp. zn. III. ÚS 194/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 35 Nc 72/2005-214, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. února 2006 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jímž bylo v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě o námitce podjatosti stěžovatele rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v České Lípě JUDr. Jana Šífová a JUDr. Ivana Lukášová nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 9 C 1128/2001, neboť se domnívá, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvádí, že námitku podjatosti podal na základě "Analýzy mediální prezentace kauzy K.", jakož i "Stanoviska ke skutečnostem obsaženým, případně odvoditelným z obsahu Analýzy", z nichž vyplývá, že na soudce rozhodující ve věcech stěžovatele, včetně obou jmenovaných soudkyň, byl a je stále vyvíjen nepřípustný tlak ze strany médií, ale i představitelů moci zákonodárné a výkonné v tom směru, aby rozhodovaly v neprospěch stěžovatele. Tyto důkazy byly zároveň zaslány rozhodujícímu soudu k posouzení námitky podjatosti. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se však argumenty stěžovatele téměř nezabýval a vycházel především z prohlášení obou soudkyň, které shodně uvedly, že účastníky řízení znají pouze pracovně a na výsledku řízení nemají osobní zájem. Závěr Krajského soudu o jejich nepodjatosti tak nutně musí být z pohledu stěžovatele chybný a jeho posouzení odporuje premisám, které Ústavní soud vyslovil ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01 a I. ÚS 167/01, jakož i právním názorům Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o záruky, na nichž musí spočívat nepodjatost a nezávislost soudce (Delcourt vs. Belgie, 1970). Stěžovatel nadto uvádí, že jsou mu známy další skutečnosti, zpochybňující závěr o nepodjatosti obou soudkyň, které ve své námitce podjatosti neuváděl. Především je to informační povinnost, kterou mají jako soudkyně rozhodující v jeho věcech, vůči Ministerstvu spravedlnosti ČR, která je dle jeho názoru zcela bez zákonného podkladu a vysloveně ohrožuje nestrannost a nezávislost každého soudce, který o jeho věci v meritu jedná a rozhoduje. Dále pak jsou to kroky některých představitelů moci výkonné, jež dokladuje zprávami z tisku, které jsou dle jeho názoru vedeny snahou znemožnit mu dosáhnout uspokojení svých oprávněných majetkových nároků - zde uvádí žádost bývalého ministra spravedlnosti Pavla Rychetského adresovanou Nejvyššímu soudu ČR o zaujetí sjednocujícího stanoviska v rozhodování kvazirestitučních sporů, vyjádření bývalého ministra kultury Pavla Dostála o odpovědnosti soudců (včetně soudců Ústavního soudu) za rozhodnutí o vydání majetku nabytého státem na základě konfiskací.
V té souvislosti si stěžovatel klade otázku, zda lze za daných okolností považovat za nepodjaté všechny soudce v České republice, tedy i soudce Ústavního soudu, neboť ministr kultury Dostál vyhrožoval odpovědností i jim. Vznáší tedy námitku podjatosti vůči všem soudcům Ústavního soudu a konkrétně pak vůči Pavlu Rychetskému, a to pro již zmíněné kroky, které měl činit z pozice ministra spravedlnosti.
S ohledem na svá tvrzení o tlaku vyvíjenému na soudce českých soudů se stěžovatel dále domnívá, že v České republice lze těžko najít soudce, kterého by bylo možné označit za nestranného a nepodjatého a prostřednictvím jeho rozhodování dostát zásad spravedlivého procesu. Domnívá se však, že by tyto principy mohly být nalezeny jinde, v rámci evropského soudního prostoru. Vznáší proto návrh, aby Ústavní soud přerušil řízení a předložil podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku: Je obsaženo v čl. 6 smlouvy o Evropské unii výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát Evropské unie k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost? Tento požadavek ve stížnosti dále konkretizuje.
Po Ústavním soud však přes uvedené požaduje, aby vydal nález, jímž by ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. listopadu 2005 č. j. 35 Nc 72/2005-241 Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení o určení vlastnictví k nemovitostem vznesl stěžovatel (žalobce) námitku podjatosti soudkyň, které jsou podle rozvrhu práce Okresního soudu v České Lípě příslušné jednat a rozhodnout ve věci. Důvody námitky spatřuje ve skutečnostech vyplývající z "Analýzy mediální prezentace K." z období od 1. června 2003 do 31. března 2005, zpracované společností NEWTON INFORMATION TECHNOLOGY, s. r. o., na základě článků týkajících se kauzy K. zveřejněných v tomto období v médiích. Ke skutečnostem uvedeným v analýze vypracoval právní zástupce stěžovatele stanovisko, které dovozuje cílený zásah představitelů vlády a Parlamentu ČR do kauzy K. s cílem zabránit mu dosáhnout vydání pro něj příznivých soudních rozhodnutí. Obě soudkyně k vznesené námitce uvedly, že na vedeném řízení nemají osobní zájem a účastníky řízení znají pouze pracovně. Krajský soud s poukazem na dikci a ustálený výklad ust. §14 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že obě soudkyně nejsou vyloučeny z projednání a rozhodnutí věci. Mediální prezentaci otázek, jejichž řešení náleží do pravomoci nezávislých soudů dle něj nemůže být konkrétním důvodem pro vyloučení soudce, jež má toto ustanovení na mysli, nemůže jím být ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na které stěžovatel ve svém stanovisku k analýze odkazuje, neboť je nelze označit za pramen práva, jímž by byl soudce při svém rozhodování vázán (čl. 95 Ústavy). Stěžovatelem tvrzené důvody dle něj zůstaly pouze v rovině jeho subjektivního přesvědčení, které pro vyloučení soudce nepostačuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zabýval stěžovatelem vznesenou námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu. Lze konstatovat, že s výjimkou námitky vůči Pavlu Rychetskému se jedná o ryze obecně pojatou námitku. Přesto, s ohledem na to, že stěžovatel ve stížnosti uvádí skutečnost vztahující se k možné podjatosti soudců Ústavního soudu (namítané vyjádření bývalého ministra kultury Pavla Dostála)
pro dodržení formy byla námitka podjatosti vůči členům III. senátu, který je dle rozvrhu práce Ústavního soudu určen k projednání a rozhodnutí věci, projednána IV. senátem Ústavního soudu, který o ní rozhodl usnesením ze dne 14. června 2006 tak, že soudci Pavel Rychetský, Jiří Mucha a Vladimír Kůrka nejsou vyloučeni z projednávání
a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 194/06.
Ústavní soud dále zvažoval, zda rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci, je vůbec způsobilé ústavního přezkumu, neboť je zřejmé, že tímto rozhodnutím řízení nekončí. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti soudce, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto soudce. Nelze vyloučit, že soudce, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý. Nicméně s ohledem na svou dosavadní judikaturu (nález sp. zn. III. ÚS 182/99 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 18. N. str. 169, nález sp. zn. II. ÚS 105/01), Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel.
Stěžovatelem navrhovaná předběžná otázka jde mimo rámec pravomoci Soudního dvora Evropských společenství, protože nezapadá do rámce evropského práva, ani její položení nebylo navrženo soudu, jehož rozhodnutí stěžovatel napadá (srov. nález sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 26. 1. 2006), a proto byl návrh na její položení Ústavním soudem odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že obecný soud vycházel především z vyjádření dotčených soudců, že se necítí být podjatí, neboť jeho rozhodnutí z nich vychází pouze akcesoricky. Obecný soud naopak své rozhodnutí založil na právním názoru, že subjektivní hledisko účastníků řízení může být sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, o niž se však může rozhodovat výlučně z objektivního hlediska. Politickou kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci stěžovatele neshledal obecný soud za skutečnosti objektivně ohrožující nezávislé a nestranné rozhodování soudů, a konstatoval, že jiné skutečnosti v této souvislosti stěžovatel netvrdil, a že nevyplývají ani z vyjádření dotčených soudců. Tyto závěry se Ústavnímu soudu jeví jako ústavně souladné i s ohledem na další rozvíjení totožných námitek v ústavní stížnosti. Proti způsobu, jakým se obecný soud zhostil své ústavní pravomoci rozhodovat o námitce podjatosti, tedy nelze nic namítat. Přitom skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).
K samotné podstatě námitky absence nezávislosti a nestrannosti lze uvést, že stěžovatel nenamítá nic proti náležitostem, které jsou ustálenou jurisprudencí Evropského soudu pro lidská práva vyloženy jako objektivní stránka nestrannosti soudu (např. rozsudek ve věci Saraiva de Carvalho v. Portugalsko z 22. 4. 1994 Série A č. 286-B, rozsudek ve věci Hauschildt vs. Dánsko z 24. 5. 1989 Série A č. 154), či subjektivní stránka nestrannosti soudu (rozsudek ve věci Buscemi vs. Itálie z 16. 9. 1999, Sborník 1999-VI). Ve vztahu k namítané mediální prezentaci je třeba zmínit nález sp. zn. II. ÚS 105/01, z nějž vyplývá, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, současně však je nutno předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů. Pokud se tedy od stěžovatelem tvrzené mediální kampaně dokáží dotčení soudci povznést, a stěžovatel netvrdí nic, co by hovořilo proti tomu, neshledává Ústavní soud, že by v daném případě existovaly jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudců.
V souvislosti s ochranou proti vnějším tlakům, coby Evropským soudem pro lidská práva definovaným komponentem nezávislosti soudů a soudců (rozsudek ve věci Piersack vs. Belgie z 1. 10. 1982, Série A č. 53), Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění usnesení, sp. zn. II. ÚS 642/05, kterým bylo rozhodnuto o jiné ústavní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí ve věci jeho totožně pojaté námitky podjatosti (tj. v souvislosti s předkládáním zpráv ministerstvu spravedlnosti), a kde byla tato problematika ve vztahu k totožné námitce podrobně rozebrána.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2006
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Chmelová