ECLI:CZ:US:2006:3.US.218.06
sp. zn. III. ÚS 218/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2006 v senátě složeném z přePěndsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti ing. D. L., zastoupeného JUDr. Vlastou Bártovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí 3290, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. ledna 2005 sp. zn. 37 T 104/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2005 sp. zn. 6 To 240/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 2005 sp. zn. 8 Tdo 1483/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva garantovaná v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst.1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 3 písm. d) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") byl shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zákona a §58 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu čtyři a půl roku za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Podle §60a odst. 3 tr. zákona bylo stěžovateli uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škody, které trestným činem způsobil. Zároveň byl stěžovatel podle §228 odst. 1 tr. řádu zavázán zaplatit na náhradě škody poškozeným společnostem VENTOLA, s. r. o. a Hotel Braník, s. r. o. v příslušných výrocích rozsudku uvedené finanční částky.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem zrušil prvoinstanční rozsudek v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Soud dále uložil stěžovateli povinnost uhradit ve zkušební době podle svých sil způsobenou škodu, konkrétně uhradit na náhradě škody poškozené společnosti Hotel Braník, s. r. o. částku 1.050.000,- Kč.
Stěžovatel se měl trestné činnosti (zkráceně řečeno) dopustit tak, že jako jednatel společnosti Hotel Braník, s. r. o. přijal v době od 19. 3. 2002 do 15. 5. 2002 v několika platbách od podnikatele ing. K., majitele firmy K. K.- provádění staveb, celkovou částku 1.050.000,-Kč jako vrácení části zálohy na rekonstrukci stejnojmenného hotelu společnosti Hotel Braník, s. r. o. Stěžovatel však jednotlivé platby nenechal zapsat do účetnictví společnosti a peníze si ponechal pro sebe ke škodě společnosti Hotel Braník, s. r. o.
Odvolací soud zároveň pod bodem II. svého rozsudku podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu za použití §223 a §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastavil trestní stíhání stěžovatele pro další skutky, kvalifikované obžalobou jako útoky pokračujícího trestného činu zpronevěry.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
II.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho trestní věci byla porušována jednotlivá ustanovení trestního řádu, bylo potlačeno jeho právo na obhajobu, orgány činné v trestním řízení se zabývaly pouze důkazy v neprospěch stěžovatele a došlo ke svévolnému hodnocení důkazů. Podle stěžovatelova tvrzení soud prvního stupně své rozhodnutí založil na výpovědi dvou svědků, J. P. a ing. K. K., a na listinných důkazech předložených zejména svědkem ing. K., a to i přesto, že se oba svědci podle tvrzení stěžovatele dopustili trestného činu křivé výpovědi a listiny založené ve spise, zejména faktury a zápisy z jednání o výši fakturace, neodpovídají listinám vypracovaným svědkem ing. K. a původně založeným v účetnictví společnosti Hotel Braník, s. r. o. a firmy ing. K. K. Stěžovatel namítá, že na jím uvedená tvrzení státní zástupce ani soud nereagovali, nebylo zahájeno trestní stíhání svědků pro křivou výpověď a tyto jejich výpovědi a jimi předložené listiny byly základem pro vydání odsuzujícího rozsudku. Stěžovatel dále tvrdí, že v řízení bylo prokázáno, že faktury a zápisy z jednání o výši fakturace vypracovával svědek ing. K. a stěžovatel je jako tehdejší jednatel společnosti Hotel Braník, s. r. o. odsouhlasil a jako správné zakládal do účetnictví. Svědek ing. K. rovněž potvrdil, že původní faktury měl ve svém účetnictví cca 14 dnů a po dohodě se svědkem J. P., současným jednatelem společnosti Hotel Braník, s. r. o, vystavil jiné faktury a ty původní zničil. Stěžovatel má zato, že bylo jednoznačně prokázáno, že pod číslem 055/2002 byla dne 20. listopadu 2002 vystavena faktura původně znějící na částku 1.380.120,- Kč - tuto fakturu stěžovatel odsouhlasil, podepsal a založil do účetnictví. Následně pod stejným číslem a se stejným datem vystavení faktury byla svědkem ing. K. vystavena faktura znějící na jinou částku. Tuto fakturu převzal a do účetnictví založil svědek J. P., který však v té době (20. 11. 2002) nebyl jednatelem společnosti a k takovému úkolu nebyl oprávněn. Bez vědomí stěžovatele se svědci ing. K. a J. P. dohodli na nahrazení původních dokladů doklady novými, které však neodpovídaly skutečnosti a v jejichž důsledku společnost Hotel Braník, s. r. o. vykázala chybějící finanční prostředky ve výši 1.050.000,- Kč. Stěžovatel trvá na tom, že žádné finanční prostředky poškozené společnosti nezpronevěřil a rozdíl finančních prostředků zjištěný po odchodu stěžovatele z firmy je výsledkem výměny účetních dokladů. Tento rozdíl byl pak označen jako zpronevěra finančních prostředků stěžovatelem.
Stěžovatel považuje za zarážející, že v okamžiku, kdy na základě jím předložených listin bylo svědky konstatováno, že došlo k předělání původně vystavených faktur a dle názoru stěžovatele ke zmanipulování účetnictví společnosti Hotel Braník, s. r. o. a účetnictví ing. K. a kdy bylo podle názoru stěžovatele potvrzeno, že svědci ing. K. a P. během přípravného řízení a i při hlavním líčení lhali, státní zástupce žádným způsobem nezasáhl, nevyžadoval doplnění důkazního materiálu ani potrestání svědků za křivou výpověď. Státní zástupce tak měl porušit svou povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že soud v rozporu s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy zamítl provedení dalších důkazů, které stěžovatel v rámci své obhajoby navrhoval. Dále stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že svědek K. vypovídal pod tlakem nastalé situace. Sám uvedl, že si bránil svoji kůži a bál se, že způsobil nějaký problém. Z dohody o narovnání uzavřené dne 27. ledna 2003 mezi společností Hotel Braník, s. r. o. a svědkem ing. K. jednoznačně vyplývá, že svědek K. je v otázce doplacení díla ve výši 172.239,- Kč závislý na okamžiku, kdy stěžovatel zaplatí společnosti Hotel Braník, s. r. o. požadovaných 1.050.000,- Kč a proto existuje zájem svědka K. na výsledku trestního řízení v neprospěch stěžovatele.
Stěžovatel podobně vytýká odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval návrhem stěžovatele na doplnění dokazování a odmítl učinit cokoliv, co by prokázalo zmanipulování účetnictví výše uvedených firem. Tím, že odvolací soud neumožnil provedení důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele, měl kromě jiného porušit jeho právo na účinné opravné prostředky garantované v čl. 13 Úmluvy.
Stěžovatel konečně napadá i usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Poukazuje na to, že v dovolání podrobně zdůvodnil, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Zdůraznil, že v jeho případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a že jeho jednání vůbec nelze kvalifikovat jako trestný čin, neboť v rámci dokazování nebylo prokázáno, že stěžovatel skutečně zpronevěřil finanční částky ve výši 1.050.000,- Kč. Stěžovatel trvá na tom, že dovolání bylo podáno zcela oprávněně. Odůvodnění odmítnutí dovolání podle názoru stěžovatele popírá samu podstatu důvodů dovolání podle ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stěžovatel podotýká, že by při výkladu zákona, k němuž v napadeném usnesení dospěl Nejvyšší soud, nebylo možné podat dovolání téměř za žádných okolností.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Obvodní soud pro Prahu 4 se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze po seznámení s obsahem ústavní stížnosti ve svém vyjádření uvedla, že námitky stěžovatele nepovažuje za opodstatněné, neboť jeho procesní práva nebyla žádným způsobem porušena a stěžovatel pouze opakuje svou obhajobu použitou již dříve před obecnými soudy, přičemž s takto zvoleným způsobem obhajoby se soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Podle vyjádření předsedkyně senátu obecné soudy provedly a řádně zhodnotily všechny důkazy a rozsah dokazování byl postačující pro konečné rozhodnutí ve věci. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí, resp. zamítnutí.
Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především charakterizuje dovolací důvod, na který stěžovatel ve svém dovolání odkazoval. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Námitka, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, je relevantně uplatněna tenkrát, vychází-li ze skutku, jak byl zjištěn soudy. Dovolací námitky stěžovatele však dle názoru Nejvyššího soudu směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy prvního a druhého stupně. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu bylo vyloženo, že námitky zpochybňující správnost skutkových zjištění žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu nezakládá. V rámci řízení o dovolání nelze hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ledaže by mezi skutkovými okolnostmi zjištěnými soudy a jejich právními závěry existoval extrémní nesoulad, což však ve věci stěžovatele shledáno nebylo. Nejvyšší soud hodnotí postup soudů prvního a druhého stupně tak, že jím nebylo dotčeno žádné z ústavně garantovaných práv stěžovatele a navrhuje zamítnutí, resp. odmítnutí jeho stížnosti.
IV.
K ústavní stížnosti stěžovatel přiložil kopie napadených rozhodnutí, text svého dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a dále kopii protokolu o hlavním líčení u Obvodního soudu pro Prahu 4 z 16. 12. 2004 a 13. 1. 2005. Ústavní soud si od příslušného obvodního soudu vyžádal trestní spis sp. zn. 37 T 104/2004.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 při svém rozhodování vycházel z výpovědí několika svědků v hlavním líčení a dále z předložených listinných důkazů, k nimž patřily zejména stvrzenky vystavené stěžovatelem ing. L. svědkovi ing. K. K. jako doklad o přijetí peněz. Dále to byly výpisy z úvěrového účtu společnosti Hotel Braník, s. r. o. u peněžního ústavu, bankovní informace vyžádané na základě §8 odst. 2 tr. řádu, daňové doklady (faktury) vystavené svědkem K., záznamy z pokladny společnosti Hotel Braník, s. r. o., a další.
Obvodní soud své rozhodnutí o vině stěžovatele trestným činem zpronevěry opřel o vzájemně korespondující důkazy - výpověď svědka ing. K. a uvedené doklady o převzetí a předání finančních částek, přičemž pravost těchto dokladů stěžovatel nezpochybňoval. Obvodní soud se v odůvodnění rozsudku především vypořádal s tvrzením stěžovatele, že vrácené peníze odpovídaly částce, kterou svědkovi ing. K. poskytl ze svých vlastních soukromých prostředků jako zálohu ještě před tím, než byl vyřízen úvěr u banky. Soud toto tvrzení považoval za irelevantní, neboť i pokud by obžalovaný hradil nějaké platby ze svého, pak měl peníze obdržené od svědka ing. K. (které podle stvrzenek převzal nikoli jako soukromá osoba, nýbrž jménem společnosti Hotel Braník, s. r. o.) předat společnosti Hotel Braník a následně řešit otázku případných závazků a pohledávek mezi jím a společností. Soud uvádí výpovědi svědků ing. K. a F., které jsou v rozporu s tvrzením stěžovatele o tom, že v daném případě poskytl své vlastní soukromé peníze. Dále obvodní soud uvedl, že obhajoba obžalovaného neodpovídá údajům a dokladům o celkovém objemu finančních prostředků a způsobu jejich poskytnutí ing. K.. Výpověď svědka ing. K. a listinné důkazy prokazují, že až na částky v hotovosti ve výši dvakrát 100 000,- Kč nebyly peněžní prostředky svědkovi předávány v hotovosti, ale byly propláceny bankou, která poskytla úvěr, a tudíž se nemohlo jednat o platby ze soukromých prostředků stěžovatele.
Obvodní soud v odůvodnění rozsudku dále uvádí, že při hodnocení důkazů nemohl opominout nesrovnalosti ve výpovědi svědka ing. K., čímž soud zjevně odkazuje na skutečnost uvedenou v odůvodnění na str. 4 rozsudku, a sice že svědek ing. K., který u prvého hlavního líčení uváděl, že žádné faktury nepředělával, u druhého hlavního líčení vypověděl, že některé faktury stornoval. Obdobně svědek J. P. ve své výpovědi připustil, že se předělávaly nějaké faktury, ale nebyl u toho a neví jaké. Jak je uvedeno výše v odůvodnění rozsudku, když stěžovatel ing. L. při výslechu v prvním hlavním líčení předložil svědkovi ing. K. zápis o ukončení rekonstrukce, svědek K. uvedl, že zatím využívá svého práva odepřít výpověď a chce se poradit se svým právním zástupcem a být předvolán na další jednací termín. Obvodní soud dospěl k názoru, že uvedené nesrovnalosti ve výpovědi svědka ing. K. se týkají zejména až následného vyrovnávání závazků, tedy situace až následné a nemají vliv na podstatu věci, kterou je skutečnost, že svědek ing. K. vyplatil na žádost obžalovaného celkem 1.050.000,- Kč, postupnými platbami společnosti Hotel Braník, s. r. o. za kterou vystupoval stěžovatel, když zde výpověď svědka koresponduje s doklady o těchto platbách. To, že stěžovatel přijaté platby ani doklady o nich nepředal, je prokazováno i výpověďmi svědků N., F. a P.. Přitom svědkyně N. popisuje telefonickou žádost obžalovaného o provedení fiktivní účetní operace, jakoby předmětná částka byla vložena do pokladny a opět vydána, což svědkyně N. odmítla. Obvodní soud se dále zmiňuje o dokladech, které se nacházejí v účetnictví, znějící na vklady do společnosti a které podle názoru soudu jen zdánlivě podporují obhajobu stěžovatele, že do společnosti poskytoval své peníze. Jednak obžalovaný sám vypovídá, že dával peníze svědku ing. K. přímo, jednak předmětné listiny nemají elementární náležitosti účetních dokladů. V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvádí míru zavinění stěžovatele, které bylo shledáno v přímém úmyslu a se zjevně majetkovou pohnutkou.
Městský soud v Praze jako soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul obhajobu stěžovatele a jeho návrhy na doplnění dokazování. Podle stěžovatele si měl soud vyžádat všechny faktury týkající se rekonstrukce hotelu a uložit svědku P., aby dohledal dopis obžalovaného a účetní doklady, které stěžovatel zaslal společnosti VENTOLA, s. r. o., když mu byl do této firmy odepřen přístup. Při porovnání těchto dokladů by se zjistilo, že stěžovatel měl účetnictví v pořádku a teprve po jeho odchodu došlo k výměně faktur a zkreslení účetních údajů. Ani výpověď svědka ing. K. není podle stěžovatele věrohodná, neboť svědek ing. K. nejprve popřel předělání faktur, vzápětí však popsal, jak se faktury předělávaly. Je tedy zřejmé, že z účetního hlediska existují dvoje faktury na vyúčtování ceny díla. Odvolací soud na argumentaci stěžovatele reagoval tak, že shledal předchozí řízení bez procesních vad, bez porušení příslušných ustanovení trestního řádu, zajišťujících právo obžalovaného na obhajobu. Pokud jde o dokazování, odvolací soud je považoval co do rozsahu za dostatečné. Přitom se Městský soud v Praze ztotožňuje se skutkovými zjištěními provedenými soudem prvního stupně. Zdůrazňuje zejména skutečnost, že podle výpisu z úvěrového účtu společnosti Hotel Braník, s. r. o. byla částka 1.950.000,- Kč zaslána na účet svědka ing. K. právě z tohoto účtu. Stejně jako soud prvního stupně, i soud odvolací považuje za krajně nepravděpodobné, že by stěžovatel poskytl za jakýmkoli účelem své vlastní prostředky, aniž by si nechal vystavit písemné potvrzení o předání těchto částek, zvláště pokud se jednalo o částky v řádech set tisíců. Skutečnost tvrzená stěžovatelem, zda byly či nebyly posléze některé z faktur předělávány, je pak dle názoru odvolacího soudu již zcela irelevantní.
V odůvodnění usnesení, kterým Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatele, je nejprve shrnut obsah tohoto dovolání a následně rozvedeno, proč důvody uplatněné stěžovatelem nelze považovat za důvody dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Argumentace Nejvyššího soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí se shoduje s obsahem vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.
V.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a postup předcházející jejich vydání a ač zejména odůvodnění napadených rozhodnutí pro svou stručnost poněkud zaostávají za požadovanými standardy trestního soudnictví, porušení ústavních práv a svobod stěžovatele v nich Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud se především zabýval stěžovatelovou námitkou, že se orgány činné v trestním řízení zabývaly pouze důkazy v jeho neprospěch a že došlo ke svévolnému hodnocení důkazů. Ústavní soud zde podotýká, že vzhledem k zásadám uvedeným výše a s ohledem na ústavní nezávislost soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) není v jeho pravomoci přehodnocovat obecnými soudy provedené důkazy po stránce obsahové (srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, C. H. Beck, 1994, str. 219), zejména co do věrohodnosti svědeckých výpovědí či pravosti listin. Může průběh dokazování a na ně navazující zjištění obecných soudů zhodnotit toliko po stránce logické provázanosti a odůvodněnosti a zasáhnout tehdy, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení principů spravedlivého procesu.
Ústavní soud na základě spisového materiálu shledal, že obecné soudy svá rozhodnutí v dané trestní věci opřely o několik důkazů svým charakterem sice nepřímých, avšak ve svém souhrnu se navzájem doplňujících a na sebe navazujících tak, že vedou k nepochybnému závěru o vině stěžovatele. Z listinných důkazů se vedle stvrzenek vystavených stěžovatelem jedná zejména o výše uvedený výpis z úvěrového účtu poškozené společnosti a údaje o pohybech na účtu svědka K. poskytnuté pro účely trestního řízení peněžním ústavem. Listinné důkazy tak podporují tvrzení v hlavním líčení vyslechnutých svědků, jejichž výpovědi se rovněž jeví jako přesvědčivé. Skutková zjištění, která logicky z provedených důkazů vyplývají, nepřipouštějí jiný věrohodný závěr, než o vině stěžovatele.
Obecné soudy se na základě uvedených na sebe navazujících nepřímých důkazů v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vypořádaly s tvrzením stěžovatele, že finanční prostředky, které měly být předmětem trestného činu, byly jeho vlastní.
Ke stěžovatelovým námitkám, že soudy nedoplnily dokazování podle jeho návrhů, je třeba shrnout, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (viz §2 odst. 5 tr. řádu a nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 34, C. H. Beck, 2005, str. 99). O vznesených návrzích na doplnění dokazování však soud musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci obecné soudy z tohoto rámce nevykročily: soud prvního stupně zohlednil určité rozpory ve výpovědích svědka K. a zjevně zvážil i namítanou výměnu účetních dokladů s tím, že uvedené nesrovnalosti se týkají zejména až následného vyrovnávání závazků, tedy situace až následné a nemají vliv na podstatu věci. S tímto názorem se ztotožnil i odvolací soud, když označil otázku, zda byly či nebyly posléze některé z faktur předělávány, ve světle ostatních důkazů za zcela irelevantní.
Ústavní soud ovšem podotýká, že odůvodnění zamítnutí návrhu na doplnění dokazování učiněné obecnými soudy je příliš stručné a bylo by bývalo zajisté vhodnější, pokud by obecné soudy blíže a konkrétněji rozvedly, proč nemůže další dokazování přinést ve skutkových zjištěních obrat ve prospěch stěžovatele. Takové pochybení však zdaleka nedosahuje ústavní roviny, neboť závěr, že navrhované doplnění dokazování je nadbytečné, vyplývá z logického kontextu odůvodnění obou napadených rozhodnutí a má dostatečnou oporu v provedeném řízení tak, jak je zachyceno ve spisovém materiálu.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu