ECLI:CZ:US:2006:3.US.219.05
sp. zn. III. ÚS 219/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 4. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky JUDr. Sylvy Rychtalíkové, správkyně konkursní podstaty společnosti NIPPEX, a. s. v likvidaci se sídlem v Praze 3, Cimburkova 588/11, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Na Příkopě 391/7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2005 č. j. 32 Odo 42/2004-128, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2003 č. j. 19 Co 360/2003-104 a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 4. 2003 č. j. 12 C 185/2002-76, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení výše označených rozhodnutí soudů a odůvodnila ji tvrzením, že postupem soudů došlo k porušení práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky, k porušení práva na pokojné držení majetku a na zákonného soudce, jakož i zásady vázanosti soudu zákonem. Uvedla, že před soudem I. stupně bylo objasněno jednání žalované K. R., která vozidlo, jež bylo vlastnictvím úpadce, vydala na Ukrajinu a která v době prokázaného jednání byla nejen zaměstnankyní společnosti OLFIN a. s., ale také členkou dozorčí rady úpadce a svým jednání porušila povinnosti vyplývající z této funkce, čímž nese odpovědnost plynoucí z příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Tímto tvrzením odůvodnila stěžovatelka žalobu, soud se jím však nezabýval a pokud v rozhodnutí uvedl, že o odpovědnosti žalované dle obchodního zákoníku učinila návrh až v návrhu závěrečném, jde o zřejmou nesprávnost - již při jednání soudu dne 9. 8. 2002 tato skutková tvrzení uplatnila. Přesto soud o věci dále jednal, aniž se zabýval tím, zda je soudem příslušným, věc také příslušnému soudu nepostoupil. Ani soud II. stupně se s uplatněnými odvolacími námitkami nevypořádal, dle jejího přesvědčení nekriticky převzal závěr soudu I. stupně o obsahové nedostatečnosti skutkových tvrzení ohledně obchodně právní odpovědnosti žalované i o tom, že tato námitka byla uplatněna až v závěrečném návrhu. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i tom, že stejně jako okresní soud přihlédl k promlčení ohledně obchodně právní odpovědnosti, aniž by tato námitka byla žalovanou vznesena. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, napadá je proto, že se dovolací soud nevypořádal s hrubými procesními chybami učiněnými zejména soudem I. stupně a ve skutečnosti se s nimi ztotožnil, když konstatoval, že, byť bylo neoprávněné nakládání žalované s předmětným vozidlem prokázáno a soud I. stupně se návrhem žalobkyně na posouzení odpovědnosti žalované jako členky dozorčí rady nezabýval a věc z důvodu věcné příslušnosti nepostoupil Vrchnímu soudu v Praze, šlo o jednání ekonomické a důvodné.
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 12 C 185/2002 zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl.
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 32 Odo 42/2004-128 ze dne 31. 1. 2005 bylo shledáno, že jmenovaný soud odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam nemá. Konstatování odvolacího soudu, že v dané věci není dána pasivní legitimace žalované ve smyslu §420 obč. zákona, když tato jednala jako zaměstnankyně společnosti OLFIN a. s. - jejím jménem a závěr dovolacího soudu, že tedy proto nebyl v předmětném rozhodnutí zjištěn rozpor s hmotným právem, je závěrem opodstatněným. Stejně pak v postupu soudů při hodnocení vyjádření žalobce o vztahu žalované a dovolatelky a v jejich stanovisku o neaplikovatelnosti obchodního zákoníku na tento vztah, jakož i v konstatování promlčení nároku, dovolací soud důvodně nezjistil v řešení právní otázky rozpor s hmotným právem, a tedy ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 obč. soudního řádu.
Pokud jde o rozhodnutí soudu I. a II. stupně, lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jakož i na vyčerpávající odůvodnění stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Nutno dodat, že žalobkyně podala v předmětné věci občanskoprávní žalobu u věcně i místně příslušného soudu, o uplatněném nároku na náhradu škody dle §420 obč. zákona věcně i místně příslušný soud také rozhodl. I když žalobkyně v průběhu řízení namítala případnou odpovědnost žalované i dle §373 obchodního zákoníku, pak takovou námitku nebylo možno považovat za žalobu z titulu odpovědnosti žalované jako členky dozorčí rady, tuto žalobu pak vyloučit k samostatnému projednání a rozhodnutí a podrobit proto přezkoumání i otázku věcné příslušnosti soudu pro rozhodnutí ve věci (§104a odst. 1 a 2 obč. soudního řádu).
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2006