ECLI:CZ:US:2006:3.US.221.06
sp. zn. III. ÚS 221/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. V. Š., podnikajícího pod firmou MPK, zastoupeného JUDr. Alexejem Přečkem, advokátem se sídlem Ostravská 626, Praha 9 - Letňany, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. dubna 2002 č. j. 29 Cdo 854/2000-134, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. listopadu 2005 č. j. 29 Odo 325/2004-293, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1999 č. j. 29 Co 523/99-108, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2003 č. j. 29 Co 315/2003-253, rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. července 1999 č. j. 7 C 44/99-80 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. března 2003 č. j. 7 C 44/99-220, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodění:
I.
Návrhem, došlým Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2006 a doplněným po výzvě soudu podáním ze dne 15. 3. 2006, napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že tato rozhodnutí porušila jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4 Ústavy.
Stěžovatel v odůvodnění návrhu uvádí, že v pravomocně skončeném řízení došlo ze strany rozhodujících soudů k celé řadě pochybení, včetně neodůvodněných průtahů, které v konečném důsledku znamenaly nedůvěryhodnost, neobjektivnost či dokonce zmatečnost celého pravomocně skončeného řízení, včetně rozhodování soudů všech stupňů.
Ve vztahu k rozhodování soudu nalézacího stěžovatel vyslovuje pochybnost ohledně správnosti jím vyvozených skutkových a právních závěrů, které podle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování. Tato pochybení nebyla údajně odstraněna ani v odvolacím či dovolacím řízení, přičemž prý Nejvyšší soud ČR posoudil a vyložil konkrétní obsah ujednání stran, uvedeného ve zprostředkovatelské smlouvě ze dne 8. 4. 1998, odlišně od skutečné vůle účastníků smluvního vztahu. V návaznosti na výklad projevu vůle účastníků smluvního vztahu stěžovatel vyslovuje přesvědčení, "že žádnému soudu nepřísluší určovat jiný nebo ten správný obsah konkrétního projevu vůle jiného účastníka smluvního vztahu".
Stěžovatel polemizuje s právním závěrem dovolacího soudu uvedeným v jeho rozsudku ze dne 17. 4. 2002 sp. zn. 29 Cdo 854/2000 s tím, že ho považuje za porušení svého procesního práva i za nepřípustný zásah jak do smluvní svobody, tak i do svobody projevu vůle, přičemž stěžovatel v této souvislosti Ústavnímu soudu předkládá své vlastní hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozuje i právní závěr, který je zcela odlišný od závěrů, k nimž při svém rozhodování dospěly obecné soudy.
Stěžovatel v rámci svých úvah vyjadřuje i své podezření, že v průběhu řízení "bylo manipulováno s obsahem spisu", které opírá jednak o skutečnost, že odůvodnění obsažené v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 17. 4. 2004 je z hlediska jeho obsahu rozporuplné, a dále stěžovatel vyslovuje svůj údiv nad tím, že i v případě druhého mimořádného opravného prostředku, podaného ve věci, bylo o něm rozhodováno v senátě "shodného předsedy".
II.
Je třeba konstatovat, že ústavně právní argumentace stěžovatele předestřená Ústavnímu soudu je kusá, nepřehledná a nejasná, a to i přes výzvu Ústavního soudu k doplnění náležitostí návrhu. Ústavní soud ze spisu vedeného Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 7 C 44/99 zjistil:
V roce 1999 podala podnikatelka T. M. (v dřívějším řízení a dále jen "žalobkyně") proti stěžovateli k Okresnímu soudu v Kladně žalobu na zaplacení náhrady škody v konkrétní výši včetně příslušenství s tím, že svůj nárok opírala o smlouvu o zprostředkování, kterou uzavřela dne 8. 4. 1998 podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku se stěžovatelem.
Dne 23. 4. 1999 Okresní soud v Kladně pod sp. zn. 7 C 44/99 vydal na žalovanou částku platební rozkaz, který stěžovatel napadl včas podaným odporem.
Okresní soud v Kladně poté rozsudkem ze dne 26. 7. 1999 č. j. 7 C 44/99-80 pod bodem I. výroku žalobě vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované částku 222 783,- Kč včetně úroků z prodlení, v částce 8 202,- Kč s příslušenstvím soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II.) a stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a žalobkyni uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Na základě podaného mimořádného opravného prostředku ve věci rozhodoval dovolací soud, který rozsudkem ze dne 17. 4. 2002 č. j. 29 Cdo 854/2000-134 dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 1999 č. j. 29 Co 523/99-108 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že odvolací soud sice při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který nepovažoval za účelné měnit nebo doplňovat prováděním dalších důkazů či jejich opakováním, přes tuto skutečnost však důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotil jinak a vyvodil z nich i jiná skutková zjištění. Dovolací soud především konstatoval, že mezi účastníky právního vztahu došlo k řádnému uzavření smlouvy o zprostředkování ve smyslu ustanovení §642 a násl. obchodního zákoníku a vyslovil, že v dalším řízení bude povinností odvolacího soudu vypořádat se s předpoklady vzniku závazku k náhradě škody - ušlého zisku ve smyslu ustanovení §373 a násl. obchodního zákoníku.
Poté, co byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002 č. j. 29 Co 273/2002-159 zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a III., byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Prvostupňový soud poté, co doplnil dokazování ohledně výše ušlého zisku žalobkyně a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním stěžovatele a vznikem škody, resp. ohledně předvídatelnosti škody (§379 obchodního zákoníku), rozsudkem ze dne 26. 3. 2003 č. j. 7 C 44/99-220 žalobě vyhověl (výrok I.), ohledně 4% úroku z prodlení z požadované náhrady škody řízení zastavil (výrok II.) a stěžovateli uložil zaplatit náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Na základě provedeného dokazování vzal soud prvního stupně především za prokázané, že stěžovatel porušil vůči žalobkyni informační povinnost vyplývající ze zprostředkovatelské smlouvy; v tomto řízení byl prokázán vznik škody - ušlý zisk, který v daném případě je možné charakterizovat jako majetkový prospěch, který by vznikl žalobkyni při "obvyklém běhu věcí" ve výši 50 % nájemného jako provize ze smlouvy. Dále byla prokázána i příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti na straně stěžovatele, neboť z provedených důkazů bylo zřejmé, že v rozhodné době existovali další zájemci o žalobkyní zprostředkovávané prostory v Dětském domě v Praze. Ze všech provedených důkazů proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že v předmětné věci jsou dány předpoklady pro odpovědnost stěžovatele za vzniklou škodu - ušlý zisk, který odpovídá výši sjednané provize.
Výše označený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a III. jako věcně správný odvolací soud, který v odůvodnění rozsudku ze dne 19. 11. 2003 č. j. 29 Co 315/2003-253 poukázal na výsledky dosavadního dokazování a k námitkám stěžovatele konstatoval, že provedenými důkazy byla prokázána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti stěžovatele informovat žalobkyni ve smyslu čl. IV. smlouvy o zprostředkování a vznikem škody, neboť v rozhodné době existovali další zájemci o zprostředkování prostor v Dětském domě a i majitel objektu a jím pověřená společnost v korespondenci předložené soudu uváděli, že žalobkyni brali jako zprostředkovatele jednajícího ve prospěch stěžovatele.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které odůvodnil poukazem na "zásadní právní význam okolnosti, že napadené rozhodnutí poskytuje právní a soudní ochranu vzniku a konzumaci bezdůvodného obohacení žalobce v rozsahu přiznané výše náhrady škody".
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 11. 2005 č. j. 29 Odo 325/2004-293 dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání není přípustné [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] vzhledem k tomu, že stěžovatel nevymezil v dovolání otázku, jež by ve vztahu k obsahu rozhodnutí odvolacího soudu měla ve věci samé zásadní právní význam.
K stěžovatelem naznačeným právním otázkám dovolací soud pouze uvedl, že stěžovatel v dovolání nepřípustně směšuje institut bezdůvodného obohacení a ušlý zisk, tj. náhradu škody, aniž by v této souvislosti formuloval obecnou právní otázku zásadního právního významu.
III.
Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejprve je třeba uvést, že Ústavní soud si je vědom své úlohy jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoli vrcholného orgánu soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Z tohoto důvodu nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, jak se domnívá stěžovatel. Výše uvedené platí ovšem za situace, kdy tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadenými rozhodnutími v pravomocně skončeném řízení nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem České republiky.
Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se všemi (pro něj nepříznivými) rozhodnutími soudů všech tří stupňů, přičemž argumentace předkládaná Ústavnímu soudu se v zásadě shoduje s námitkami uplatněnými již v průběhu pravomocně skončeného řízení, jimiž se však příslušné soudy řádně zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí i vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud nemůže souhlasit s konstrukcí stěžovatele o zjevné zaujatosti či vědomém stranění protistraně, k němuž údajně v předmětné věci docházelo, a to jak u soudu prvního stupně, tak v řízení dovolacím.
Ke všem těmto námitkám, které jsou sice svým charakterem závažné, ale v konkrétních okolnostech jen povšechné, lze jen poznamenat, že z obsahu připojeného spisu sp. zn. 7 C 44/99 se nezjišťuje, že by stěžovatel své podezření o "zjevné manipulaci s obsahem spisu" či s rozhodováním dovolacího soudu mínil vážně do té míry, že by v tomto směru využil přípustné procesní prostředky ke zjednání nápravy, a to včetně údajných neodůvodněných průtahů v řízení. Z tohoto důvodu se Ústavní soud těmito úvahami stěžovatele nezabýval.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2006, stěžovatel zdůrazňuje, že je zcela nepřípustné, aby obecné soudy vykládaly projev vůle účastníků smluvního vztahu, aby tak byl zjištěn jeho obsah (tj. cíl, resp. úmysl jednajícího), přičemž v doplňujícím podání ze dne 15. 3. 2006 pak stěžovatel má za to, že "soud nepřípustným výkladem obsahu projevu vůle" v podstatě obešel kogentní ustanovení §266 obchodního zákoníku.
V předmětné věci dovolací soud zavázal soudy nižších stupňů svým názorem v němž uvedl, že smlouva o zprostředkování uzavřená mezi účastníky dne 8. 4. 1998 je platná (byla uzavřena ve smyslu ustanovení §642 a násl. obchodního zákoníku). Ve vztahu k čl. IV. předmětné smlouvy bylo při výkladu projevu vůle účastníků vzato v úvahu (ve smyslu ustanovení §266 odst. 3 obchodního zákoníku), že namísto "zprostředkovávané smlouvy" bylo sice v textu chybně uvedeno "zprostředkovatelské smlouvy", ale takovéto pochybení nemohlo nic změnit na celkovém smyslu a účelu tohoto bodu ujednání.
K tvrzením stěžovatele, že žádného porušení povinnosti vyplývající pro něj ze smlouvy o zprostředkování se nedopustil, je možné odkázat na prohlášení právního zástupce stěžovatele při jednání dne 21. 7. 1999 (č. l. 77), kde přiznal, že stěžovatel porušil svoji povinnost žalobkyni informovat o svém úmyslu smlouvu o pronájmu neuzavřít.
Ve stručnosti lze tedy říci, že pokud soudy posoudily projevy vůle účastníků smluvního vztahu v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku, nelze v takovém postupu shledat porušení smluvní svobody stěžovatele či dokonce zpětné omezení jeho projevu vůle.
K námitce stěžovatele, že žalobkyni de facto i de iure nemohla žádná škoda vzniknout, protože v rozhodné době neměla žádný vliv na zprostředkování žádaného nebytového prostoru, odkazuje Ústavní soud v tomto směru na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění obsažené v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 3. 2003 č. j. 7 C 44/99-220, s nímž se zcela ztotožňuje a nevidí důvod k němu cokoli dodávat.
Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, není sama o sobě důvodem k závěru o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Z připojeného spisu sp. zn. 7 C 44/99 nebylo v tomto smyslu zjištěno žádné porušení práva stěžovatele vyjádřit se k prováděným důkazům či důkazy k prokázání svých tvrzení navrhovat. Obecné soudy při hodnocení důkazů postupovaly důsledně v souladu s ustanovením §132 o. s. ř.
Důvodnost námitky stěžovatele o zjevném protiřečení si dovolacího soudu v jeho rozsudku ze dne 17. 4. 2002 č. j. 29 Cdo 854/2000-134 byla náležitě vyvrácena v usnesení dovolacího soudu ze dne 24. 11. 2005 č. j. 29 Odo 325/2004-293 na straně 5 rozhodnutí tak, že je nepochybné jak z výroku tohoto rozsudku, tak i z jeho podrobného odůvodnění, že písařskou chybou vzniklou při vyhotovení rozsudku došlo k "záměně slova není" za správné "je". Proto pokud došlo rozsudkem dovolacího soudu ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, odpovídá tento výrok zcela v tomto smyslu koncipovanému odůvodnění.
Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími v pravomocně skončeném řízení byla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Proto ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu