ECLI:CZ:US:2006:3.US.226.06
sp. zn. III. ÚS 226/06
Usnesení
III. ÚS 226/06
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem v Teplicích, nám. Svobody 1, proti výzvě Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 23 T 2/2003, spolu s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. 2. 2006 napadl stěžovatel výzvu Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 23 T 2/2003, dle níž měl nastoupit nejpozději 6. 3. 2006 v době od 8,00 do 16,00 hodin ve Věznici v Litoměřicích trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 9. 2003, čj. 23 T 2/2003-50, přičemž se domáhal, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dané opatření zrušil. Současně požádal, aby Ústavní soud předběžným opatřením uložil Okresnímu soudu v Teplicích nepokračovat v opatřeních směřujících k nástupu do výkonu trestu uloženého citovaným rozsudkem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že uvedená výzva porušuje jeho "právo osobní svobody", neboť je mu ukládáno nastoupit trest uložený mu uvedeným rozsudkem, který však již vykonal. K tomu uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 9. 2003, čj. 2 T 144/2003-33, byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 9. 2003, čj. 23 T 2/2003-50, byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 5. 2004, čj. 6 T 164/2003-130, byly zrušeny výroky z předchozích rozsudků o trestu a stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Stěžovatel nastoupil výkon tohoto trestu, následně byl usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 12. 2005, čj. 2 PP 1029/2005-8, které nabylo právní moci téhož dne, z tohoto výkonu podmíněně propuštěn. Předtím ovšem k odvolání spoluobžalované I. Z. proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 5. 2004, čj. 6 T 164/2003-130, zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 11. 2005 mj. výrok o trestu ohledně stěžovatele (beneficium cohaesionis). Tím nastala situace, že došlo k obnově obou výroků o trestech ve věcech sp. zn. 2 T 144/2003 a 23 T 2/2003, a to v době, kdy stěžovatel nastoupil výkon souhrnného trestu uloženého mu za všechny trestné činy a kdy byl za dobré chování z výkonu trestu podmíněně propuštěn. Tím stěžovatel splnil svou povinnost vykonat uložený souhrnný trest, tedy též tresty, které byly - nebýt zmíněného rozhodnutí odvolacího soudu - zrušeny. Napadená výzva vychází striktně ze znovuobnovení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 9. 2003, čj. 23 T 2/2003-50, ale dle názoru stěžovatele nerespektuje skutečnost, že tento trest již vykonal v rámci výkonu později zrušeného souhrnného trestu, nerespektuje ani to, že zrušující rozhodnutí zhoršuje postavení stěžovatele, přestože státní zástupce nepodal opravný prostředek. Vynucování nástupu do výkonu trestu, který již stěžovatel vykonal a ke kterému dochází v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu, které mu může pouze prospívat, je v rozporu se zákonem, čímž je porušováno jeho právo osobní svobody. Návrh na vydání předběžného opatření, jímž by Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Teplicích nepokračovat v opatřeních směrujících k nástupu stěžovatele do výkonu trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 9. 2003, čj. 23 T 2/2003-50, stěžovatel odůvodnil tím, že výzva k nástupu do výkonu trestu není podle trestního řádu rozhodnutí a že existuje hrozba násilného zásahu do osobní svobody a vzniku vážné újmy spočívající v omezení jeho osobní svobody.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Teplicích k ústavní stížnosti. Uvedený soud konstatoval, že vydání zrušujícího rozhodnutí ze strany odvolacího soudu fakticky způsobilo spíše zhoršení postavení stěžovatele, který již daný trest vykonával, měl požádáno o podmíněné propuštění, ovšem když rozhodoval odvolací soud, ještě nebylo vyhlášeno usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 12. 2005, čj. 2 PP 1029/2005-8, a když vyhlášeno bylo, neexistoval pro ně právní podklad. K tomuto stavu došlo v důsledku nezaviněné neinformovanosti mezi soudy věznicí. Vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu došlo k obnovení předchozího právního stavu, přičemž stěžovatel vykonal pouze trest ve věci sp. zn. 2 T 144/2003. Proto byl vyzván, aby nastoupil výkon trestu. Okresní soud uznal, že situace ohledně stěžovatele je komplikovaná a že teprve po vydání rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 T 164/2003 dojde k určitému vyřešení. Stěžovatel může oprávněně namítat, že k porušení jeho práv došlo tím, že de facto usnesení o jeho podmíněném propuštění bylo zrušeno poté, co již vykonal více jak polovinu souhrnného trestu, avšak podmíněné propuštění není nárokem odsouzených a v době, kdy bylo vyhlášeno, již nemělo být vyhlášeno ve věci sp. zn. 6 T 164/2003, ale buď ve věci sp. zn. 2 T 144/2003, nebo ve věci sp. zn. 23 T 2/2003. Nyní však jde o věc nového posouzení případu ve vztahu k těmto rozhodnutím a nelze předjímat, zda by došlo k podmíněnému propuštění či nikoli. Výkon trestu byl nařízen, jelikož neexistuje žádný právní důvod, proč by nařízen neměl být.
K tomu okresní soud doplnil, že usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 6 T 76/2002, bylo rozhodnuto o přeměně podmíněně odloženého trestu v trvání šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž výkon trestu byl nařízen s nástupem nejpozději do 22. 2. 2006. Stěžovatel podal žádost o odklad výkonu trestu, která byla zamítnuta usnesením téhož soudu ze dne 24. 2. 2006. Stěžovateli byl nejprve nařízen výkon trestu ve věci sp. zn. 6 T 76/2002 v trvání šesti měsíců, neboť ve věci sp. zn. 23 T 2/2003 byl nařízen výkon trestu s nástupem ke dni 6. 3. 2006, v této věci stěžovatel také podal žádost o odklad výkonu trestu, která mu byla rovněž zamítnuta. Z toho dle okresního soudu plyne, že nejprve by měl stěžovatel vykonat trest přeměněný (tj. ve věci sp. zn. 6 T 76/2002) a až poté trest ve věci sp. zn. 23 T 2/2003. V průběhu výkonu prvního trestu s největší pravděpodobností dojde k vydání rozsudku ve věci sp. zn. 6 T 164/2003, čímž dojde k obnovení předchozího právního stavu, který stěžovateli vyhovoval, neboť výrok o trestu z rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 23 T 2/2003 bude z důvodu souhrnnosti zrušen. Zrušující rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem nezpochybňovalo správnost uložení souhrnného trestu, a tak uložení takovéhoto trestu lze zcela důvodně a oprávněně očekávat. V té chvíli pozbude účinnosti výzva k nastoupení do výkonu trestu odnětí svobodu ve věci sp. zn. 23 T 2/2003, jež je napadena ústavní stížností. Konečně k návrhu na vydání předběžného opatření okresní soud uvedl, že stěžovateli minimálně po dobu výkonu trestu ve věci sp. zn. 6 T 76/2002 nehrozí žádná vážná škoda ani újma, předběžného opatření není třeba ani k zabránění hrozícímu násilnému zásahu orgánů veřejné moci nebo z jiného závažného veřejného zájmu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavněprávní povahou výzvy k nastoupení trestu podle §321 odst. 1 trestního řádu se již Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/05, přičemž dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí ani jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který by byl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Lze vycházet z toho, že sama výzva autoritativně a pravomocně do právní sféry stěžovatele nezasahuje, neboť přímo nevede ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění, resp. povinnosti. Takovým autoritativním rozhodnutím je v daném případě příslušný rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu (event. spolu s nařízením výkonu trestu) a předmětná výzva je určitým opatřením spíše organizačně technické povahy, jehož prostřednictvím jsou stěžovateli oznamovány bližší podmínky, za nichž má být "dobrovolně" již uložená povinnost splněna, tedy uložený trest vykonán.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak lze usuzovat v daném případě, v němž se stěžovatel domáhá zrušení předmětné výzvy [srov. §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Jak vyplývá z výše uvedeného, samotnou výzvu k nastoupení výkonu trestu nelze považovat za rozhodnutí či opatření, jež by svou právní povahou bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a tak nutno považovat ústavní stížnost za zjevně nedůvodnou.
Pokud se (domnělý) odsouzený předmětné výzvě nepodrobí, může být do výkonu trestu dodán. V případě, že se tak stane protiprávně, tedy když pro nařízení výkonu trestu nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, má dotčená osoba možnost podat ústavní stížnost směřující proti předmětnému zásahu do osobní svobody, kterážto je zaručena čl. 8 odst. 1, 2 Listiny; kromě toho může dát podnět státnímu zástupci, aby přezkoumal zákonnost jejího držení ve výkonu trestu [§78 odst. 2 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Není možné ovšem přehlédnout, že jak plyne z vyjádření Okresního soudu v Teplicích, stěžovateli byl ještě před nařízením výkonu trestu ve věci sp. zn. 23 T 2/2003 nařízen výkon trestu ve věci sp. zn. 6 T 76/2002, přičemž v tomto ohledu Ústavní soud žádné podání neobdržel, takže neoprávněný zásah do osobní svobody stěžovatele zřejmě ani nehrozil.
Lze si klást otázku, zda nelze ústavní stížností brojit již proti opatření soudu, kterým se nařizuje výkon trestu a o kterém se odsouzený dovídá prostřednictvím výzvy k nastoupení trestu (v případě příkazu k dodání do výkonu trestu, který není odsouzenému doručován či jinak oznamován, to v podstatě ani v úvahu nepřipadá). Ústavní soud v tomto bodě předznamenává, že prima facie se tato jeho ingerence do činnosti soudů nejeví jako nezbytná, neboť ochrany svých práv se fyzická osoba může domoci až v případě faktického zásahu do osobní svobody; ostatně případy, kdy by ve vykonávacím řízení nastávala v daném ohledu nějaká pochybení, jsou a zřejmě i budou naprosto výjimečné. Navíc se to nejeví ani jako žádoucí, neboť by se Ústavní soud stával přezkumným orgánem jednotlivých úkonů v trestním řízení, ve vztahu k nimž zákonodárce nepokládal za potřebné připustit opravné prostředky. Nicméně uvedenou otázku řešit není třeba, a to z následujících důvodů.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že komplikovanou situaci stěžovatele způsobilo usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 12. 2005, čj. 2 PP 1029/2005-8, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého v té době již zrušeným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 5. 2005, sp. zn. 6 T 164/2003. V současné době však tuto vadu zřejmě napravit nelze; stejně tak nelze na uvedené usnesení hledět, jako by vadné nebylo, resp. vyvozovat z něj právní účinky rovněž ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 9. 2003, čj. 23 T 2/2002-50, jak stěžovatel činí, když tvrdí, že celý trest již vykonal. Předmětná vada, byť se v jejím důsledku stěžovatel dostal do - svým způsobem - horší situace, než byl předtím, se ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele nedotýká, neboť žádné takové právo na podmíněné propuštění neexistuje.
Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu, pak - stejně jako tomu je v případě návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - by takový postup byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti, a proto jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2006