ECLI:CZ:US:2006:3.US.231.06
sp. zn. III. ÚS 231/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti J.T., zastoupené JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. ledna 2006 sp. zn. 5 To 853/2005 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 14. června 2005 sp. zn. 2 Nt 2203/2005, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Karviné a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 27. února 2006 a doručeným Ústavnímu soudu dne 1. března 2006, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Karviné, kterým okresní soud jako soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3T 188/2002 pro nedostatek podmínek obnovy řízení a dále usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatelka se domnívá, že vydáním napadených usnesení byla dotčena na svých ústavně zaručených právech ve smyslu čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv a svobod. Stěžovatelka především napadá závěr soudu prvního stupně, potvrzený rozhodnutím odvolacího soudu, že výslechem svědka R.K.(navrhovaný důkaz vyšlý dle stěžovatelky najevo a svědčící o důvodu obnovy řízení) nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by byly způsobilé ovlivnit původní rozhodnutí soudu. Poukazuje přitom na to, že v řízení o povolení obnovy nepřísluší soudům skutečnosti a důkazy vyšlé nově najevo hodnotit z hlediska jejich věrohodnosti, neboť by se jednalo o nové rozhodování o vině. Svědek se přitom ve své výpovědi označil za spolupachatele, resp. organizátora trestného činu, pro který byla stěžovatelka odsouzena [návod k trestnému činu ublížení na zdraví dle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., návod k trestnému činu poškozování cizí věci dle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §257 odst. 1 tr. zák. a příprava k trestnému činu ublížení na zdraví podle §7 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák.], přiznání jiné osoby je dle názoru stěžovatelky novou a závažnou skutečností a zároveň důkazem, který soudu dříve nebyl znám, a který je způsobilý již sám o sobě odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Stěžovatelka se domnívá, že v jejím případě byly splněny podmínky obnovy řízení a pokud soudy dospěly k jinému závěru, pak dle názoru stěžovatelky neposkytly stěžovatelce dostatečnou a odpovídající ochranu jejím právům ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR a byla jimi porušena i další její ústavně zaručená práva, především právo na spravedlivý proces zejména v tom ohledu, že napadená rozhodnutí obsahují nedostatečná odůvodnění, která neodpovídají hlediskům trestního řádu.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření především poukázal na to, že v ústavní stížnosti stěžovatelka sice namítá porušení Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o lidských právech, avšak z odůvodnění stížnosti nevyplývá, v čem tato práva měla být porušena. Obecné soudy dle jeho názoru při projednání návrhu stěžovatelky zachovaly zákonný postup a pokud návrhu nebylo vyhověno proto, že výpověď svědka R.K. nebyla hodnocena jako dostatečná pro změnu původního rozhodnutí ve věci, nemohlo jít o porušení práv na spravedlivý proces ani práv plynoucích z dalších mezinárodněprávních dokumentů. Konstatuje, že změny ve výpovědích svědků vyslechnutých již dříve během hlavního líčení, a nyní uplatňované v rámci obnovy řízení, nejsou i přes poučení svědků o následcích případné křivé výpovědi v soudní praxi ojedinělé. V konkrétní věci byl svědek K. vyslechnut v průběhu trestního řízení, jakoukoliv účast na trestném jednání stěžovatelky popřel a už vůbec nehovořil o tom, že by trestnou činnost páchal sám nebo s odsouzenou. Z tohoto pohledu se jeho tvrzení, že jako bývalému duchovnímu církve Adventistů sedmého dne mu záleží na spravedlnosti, jeví jako velmi nevěrohodné. Podstatné však v daném ohledu
dle krajského soudu je to, že výpověď svědka K. nebyla jediným důkazem ve věci, ale byly to výpovědi osob, které na pokyn odsouzené akce prováděly a výpovědi poškozených, jakož i listinné důkazy. V řízení byl zjištěn i motiv stěžovatelky. Podaná ústavní stížnost se mu tak jeví spíš jako snaha postavit Ústavní soud do pozice obecného soudu další instance ve snaze zvrátit všechna původní rozhodnutí obecných soudů. Krajský soud tedy považuje podanou ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje, aby byla Ústavním soudem odmítnuta.
Okresní soud v Karviné se ke stížnosti nevyjádřil.
Ze spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 3 Nt 2203/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 24. ledna 2005 návrh na obnovu řízení dle ust. §277 tr. řádu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 188/2002, přičemž za novou skutečnost způsobilou ovlivnit předchozí rozhodnutí označila vyjádření R.K., obsažené v zápisu advokáta o výpovědi R.K. ze dne 22. listopadu 2004, v níž měl svědek uvést, že skutky uvedené v žalobě a v rozsudku, pokud se staly, pak stěžovatelka nebyla jejich organizátorem ani pachatelem, ale tím byl on sám. Uvedl, že pracoval v úzké blízkosti stěžovatelky a prakticky nebylo nic v souvislosti s uvedenými skutky, čeho by se býval byl nezúčastnil. Jako bývalý duchovní církve adventistů sedmého dne si velmi zakládá na tom, aby byla v této věci spravedlnost a nemohl přenést přes své svědomí, že by měla být pravomocně stěžovatelka odsouzena za skutky, které nespáchala. R.K. byl jako svědek vyslechnut před soudem ve veřejném zasedání dne 14. června 2005, kdy vypověděl, že pokud obžaloba, rozsudek a skutky, které jsou tam popisovány, se staly, pak stěžovatelka vinna není. Uvedl, že byl u všech jednání, jako blízký spolupracovník stěžovatelky a společně pracovali dosti dlouhou dobu. V případě, že se prokáže, že na těchto jednáních byla projednávána nějaká trestná činnost, jak je popisována v obžalobě a v rozsudku, a pokud se prokáže, že se takovýmto způsobem děla, pak že je asi vinen. Poté, co byla svědkovi přečtena jeho svědecká výpověď z hlavního líčení, prohlásil svědek, že je asi vinen, aniž by však své jednání jakýmkoliv způsobem konkretizoval. Dále uvedl, že byl přítomen při všech schůzkách, na kterých se jednalo s lidmi, kteří následně měli páchat trestnou činnost. Nemůže konstatovat, že by se tam jednalo o trestnou činnost. Při veškerém styku s těmito osobami, které měly páchat trestnou činnost, byl přítomen, jednal s nimi stejně jako stěžovatelka, avšak o trestné činnosti se zde nikdy nehovořilo. Usnesením ze dne 14. června 2005 č. j. 3 Nt 2203/2005-18 Okresní soud v Karviné návrh na obnovu řízení zamítl, neboť dospěl k závěru, že nebyly shledány podmínky obnovy dle ust. §278 tr. řádu. Soud konstatoval, že výslechem svědka R.K. nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti nebo důkazy dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Tento svědek vypovídal o tom, že v případě, že by byla prokázána vina, jak je popisována v obžalobě a rozsudku u stěžovatelky, pak se cítí vinen i on sám, aniž však vypověděl cokoliv o tom, v čem měla jeho vina spočívat. Soud dále poukázal na to, že tento svědek byl vyslechnut u hlavního líčení dne 6. srpna 2003 (jak vyplývá ze spisového materiálu sp. zn. 3 T 188/2002, č. l. 487 versa, 488 spisu), jeho výpověď tehdejší se i přes poučení o následcích křivé výpovědi od výpovědi učiněné nyní ve veřejném zasedání podstatně liší. Sám svědek dle závěru soudu neuvedl žádné nové skutečnosti, které by již neuvedl v průběhu hlavního líčení.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. ledna 2006 č. j. 5 To 853/2005-42 zamítl, neboť dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná. Výpověď svědka R.K. ve veřejném zasedání přitom krajský soud zhodnotil jako vyhýbavou, svědek dle něj neuvedl, které skutky spáchal a jakým způsobem a také neuvedl nic, čím by stěžovatelku vyviňoval. Z jeho výpovědi lze spíše dovodit, že sám byl účasten jednání, za nějž byla stěžovatelka pravomocně odsouzena, o jednotlivých skutcích věděl a s osobami, které měly trestnou činnost páchat, jednal stejně jako stěžovatelka (odsouzená). Vyplývá to z jeho tvrzení, že jednali společně, byť to bylo vždy pracovně. Krajský soud tedy shledal stížností napadené usnesení správné a zákonné. Pokud se v podané stížnosti namítá, že svědek K. měl tvrdit, že stěžovatelka nebyla ani organizátorem ani pachatelem zmíněných skutků, neboť tím má být on sám, pak toto tvrzení neodpovídá zcela skutečnosti, protože takto se svědek v průběhu veřejného zasedání nevyjadřoval. Dle názoru krajského soudu nemůže obstát tvrzení, že svědek takto vypovídal proto, že si byl vědom poučení, že není povinen vypovídat o skutečnostech, ze kterých by vyvstalo pro tohoto svědka nebezpečí způsobení si trestního stíhání, neboť z podaného návrhu na povolení obnovy řízení vyplývá, že svědek hodlá obvinit sám sebe ze skutků, které měla spáchat stěžovatelka. Krajský soud uzavřel, že na to, aby bylo možno povolit obnovu řízení, nestačí vyhýbavá výpověď svědka, navíc bez jakýchkoliv konkrétních údajů a za této situace pak okresní soud správně návrh na povolení obnovy řízení zamítl, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení ve smyslu ust. §278 trestního řádu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatelky. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Těžiště ústavní stížnosti přitom spočívá v tvrzení, že obecné soudy pochybily, pokud výpověď svědka R.K.(navrhovaný důkaz vyšlý dle stěžovatelky najevo a svědčící o důvodu obnovy řízení) nepovažovaly za novou skutečnost, způsobilou ovlivnit původní rozhodnutí soudu, a tedy důvod pro obnovu řízení a to proto, že soudy tento důkaz nesprávně hodnotily nikoliv pouze z hlediska jeho novosti, nýbrž z hlediska jeho věrohodnosti. Tuto námitku je však třeba odmítnout.
Dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Základním aspektem hodnocení provedených důkazů tak není pouze okolnost, zda je lze považovat za "nové", nýbrž i to, zda mohou v konečném důsledku mít vliv, v rámci skutečností a důkazů již provedených, na rozhodnutí o vině, trestu nebo přiznaném nároku na náhradu škody, resp. zda jsou způsobilé již jednou vynesený výrok zvrátit.
Je zřejmé a právní teorií i praxí akceptované, že jednou z takových skutečností může být i přiznání viny jinou osobou než odsouzeným, pokud vyviňuje nebo mění podíl viny odsouzeného, v daném případě stěžovatelky. Je-li však v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy prováděn důkaz ke zjištění takové skutečnosti, podléhá stejným pravidlům, uvedeným v ust. §278 odst. 1 tr. řádu, jako skutečnosti ostatní. Tedy nikoliv každé přiznání je způsobilé vyvolat obnovu řízení, pouze takové, z nějž je zároveň možné dovodit, že na jeho základě dojde ke změně výroku o vině, trestu nebo výroku o náhradě škody osoby odsouzené, ze skutečností způsobilých ve smyslu ust. §278 tr. řádu. Pouhé samo nekonkrétní tvrzení o přiznání viny přitom, jak správně dovodily obecné soudy, nepostačí, není-li zároveň doloženo dalšími skutečnostmi svědčícími pro možnost změny původního rozhodnutí. V tomto ohledu lze poukázat i na okolnost, že jde o přiznání svědka vypovídajícího v hlavním líčení, poučeného o následcích křivé výpovědi, který nyní svou výpověď změnil, lhostejno jaké důvody pro to uvedl. Ač jistě lze takové změně výpovědi samé přiznat aspekt novosti, Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že krom vágního přiznání k účasti na jednání stěžovatelky s osobami, které měly páchat trestnou činnost, svědek žádnou novou skutečnost neuvedl. Hodnotily-li obecné soudy takové přiznání jako nedostačující z hlediska požadavků ust. §278 odst. 1 tr. řádu, má Ústavní soud za to, že takové hodnocení nijak nevybočilo z mezí zákonnosti, potažmo ústavnosti.
Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení zabývaly řádně a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelkou uplatněné námitky za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci.
Ústavní soud konstatuje, že soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch ve věci či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyly shledány závady v právním nebo skutkovém hodnocení obecných soudů, není možné rozpor s právem na spravedlivý proces, jakož i dalšími stěžovatelkou namítanými ústavními právy, dovozovat.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a že její ústavní stížnost je návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej proto odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu