ECLI:CZ:US:2006:3.US.247.04
sp. zn. III. ÚS 247/04
Usnesení
III. ÚS 247/04
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S., zastoupené advokátem JUDr. Z.D., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2004, čj. 7 A 4/2001-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 19. 4. 2004 stěžovatelka napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2004, čj. 7 A 4/2001-72, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 20. 12. 2000, čj. 16/106607/2000/864, kterým bylo v odvolacím řízení změněno rozhodnutí FŘ, ze dne 20. 10. 2000, čj. 270/9212/305/00 R-23, o uložení pokuty za porušení cenových předpisů podle §17 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, tak, že pokuta byla z částky 305 265 Kč zvýšena na částku 520 859 Kč a text ve výroku byl změněn tak, že za text "dodávané z výměníkových stanic" se doplnil text "a domovních plynových kotelen" a byl vypuštěn text "ze systému centralizovaného zásobování teplem". V odvolání proti rozhodnutí FŘ stěžovatelka namítala, že byl použit nesprávný logický a matematický postup a nesprávně aplikovány cenové předpisy ve správním řízení. Nesouhlasila s tím, že při cenové kontrole za období 1995 až 1997, prováděné FŘ, bylo postupováno podle zákona o cenách a zákona o správě daní a poplatků, nikoli podle správního řádu. Oba správní orgány měly podle názoru stěžovatelky porušit procesní předpisy a současně nesprávně věcně posoudit zjištěné skutečnosti v důsledku nesprávné aplikace hmotněprávních cenových předpisů včetně Cenového výměru č. 01/97, což je předpis nevyhlášený ve Sbírce zákonů.
V důsledku ignorování §3 správního řádu nebyl spolehlivě zjištěn stav věci a porušeno jedno ze základních pravidel správního řízení podle čl. 2 odst. 2, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tyto námitky stěžovatelka uplatnila v žalobě k Vrchnímu soudu v Praze v roce 2001. Po dvou letech v roce 2003 obdržela stěžovatelka sdělení, že věc byla převzata Nejvyšším správním soudem, a byla požádána o souhlas s rozhodováním bez nařízení jednání. S tím souhlasila, neboť předpokládala, že řízení bude ukončeno v rámci nezměněných podmínek řízení, tj. i účastníků řízení. Poté obdržela po více jak třech letech zamítavý rozsudek.
Tento rozsudek stěžovatelka napadá ústavní stížností, neboť soud rozhodl o změně žalovaného bez usnesení a bez jejího vědomí. Vyžádal si přitom vyjádření I, aniž dal stěžovatelce možnost vyjádřit se k jejímu stanovisku, ke kterému má výhrady. Byly tak změněny podmínky řízení a stěžovatelce bylo upřeno právo na vyjádření k návrhu nového žalovaného, věc nebyla meritorně projednána v její přítomnosti a nemohla se vyjádřit k prováděným důkazům. V této souvislosti zdůraznila potřebu vyjasnění odlišností dodávek tepla podle jeho zdrojů (kotelen nebo výměníků) a správnost výpočtů v návaznosti na cenové předpisy. Tuto stránku žaloby Nejvyšší správní soud pominul, nevyžádal si odborný posudek podle §127 s. ř. s., když za stěžejní považoval námitku porušení lhůt při uložení pokuty. Soud zde uvádí, že protokol byl stěžovatelce doručen po opakovaných pokusech o doručení, aniž uvádí, zda tyto pokusy byly právně relevantní. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že způsob kontroly byl upraven v zákoně č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. To platí až od účinnosti energetického zákona, nikoli pro rok 1997. I tak však s výjimkou §18 o zahájení řízení platí základní zásady správního řízení a ustanovení o správních lhůtách. Nesouhlasí též s hodnocením námitek podjatosti, které v průběhu řízení před správními orgány vznesla. Stejně tak opakuje námitku, podle které je rozhodnutí i meritorně vadné, neboť do výpočtů průměrných cen byly zahrnuty i zdroje s nižší cenou. Konkrétně se to týká technického problému, kdy výroba tepla z kotelen dosahuje nižších cen s ohledem na používaný plyn nebo uhlí, kdežto distribuce tepla z výměníkových stanic, kde "palivem" je pára nebo horkovod z teplárny, vede k cenám vyšším.
Výsledkem plošného zprůměrňování je jako v tomto případě nižší povolená cena a domnělé porušení cenových předpisů. K posouzení této otázky si měl soud vyžádat odborný posudek.
Své námitky shrnuje stěžovatelka tak, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla porušena její základní práva z čl. 2, čl. 4, čl. 36 a čl. 38 Listiny. Soud v průběhu řízení stěžovatelku neseznámil se změnou podmínek řízení, ve změněných podmínkách jí nedal možnost reagovat na stanovisko a návrh žalovaného, když před tím tvrdil, že řízení lze ukončit v krátké době bez jednání. Řízení bylo bezdůvodně protahováno nečinností soudu před změnou v právních předpisech a trvalo více než tři roky. Dále soud pominul věcné posouzení v podobě důkazu odborného posouzení nového žalovaného, popř. provedení důkazu znaleckým posudkem. Soud měl s ohledem na legislativní změny zajistit nové dokazování ze strany nového žalovaného i žalobce. Účelem přijetí nového energetického zákona bylo rovněž provedení změn směrem k novému odbornému správnímu orgánu v oblasti cen energií. Proto mělo být provedeno nové věcné posouzení. Soud se však spokojil se zcela formálním návrhem nového žalovaného na zamítnutí žaloby. Stěžovatelka by nepochybně využila možnosti navrhnout důkazy, kdyby byla seznámena se stanoviskem nového žalovaného. V této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu ohledně opomenutých důkazů. Soud tak vyhověl důkazům a návrhu nového žalovaného, aniž měl stěžovatel možnost reagovat. Pokuta nebyla stěžovatelce uložena podle zákona, nýbrž cenového výměru, který nebyl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Cenový výměr č. 01/97 v položce 40.30.11 je přitom v rozporu s §10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, neboť tam není obsaženo zmocnění k odlišné matematické regulaci cen. Soud svoje rozhodnutí opřel o zákon o státní kontrole, ačkoli v době kontroly a řízení před správními orgány se na postup správního orgánu nevztahoval. Své rozhodnutí tak náležitě neodůvodnil a nevypořádal se s argumentací stěžovatelky. Přitom podle judikatury Ústavního soudu je řádné a vyčerpávající odůvodnění jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí orgánů veřejné moci. Proto navrhla zrušení předmětného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Svou argumentaci ještě doplnila podáním ze dne 3. 8. 2004, ve kterém poukázala na nález sp. zn. IV. ÚS 79/97 z 20. 8. 1997 k otázce neveřejného jednání.
Ústavní soud nejdříve posoudil podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro řízení ve věci ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas, když napadený rozsudek nabyl právní moci dne 1. 3. 2004 doručením stěžovatelce. Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla po odstranění vad řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Na tomto základě si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší správní soud se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. M.D., která konstatovala, že soud přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud vypořádal se všemi uplatněnými námitkami stěžovatelky včetně věcných, a proto odkázala na odůvodnění rozsudku. Nad tento rámec uvedla, že se stěžovatelkou nelze souhlasit ohledně námitky průtahů v řízení. Věc byla převzata jako další věci z agendy vrchních soudů, přičemž tyto věci byly vyřizovány v časovém pořadí s tím, že předmětná věc nespadá pod §56 s. ř. s. o přednostním vyřízení. Pokud jde o změnu na straně žalované, poukázala na změnu kompetenčních předpisů v této oblasti. Protože I, jako nový účastník, ve svém vyjádření neuvedla žádné nové skutečnosti a ztotožnila se s názorem původního žalovaného, nebylo podle jejího názoru nutné zasílat takové vyjádření k další replice, čímž by se řízení ještě více protáhlo. Za vedlejšího účastníka se vyjádřil jeho ústřední ředitel Ing. F.P., který poukázal na obsah správního spisu, ze kterého vyplývá, že jednotlivé námitky stěžovatelky byly vyvráceny již během řízení před správními orgány (právní předpisy, podle kterých se provádí cenová kontrola, vyřešení námitky podjatosti, nesprávnost výpočtu věcně usměrňovaných cen tepelné energie, možnost pokračování řízení před Nejvyšším správním soudem) a navrhl zamítnutí návrhu v celém rozsahu.
Věc proto mohla být Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, soudního a správního spisu a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo, když její argumentace se pohybuje převážně v rovině obyčejného práva, nikoli práva ústavního.
Stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud jde o námitku průtahů v řízení, byla délka řízení odpovídajícím způsobem vyložena ve vyjádření Nejvyššího správního soudu. Co se týče změny v osobě žalovaného, ta vyplývá z příslušných kompetenčních předpisů, jako jsou zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) a zákon č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR v oblasti cen. Zákonné kompetenční předpisy nevyžadují, aby se změna kompetence ještě deklarovala rovněž individuálním procesním rozhodnutím orgánů, před kterými probíhá řízení, ve kterém má nově zřízený orgán vystupovat (srov. §69 s. ř. s.). Nejde tak o změnu podmínek ve smyslu procesních předpisů, a již vůbec ne rozhodnutím soudu, jak se stěžovatelka domnívá. Pokud sama vyslovila souhlas s tím, aby bylo rozhodováno bez jednání, odpovídá postup soudu pravidlům podle §51 odst. 1 s. ř. s. Nelze se proto v tomto případě odvolávat na nález sp. zn. IV. ÚS 79/97 z 20. 8. 1997. Stejně tak nelze tvrdit, že by se změnou žalované strany nějak neústavním způsobem změnila procesní pozice stěžovatelky, když ona sama hodnotí návrh vedlejšího účastníka jako čistě formální. Rovněž tak nebyla ústavně relevantní shledána námitka podjatosti, ať již z hlediska procesního postupu při jejím řešení, tak z hlediska opodstatněnosti. Ústavní soud se též neztotožnil s tvrzením, že se s ní soud nevypořádal, neboť tomu odporuje odůvodnění rozsudku. Kromě toho je zavádějící tvrzení, že správní orgán námitky ignoroval, když Ministerstvo financí ČR v odvolacím řízení právě z tohoto důvodu rozhodnutí FŘ z 21. 6. 2000 zrušilo a vrátilo k novému projednání (čl. 41 správního spisu).
Pokud se stěžovatelka v souvislosti se změnou žalované strany odvolává na ztrátu možnosti předložit nové důkazy, je třeba uvést, že jednak v průběhu celého řízení opakuje stále stejné námitky, se kterými se odvolací správní orgán i soud vypořádaly, jednak sama označuje vyjádření změněné žalované strany za formální. Třeba uvést, že ve svém vyjádření z 16. 1. 2004 (čl. 77 správního spisu, č. l. 66 soudního spisu) vedlejší účastník neuvedl žádné nové skutečnosti a důkazy a zopakoval návrh na zamítnutí žaloby. Kromě změny v osobě žalovaného, která nastala ex lege, tak k žádné změně nedošlo. Jestliže proto soud nezaslal její stanovisko k vyjádření stěžovatelce, nelze to hodnotit jako zásah do práva na spravedlivý proces, nehledě na možnost stěžovatelky nahlížet do spisu podle §45 s. ř. s. Úvaha o tom, že by jinak stěžovatelka mohla předložit nové důkazy, je jen hypotetická. Nelze proto hovořit o opomenutých důkazech. Mimo to je třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud po převzetí stěžovatelku vyzval, aby ve stanovené lhůtě navrhla důkazy k prokázání žalobních námitek (č. l. 71 správního spisu, č. l. 43 soudního spisu). Nutno též uvést, že změna žalovaného nemá za následek automatické vrácení soudního řízení na počátek, jak se toho domáhá stěžovatelka. Pokud by se mohl někdo dovolávat nevýhodné procesní situace, tak to mohla být spíše právě žalovaná strana. Stejně tak nemohlo z hlediska určení cen pro kontrolované období 1995 až 1997 mít vliv přijetí nového energetického zákona, jak tvrdí stěžovatelka. Námitky, směřující vůči Výměru Ministerstva financí č. 01/97, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, bylo nutno rovněž odmítnout. Pokud by se mohlo z odůvodnění ústavní stížnosti jevit, že se stěžovatelka domáhá zrušení položky 40.30.11, která má být v rozporu s §10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, nutno připomenout, že takový návrh by byl nepřípustný již vzhledem k tomu, že předmětný výměr byl zrušen. Co se týče zpochybnění jeho právní povahy, odkazuje Ústavní soud na své nálezy č. 167/2000 Sb., a zejména č. 528/2002 Sb., kde se povahou cenového výměru blíže zabýval. Pro své tvrzení, že soud svoje rozhodnutí opřel o zákon o státní kontrole, ačkoli v době kontroly a řízení před správními orgány se na postup správního orgánu nevztahoval, nepředložila stěžovatelka žádné přesvědčivé argumenty zejména k výkladu §2 písm. d) zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelky, že soud své rozhodnutí náležitě neodůvodnil a nevypořádal se s její argumentací. V odůvodnění rozsudku se soud obsáhle vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatelky a své závěry přiléhavě zdůvodnil. Soudní řízení tak proběhlo v mezích pravidel zakotvených v hlavě páté Listiny a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování. Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však bez dalšího ke kasaci předmětného rozsudku nestačí. Ústavní soud není odvolací instancí ve správním soudnictví, takže odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. To se týká i závěrů stěžovatelky ohledně kontroly zahájené v roce 1997 a způsobu výpočtu cen, kde je nucen Ústavní soud konstatovat, že stěžovatelka svá tvrzení neopřela o odpovídající ústavněprávní argumentaci. Polemizuje s výkladem tzv. obyčejného práva jako jsou zákon o státní kontrole, energetický zákon, zákon o cenách, prováděcí předpisy, popř. cenové výměry č. 01/97 a č. 05/97, kterým se doplňuje část II výměru č. 01/97 v položce 4 bodu 3. Jde tak o otázky kompetence správních soudů a Ústavní soud do jejich hodnocení může zasahovat jen v případě, že by zjistil extrémní vybočení, které nerespektuje ústavně zaručená práva stěžovatele nebo jejich obsah vykládá zcela překrouceným způsobem. Protože takové extrémní vybočení Ústavní soud v daném případě nezjistil, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Byla proto odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2006