ECLI:CZ:US:2006:3.US.263.06
sp. zn. III. ÚS 263/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. S., právně zastoupeného Helenou Dvornou, advokátkou se sídlem Lopatecká 18, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2005 sp. zn. 28 Co 476/2005 a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. dubna 2002 sp. zn. 13 Nc 14974/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxem dne 11. března 2006 a písemně doplněnou dne 15. března 2006 se s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení usnesení obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení.
Ústavní soud zjistil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 4, že stěžovatel podal dne 13. března 2006 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2005 sp. zn. 28 Co 476/2005 dovolání, o kterém k dnešnímu dni nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat zkoumáním ve věci samé, je povinen posoudit, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Formální dimenze subsidiarity se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiální dimenze tohoto principu plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (v daném případě Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu).
Pokud stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil souběžně s ústavní stížností, nebyly vyčerpány před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu), a podaný návrh je proto nepřípustný.
Ze skutečnosti, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze takto předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně.
Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí této ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud dovolání nevyhoví, bude moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání (případně rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů) počne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.
S ohledem na shora uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2006
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj