ECLI:CZ:US:2006:3.US.273.05
sp. zn. III. ÚS 273/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Bugárem, advokátem v Praze 1, Žitná 45, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2004, sp. zn. 11 To 50/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v souladu s formálními podmínkami podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel rozsudek (nesprávně označen jako usnesení v ústavní stížnosti) Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2004 (11 To 50/2004) a tvrdil, že jím a jemu předcházejícím rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2004 (11 To 50/2004) bylo mimo jiné jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2004 (10 T 14/03-8513), jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů [§187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) tr. zák.], kterého se dopustil tím, že společně se spoluobžalovanými D. Š. a MUDr. J. Š., jakož i dalšími osobami, v celkem 34 případech na území České republiky, Spolkové republiky Německo, Švýcarské konfederace a Nizozemského království, držel a prováděl transfer a prodej marihuany, kokainu a hašiše. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. března 2005 (3 Tdo 197/2005) bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2004 (11 To 50/2004) jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výrok o jeho vině je založen na výslechu jediného svědka K. E. L., který nebyl poučen v souladu s českým trestním řádem a mezinárodními úmluvami. Výslech tohoto svědka na základě dožádání českých justičních orgánů vykazuje vady co do způsobu opatření tohoto důkazu. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že konání fotorekognicí bylo provedeno bez přítomnosti obhájce. V této souvislosti poukazuje na to, že principem mezinárodní trestní spolupráce je právní zásada, že důkaz opatřený na území cizího státu nesmí mít větší důkazní sílu než v zemi, kde je takovýto důkaz v trestním řízení použit. Poukazuje na to, že úvaha odvolacího soudu o tom, že "zjištěními učiněnými v trestním řízení proti obv. K. E. L.v SRN nelze operovat v nezávislém trestním řízení vedeném v České republice v souladu s českým trestním řádem" (str. 14 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze) je nelogická, neboť tento svědek v nich po nepřípustném nátlaku označil osobu stěžovatele za pachatele, a to bez účasti obhajoby. Důkaz o telefonním spojení mezi stěžovatelem a odsouzeným Š. ohledně trestné činnosti nebyl obžalobou předložen a jednotlivé záznamy telefonních odposlechů s popiskou "Pilný", vepsaných obyčejnou tužkou na jednotlivé strany spisu, nelze při odmítnutí provedení fonoskopické expertízy považovat za relevantní. Stěžovatel navrhl zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen.
Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
S tvrzeními stěžovatele v ústavní stížnosti, které vznesl v obdobném rozsahu v řízení před obecnými soudy, se tyto soudy řádně vypořádaly. Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen, vyplývá, že postup orgánů činných v trestním řízení v daném případě byl v souladu se zákonem, a to jak stran průběhu výslechu svědka L., možnosti účasti obhájce stěžovatele na úkonech v SRN, rekognice podle fotografií, tak i stran použití odposlechu telefonních hovorů. Rovněž tak se z odůvodnění tohoto rozsudku podává, že vina stěžovatele nebyla založena pouze na výslechu jediného svědka L., jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti. Vina stěžovatele byla založena na výpovědi tohoto svědka, která je však podporována svědeckou výpovědí svědka H.a, jenž popsal svou účast na obchodu s drogami, dále na odposlechu telefonních hovorů a údajích z počítače svědka L.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tedy nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, které by byly příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).
Pro úplnost se sluší konstatovat, že usnesením Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 387/05 odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost spoluobviněného stěžovatele D. Š., která byla založena na obdobných tvrzeních jako tato ústavní stížnost.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2006