ECLI:CZ:US:2006:3.US.274.06
sp. zn. III. ÚS 274/06
Usnesení
III. ÚS 274/06
Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. Š. a 2. P. K., obou zastoupených JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem v Praze 5, Elišky Peškové 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 20 Cdo 2529/2005, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 29 Co 701/2002, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v souladu s formálními požadavky podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. prosince 2005 (20 Cdo 2529/2005-88) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003 (29 Co 701/2002-50) a tvrdili, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to zásada rovnosti (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), právo na veřejné projednání věci (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a na spravedlivý proces.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. prosince 2005 (20 Cdo 2529/2005-88) bylo rozhodnuto takto:
I. řízení o dovolání stěžovatelů (povinných v řízení před obecnými soudy) proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. dubna 2002 (Nc 4604/2002-10) se zastavuje,
II. dovolání se odmítá.
Dovoláním, napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003 (29 Co 701/2002-50), bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu
Praha-východ ze dne 18. dubna 2002 (Nc 4604/2002-10), jímž byla nařízena exekuce na vymožení nepeněžitého plnění a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor.
V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují - stručně shrnuto - v obecné rovině na to, že ve věci rozhodující obecné soudy nedaly stěžovatelům možnost se vyjádřit a porušily jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti. Dále tvrdí, že odvolání oprávněné (Pražské energetiky, a. s.) odvolací soud uznal důvodným, aniž by prováděl důkazy, a proto porušil jejich právo na spravedlivý proces. Soudní exekutor se účastnil zločinného spolčení s oprávněnou. Stěžovatelé proto navrhli zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako zčásti nepřípustné (v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze) a zčásti řízení zastavil (v části směřující proti usnesení Okresního soudu
Praha-východ), bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné a řízení zastavil, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené usnesení a bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR v něm, v souladu se zásadami občanského soudního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání dle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatelů posouzeno jako nepřípustné a proč bylo zčásti zastaveno dovolací řízení, a v souladu se zákonem se přiměřeně vypořádal i s tvrzeními stěžovatelů vznesenými v dovolání (§167 odst. 2, §157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.
Obdobně nedůvodné jsou i námitky stěžovatelů proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, a to z důvodů, které jsou vyloženy v odůvodnění vpředu označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. V této souvislosti třeba zdůraznit, že v exekučním řízení nelze přezkoumávat důvodnost exekučního titulu a obecné soudy se zabývají toliko jeho existencí (§261 o. s. ř.). Rovněž platí pravidlo, že v zásadě je výkon rozhodnutí nařizován bez slyšení povinného (§253 o. s. ř.). Námitky stěžovatelů, směřující proti charakteru právní úpravy exekučního řízení a blíže neodůvodňující in concreto, čím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, nebyly shledány opodstatněnými.
K porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů proto ve věci nedošlo. Návrh na zrušení ústavní stížností napadených usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud z takto vpředu rozvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Návrh stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006