ECLI:CZ:US:2006:3.US.276.06
sp. zn. III. ÚS 276/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., zastoupené JUDr. Ludmilou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v Boršicích 428, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2005, č.j. 12 Co 894/2004-207, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2004, č.j. 14 C 58/2003-175, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zakotvených práv na soudní ochranu a rovnost účastníků soudního řízení.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i ze spisu okresního soudu, se podává, že soud prvního stupně (poté, co jeho předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) znovu zamítl žalobu stěžovatelky proti J. H. o zaplacení peněžité částky 430.000,- Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného nedoplatku tzv. odstupného při převodu členských práv k družstevnímu bytu, a odvolací soud toto rozhodnutí rovněž napadeným rozsudkem potvrdil. Oba soudy po obsáhlém dokazování dospěly k závěru, že byla prokázána "skutkové verze" žalovaného, že jeho závazek vůči stěžovatelce zanikl splněním.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se důsledně nevypořádaly s některými skutečnostmi (s jejím podpisem na čestném prohlášení), jinými se nezabývaly (proč je na tomto prohlášení podpis uveden v pravém dolním okraji listiny), některé nebyly vůbec prokázány (kdy prohlášení obdržela), a "nevěrohodně zhodnotily svědeckou výpověď svědkyně ing. K.", jakož i "doklady, jimiž žalovaný prokazoval získání peněz". Odvolací soud pak podle stěžovatelky se "dostatečně nevypořádal s předkládanými důkazy, zjistil neúplně skutkový stav a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním".
Podstatou ústavní stížnosti je tedy kritika z nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění, na jejichž základě obecné soudy v dané věci rozhodly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Co do organizace procesu skutkových zjištění (dokazování) platí, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; je naopak regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03 a další). Povinností, z ústavněprávního hlediska významnou, však je, aby obecné soudy zvolené postupy (zejména proč nevyhověly důkaznímu návrhu) náležitě odůvodnily.
Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy této povinnosti uspokojivě dostály, a to včetně skutkového kontextu, do kterého stěžovatelka výslovně zaměřila svoji kritiku; na první pohled je zjevné, že zde uplatnila buď požadavky, jež objektivně nemohly vést k relevantním zjištěním nebo požadavky zcela nekonkrétní. Neprovedení navržených důkazů soud prvního stupně řádně odůvodnil, a to především tím, že odpovídající zjištění byla učiněna z jiných důkazních pramenů.
Ohledně hodnocení provedených důkazů Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - opakovaně připomíná, že není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ani takové vady Ústavní soud nezjistil. Úvahy, na jejichž základě zejména soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, obšírně a srozumitelně vyložil.
Nelze - z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění - nepoukázat na to, že v dané věci bylo rozhodnuto nejen po obsáhlém dokazování, nýbrž i po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl dosavadní proces dokazování již ve smyslu stěžovatelčiných námitek usměrněn.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze dodat následující.
Neobstojí stěžovatelčina námitka, že se soudy nezabývaly, proč je na "čestném prohlášení" (potvrzujícím, že převzala od žalovaného částku 490.000,- Kč) podpis "uveden v pravém dolním okraji listu formátu A 4", neboť soud prvního stupně, vycházeje z výpovědi Ing. K., tuto okolnost uspokojivě vysvětlil. Je zjevné, že není nikterak rozhodné, zda stěžovatelka prohlášení obdržela. Výhrady k hodnocení výpovědi jmenované svědkyně, stejně jako k hodnocení "dokladů prokazujících nabytí peněžních prostředků" (coby důkazů "nevěrohodných") pak vyjádřila stěžovatelka v poloze jen všeobecné, bez konkrétního argumentu proti závěrům, k nimž dospěly obecné soudy.
Nelze ani obecným soudům vytýkat, že neprovedly důkaz vyjádřením praktického lékaře (procesní spis, č. l. 191), doporučujícího nevystavovat a nezatěžovat stěžovatelku "stresujícími situacemi a jednáními", resp. že neustanovily znalce, který by posoudil stěžovatelčin zdravotní stav; není zde totiž relevantní souvislosti s projednávanou věcí.
Navržený důkaz výslechem svědka P. K. soud prvního stupně neprovedl za okolností ústavně konformních potud, že svůj postup řádně vysvětlil, dokládaje, že co mělo být z tohoto důkazního pramene zjištěno, bylo zjištěno jinak (nájemní smlouvou ze dne 29. 9. 2000 a výpověďmi svědkyň H. a K.).
Shrnutím řečeného se podává, že vyložené podmínky ústavněprávního přesahu občanskoprávního sporu v dané věci splněny nejsou; stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Lze proto uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace procesního práva (resp. jimi zvolené konkrétní procesní postupy) překračují hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu