ECLI:CZ:US:2006:3.US.28.06
sp. zn. III. ÚS 28/06
Usnesení
III. ÚS 28/06
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ Z. D. a b/ A. D., zastoupených JUDr. Zdenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Kamenná 1666/16, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. 9. 2005, č.j. 36 Co 201/2005-72, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem se sídlem v Ústí nad Labem, Národního odboje 1274, a vedlejšího účastníka V. K., takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
V podané ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že uložil stěžovatelům (v původním řízení žalobcům) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku (žalovanému) na nákladech řízení částku 4.100,- Kč, k rukám jeho zástupce, advokáta.
Z obsahu stížnosti a z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že ve věci samé bylo vyhověno žalobě, jíž se stěžovatelé coby pronajímatelé domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu, v níž uplatnili výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. (že vedlejším účastníkem užívaný byt potřebují pro své zletilé děti). Ohledně nákladů řízení oba soudy vycházely z toho, že vedlejší účastník "svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby"; zatímco soud prvního stupně se uchýlil k užití ustanovení §150 o.s.ř. (a žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů nepřiznal), odvolací soud aplikoval ustanovení §143 o.s.ř., a (ve věci úspěšným) stěžovatelům uložil povinnost k náhradě nákladů, jež vznikly vedlejšímu účastníku.
Stěžovatelé nyní tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je "nespravedlivé", a představuje porušení jejich práv, jmenovitě Listiny základních práv a svobod, "zejména čl. 11 odst. 3, věta druhá".
Z hlediska ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") je stížnost přípustná proto, že proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu není další opravný prostředek - dovolání - přípustný; dotčený výrok totiž není rozhodnutím ve věci samé (srov. §237 odst. 1 o.s.ř.).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Samo o sobě není proto ani rozhodné, namítá-li stěžovatel pouze, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy jen o to, zda aplikace ustanovení §143 o.s.ř. odvolacím soudem nezakládá nepřípustné konsekvence ústavněprávní; o takový případ by šlo, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně opomíjí jiná ústavně konformní výkladová východiska, nebo je důsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován(a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. O rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu pro nedostatek srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění nepřezkoumatelné (srov. §157 odst. 2, §219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §143 o.s.ř. platí, že žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.
Podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže potřebuje pronajímatel byt pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
Odvolací soud své nákladové rozhodnutí citovaným ustanovením odůvodnil dostatečně, zdůrazňuje samu povahu daného sporu, resp. nároku, který stěžovatelé uplatnili. Úvahy, jimiž se řídil, vyložil srozumitelně, a souladně se standardním nazíráním soudní praxe.
Ku skončení nájemního vztahu výpovědí pronajímatele - podle hmotného práva (srov. §711 obč. zák.) - totiž nemůže dojít jinak než v rámci soudního řízení, a že založení ve výpovědi podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. předjímaného výpovědního důvodu je mimo dispozice žalovaného, je očividné.
Řízení o přivolení k takové výpovědi z nájmu bytu je za případ, kdy žalovaný nezavdal příčinu k žalobě, považováno tradičně (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, str. 540).
Výše uvedené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, v dané věci splněny tedy nejsou; není zde ani excesivního odklonu od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Poukaz na čl. 11 odst. 3, věta druhá, Listiny základních práv a svobod je zjevně nepřípadný.
Existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod se stěžovatelům doložit nezdařila, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
Jan M u s i l
předseda senátu