ECLI:CZ:US:2006:3.US.281.06
sp. zn. III. ÚS 281/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. května 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. A. J., právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Barákem, advokátem se sídlem Kounicova 10, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. prosince 2005 sp. zn. 7 As 50/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2003 sp. zn. 11 Ca 90/2003 a rozhodnutí představenstva České advokátní komory ze dne 13. ledna 2003 sp. zn. P 182/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka předložila dne 21. 3. 2006 podání k Ústavnímu soudu, které nebylo učiněno prostřednictvím právního zástupce, ve stanovené lhůtě však byl tento nedostatek odstraněn. Doplněná ústavní stížnost vyhovuje náležitostem stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, jakož i rozhodnutí České advokátní komory blíže specifikovaných v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo dojít k porušení základních práv a svobod garantovaných v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Stěžovatelka rovněž navrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, spočívající v odměně za právní zastoupení advokátem.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených materiálů Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Rozhodnutím představenstva České advokátní komory ze dne 13. ledna 2003 sp. zn. P 182/02 byl podle §9 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996, o advokacii, ve znění zákona č. 210/1999 Sb., pozastaven stěžovatelce výkon advokacie do pravomocného skončení trestního řízení vedeného proti ní na podkladě rozhodnutí o sdělení obvinění Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Zlín, pod ČVS: OVZL 1500/213-00. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2003 sp. zn. 11 Ca 90/2003 zamítnuta. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, která byla usnesením Nevyššího správního soudu ze dne 22. prosince 2005 sp. zn. 7 As 50/2005 odmítnuta jako opožděně podaná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že nebyl dán zákonný podklad pro odmítnutí kasační stížnosti. Z kopie doručenky vyplývá, že zásilka, obsahující napadený rozsudek Městského soudu v Praze, byla podána k poštovní přepravě dne 13. 11. 2003, a proto nelze vzít za počátek lhůty datum 14. 11. 2003. Dle závěru Nejvyššího správního soudu byla zásilka uložena dne 14. 11. 2003, fikce doručení tedy nastala 24. 11. 2003, a lhůta k podání kasační stížnosti proto uplynula dnem 8. 12. 2003. Stěžovatelka však uvádí, že je nutno přihlédnout k okolnosti, že zásilka byla doručena na poštu v Březníku, která má nedostatečnou otevírací dobu, přičemž stěžovatelka vykonávala svoji pracovní činnost v Náměšti nad Oslavou a často služebně cestovala. Zásilka přitom byla vyzvednuta v patnáctidenní úložní lhůtě, neboť odesílatel lhůtu pro uložení nezkrátil. Stěžovatelka byla podle svého tvrzení zbavena možnosti písemnost převzít. Stěžovatelka zdůrazňuje, že k naplnění právní fikce musí být splněny všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje.
Stěžovatelka dále namítá, že výkon advokacie jí byl pozastaven jen na základě vágního zdůvodnění, došlo k porušení zásady in dubio pro reo, neboť Česká advokátní komora napadeným rozhodnutím předjímá rozhodnutí ve věci samé, o vině a trestu přitom rozhoduje pouze soud. Napadeným rozhodnutím byla prý stěžovatelka zbavena možnosti získávat prostředky pro svoje životní potřeby.
Ústavní soud v prvé řadě přezkoumal námitky stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu a neshledal je důvodnými. Nejvyšší správní soud ve shora citovaném usnesení konstatoval, že napadený rozsudek byl stěžovatelce doručován do vlastních rukou na řádně uvedenou adresu, písemnost byla uložena dne 14. 11. 2003 a stěžovatelkou byla vyzvednuta až dne 28. 11. 2003. Podle §46 odst. 4 o. s. ř., ve znění platném v době doručování (dále jen o. s. ř.) za použití §64 s. ř. s., nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Jelikož si stěžovatelka nevyzvedla zásilku do deseti dnů od uložení, bylo nutno pokládat za den doručení rozsudku 24. 11. 2004 a lhůta k podání kasační stížnosti skončila uplynutím dne 8. 12. 2003. Stěžovatelka přitom kasační stížnost podala až dne 10. 12. 2003, tedy opožděně, přičemž zmeškání lhůty nelze dle §106 odst. 1 s. ř. s. prominout.
Shora uvedený závěr Nejvyššího správního soudu pokládá Ústavní soud za zcela ústavněprávně konformní, přičemž stěžovatelčiny námitky jsou v tomto ohledu právně nevýznamné. Není zřejmé, o co stěžovatelka opírá své tvrzení, že zásilka nemohla být uložena již 14. 11. 2003. Okolnost otevírací doby pošty v místě stěžovatelčina bydliště, jakož i skutečnost, že stěžovatelka služebně cestovala, nijak nebrání naplnění zákonné fikce doručení. Stěžovatelka si vyzvedla zásilku po uplynutí desetidenní lhůty, ovšem jako účastnice soudního řízení si měla být vědoma, že podle §46 odst. 4 o. s. ř. se poslední den desetidenní lhůty pokládá za den doručení a od něj se odvíjí lhůta k podání kasační stížnosti. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu je tedy zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatelka rovněž napadá rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí České advokátní komory, je nutno uvést, že Ústavní soud může vzhledem k principu subsidiarity postup orgánů veřejné moci přezkoumávat až poté, co jsou vyčerpány všechny opravné prostředky, jež právní řád jednotlivci k ochraně jeho práv poskytuje. Stěžovatelka sice podala kasační stížnost, avšak učinila tak opožděně, a Nejvyšší správní soud se jí proto nemohl meritorně zabývat. V tomto ohledu je tedy nutno ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu účinně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh dílem nepřípustný, dílem zjevně neopodstatněný, odmítl. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, nebylo podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatelky na uhrazení nákladů jejího právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu