ECLI:CZ:US:2006:3.US.293.06
sp. zn. III. ÚS 293/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. května 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. F., právně zastoupené Mgr. René Zelenkou, advokátem se sídlem Vrbenská 62, Valašské Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006 č. j. 29 Odo 981/2005-120, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2004 č. j. 9 Cmo 196/2003-85 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2002 č. j. 50 Cm 58/2002-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka předložila dne 24. 3. 2006 podání k Ústavnímu soudu, které nebylo učiněno prostřednictvím právního zástupce, ve stanovené lhůtě však byl tento nedostatek odstraněn a ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže specifikovaných v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo dojít k porušení základních práv a svobod garantovaných v čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí a bylo jí přiznáno právo na náhradu nákladů řízení spočívající v odměně za právní zastoupení advokátem.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených materiálů Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2002 č. j. 50 Cm 58/2002-60 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala, aby žalovaný: Královodvorské železárny, a. s., od ní odkoupil 38 ks zaknihovaných akcií za cenu, která se rovná hodnotě podílu akcie na čistém obchodním jmění společnosti podle ustanovení §186a odst. 4 obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni, kdy nabylo účinnosti rozhodnutí valné hromady žalovaného o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií, tj. ke dni 16. srpna 2000 (dále jen "obch. zák.") a nahradil stěžovatelce ušlý zisk. K odvolání stěžovatelky byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2004 č. j. 9 Cmo 196/2003-85. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006 č. j. 29 Odo 981/2005-120 bylo odmítnuto jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že žalovaný jí dluží 38.000,- Kč za 38 ks akcií a dále úroky z prodlení a náklady řízení. Jelikož akcie přestaly být rozhodnutím žalovaného veřejně obchodovatelné, měl žalovaný povinnost učinit ve smyslu §186a odst. 1 obch. zák. přímo stěžovatelce návrh na koupi akcií, v předmětných ustanoveních přitom není uvedeno, že by návrh mohl být učiněn veřejně. Žalovaný však tento návrh neučinil, a proto mu stěžovatelka navrhla uzavření kupní smlouvy, kterou však žalovaný neakceptoval.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce výroky i odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opomíjí závěry obecných soudů obsažené v napadených rozhodnutích, že žalovaný: Královodvorské železárny, a. s., poté co nabylo dne 16. 8. 2000 účinnosti rozhodnutí valné hromady o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií, učinil veřejný návrh smlouvy o koupi akcií, zveřejněný ve třech denících, ovšem stěžovatelka se k návrhu na uzavření smlouvy do jednoho měsíce nepřipojila a teprve dne 11. 10. 2000 požádala o odkoupení akcií (srov. str. 3-4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3-4 rozsudku odvolacího soudu). Podle názoru stěžovatelky měl žalovaný adresovat návrh na odkup akcií přímo jí, obecné soudy však konstatovaly, že tento názor je nesprávný a že žalovaný splnil svoji zákonnou povinnost tím, že návrh na odkup akcií učinil veřejně. Obecné soudy správně dovodily, že žalovaný nebyl povinen obrátit se přímo na stěžovatelku ani akceptovat její pozdější návrh na uzavření smlouvy o koupi akcií.
Stěžovatelka opakováním svých námitek, se kterými se obecné soudy řádně vyrovnaly, staví Ústavní soud do pozice soudu čtvrtého stupně, kterým však není a být ani nemůže. V ústavní stížnosti není uvedena jakákoliv ústavněprávně relevantní argumentace.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Ústavní soud proto rovněž nerozhodoval o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, nebylo podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatelky na uhrazení nákladů jejího právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu