ECLI:CZ:US:2006:3.US.295.06
sp. zn. III. ÚS 295/06
Usnesení
III. ÚS 295/06
Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. R. D., 2. Ing. J. Š., 3. Ing. E. Š., 4. Ing. S. M., 5. Ing. J. M., 6. J. D., 7. H. D., 8. J. J., 9. J. J., 10. M. D., 11. D. D. a 12. A. Š., všech zastoupených Mgr. Janem Nedomou, advokátem v Novém Malíně 426, proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 19. srpna 2004, čj. 10 C 58/2004-90, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. prosince 2005, čj. 12 Co 970/2004-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozsudkům obecných soudů. Oba soudy rozhodly shodně tak, že vyhověly žalobě obchodní společnosti ZVK CENTRUM spol. s r. o. (v řízení o této ústavní stížnosti vedlejší účastnice) o určení vlastnictví v petitu žaloby specifikovaného pozemku v k. ú. Jeseník. Stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy žalovaní) podle obou soudů sporný pozemek nikdy nevlastnili a právní úkon, kterým daný pozemek nabyli (kupní smlouva ze dne 27. září 1993), byl absolutně neplatný. Vlastnické právo k pozemku podle obecných soudů přešlo příklepem licitátora v dražbě konané dne 9. června 1991 na třetí osobu, která tento pozemek následně vložila do majetku vedlejší účastnice.
V ústavní stížnosti stěžovatelé předně poukazují na některé důkazy prokazující jejich vlastnictví sporného pozemku, konkrétně snímky pozemkové mapy a geometrické plány. Ty mají prokázat právní i faktickou existenci pozemku ke dni konání dražby v roce 1991. S některými důkazy se prý obecné soudy vůbec nevypořádaly, v jejich rozhodnutí je prý vnitřní rozpor, co se týče hodnocení důkazů. Obecné soudy se dostatečně nevypořádaly ani s otázkou vydržení, když stěžovatelé odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatelé také poukazují na stanovisko pléna Ústavního soudu vyhlášené pod č. 477/2005 Sb., podle něhož "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání". Tím vším mělo být zasaženo do základního práva stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 10 C 58/2004 a vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k věci uvedl, že se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami uvedenými v ústavní stížnosti a že o porušení základních práv stěžovatelů proto nelze hovořit. Krajský soud proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. Okresní soud v Jeseníku se nemůže k věci kvaĺifikovaně vyjádřit, protože soudce, který věc stěžovatelů vyřizoval, v justici již nepracuje.
Vedlejší účastnice, zastoupená JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem v Praze 2, Záhřebská 33, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že doklady předkládané stěžovateli se vztahují až k době po konání veřejné dražby v roce 1991. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR upozorňuje, že pouhá existence geometrického plánu nemůže založit samostatnou právní i faktickou existenci pozemku v roce 1991. V každém případě byl tento plán doložen katastrálnímu úřadu až v roce 1993. Úkony učiněné po konání veřejné dražby proto nutno shodně s názorem obecných soudů pokládat za úkony absolutně neplatné. Co se týče vydržení, nelze hovořit ani o dobré víře stěžovatelů, ani o uplynutí předepsané zákonné doby. Proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. Stěžovatelé repliku ve stanovené lhůtě nepodali.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé nepodali proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, pravděpodobně s předpokladem, že napadená rozhodnutí, byť dle jejich názoru protiústavní, nemají ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tím se však stěžovatelé sami zbavili možnosti přezkoumat zákonnost rozhodnutí soudu odvolacího soudem dovolacím, neboť přezkum zákonnosti rozhodování soudů obecných není, jak se pravděpodobně mylně domnívají stěžovatelé, úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud v této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123 a konstantní judikatura). Přezkum zákonnosti rozhodování soudů obecných tedy není úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud se proto omezil jen na ústavněprávní aspekty případu.
Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ust. §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl. a konst. judikatura).
Ve věci napadané touto ústavní stížností je zjevné, že jde o druhou z obou uvedených možností. Rozhodnutí obou soudů nevybočují z ústavou stanoveného rámce. Obecné soudy dovodily vlastnické právo vedlejší účastnice ke spornému pozemku, a vedlejší účastnice tak unesla zákonem uložené důkazní břemeno a prokázala tvrzené vlastnické právo. Do tohoto závěru obou obecných soudů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v argumentaci obou soudů žádný protiústavní exces. Pokud snad stěžovatelé snáší v řízení před Ústavním soudem některé nové argumenty (konkrétně např. nové skutečnosti ospravedlňující vydržení), které nebyly v řízení před obecnými soudy uplatněny, není pochopitelně na Ústavním soudu se v této procesní fázi s těmito argumenty jakkoliv vyrovnávat.
Co se týče argumentace stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05, vyhlášeného pod č. 477/2005 Sb., upozorňuje Ústavní soud, že právní názor tam uvedený nelze interpretovat způsobem, jakým to činí stěžovatelé, tedy snad v paušálním vyloučení žalob na určení vlastnického práva k nemovitým věcem. Ústavní soud připomíná, že dané stanovisko se týkalo těch případů, kde slovy tohoto stanoviska "právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes", a současně jsou obcházeny restituční předpisy jako lex specialis. Tento právní názor pochopitelně nelze uplatnit na kauzu stěžovatelů, kde sporné jsou právní skutečnosti nastalé deset let před podáním žaloby. Je samozřejmě na obecných soudech, aby posoudily, zda v daném případě lze či nelze hovořit o (slovy cit. stanoviska) "legitimním očekávání na straně navrhovatele".
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, eventuálně stanoviska účastníků řízení. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2006