ECLI:CZ:US:2006:3.US.297.04
sp. zn. III. ÚS 297/04
Usnesení
III. ÚS 297/04
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Z. a V.V., obou zastoupených advokátem JUDr. K.D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2004 sp. zn. 28 Co 500/2003 a 28 Co 501/2003 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 7. 2003 sp. zn. 5 C 291/97 ve spojení s usnesením téhož soudu a téže spisové značky ze dne 6. 11. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadají shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k tvrzenému porušení práva na soudní ochranu došlo tím, že soud I. stupně nedodržel procesní předpisy, pochybil ve svých závěrech jak při posuzování skutkového děje, tak při posouzení právním. Nevyjasnil si předmět sporu, nezkoumal důsledně právní podstatu titulu pro bydlení žalovaných v bytě nacházejícím se v domě stěžovatelů. Pokud by se důsledně řídil právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, musel by vzít v úvahu, že za situace, kdy žalovaným (resp. 2. žalované) zanikl nájemní poměr k předmětnému bytu, měl být nárok stěžovatelů jednoznačně posouzen podle ustanovení o bezdůvodném obohacení a za tohoto stavu neměl soud používat argumenty znaleckého posudku znalkyně V.J., která prováděla výpočty "dlužného nájemného" a zjevně se také neřídila platnými předpisy pro výpočet nájemného. Stěžovatelé dále soudu vytýkají, že vycházel ze závěrů dalšího znalce Ing. K. o zhoršené kvalitě bytu, když tyto otázky jsou řešeny v jiném občanskoprávním řízení a najevo dávají také nesouhlas s rozhodováním soudu pokud jde o příslušenství žalovaným přisouzené částky. Odvolacímu soudu pak vytýkají, že se důsledně nevypořádal s jejich námitkami a rozvádí dále vlastní náhled na věc.
V podstatě z těchto důvodů, které jsou v ústavní stížnosti blíže rozvedeny, se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
V posuzované věci - v níž před soudem I. stupně bylo řízení o žalobě stěžovatelů (majitelů domu) a řízení o žalobě žalovaných (užívajících byt v domě stěžovatelů), směřující proti stěžovatelům, vedeno část doby jeho trvání odděleně, část společně - vydal soud I. stupně dne 21. 7. 2003 v pořadí již druhý rozsudek, jehož výrokem I. bylo rozhodnuto tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby žalovaným manželům V. byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku 22.364,80 Kč s příslušenstvím. Výrokem pod bodem II. bylo zčásti vyhověno návrhu žalovaných tak, že stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit žalovaným částku 11.811,45 Kč s příslušenstvím, zčásti byla žaloba žalovaných pod bodem III. výroku rozsudku ohledně částky 1.442,60 Kč s příslušenstvím zamítnuta, výrokem IV. byla žaloba žalovaných ohledně další částky 5.675,- Kč odmítnuta a zbývajícími výroky V. a VI. pak bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Při svém rozhodování o žalobě stěžovatelů, jak je patrno z obsahu odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, vycházel tento z provedeného obsáhlého dokazování, po jehož zhodnocení dospěl k závěru, že žalovaný O.V. ve věci není pasivně legitimován, neboť tento své užívání předmětného bytu (původně bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace) vždy odvozoval od práv své manželky - druhé žalované, výlučné uživatelky bytu, jejíž užívací právo k němu bylo již dříve zrušeno rozhodnutím soudu ke dni přidělení náhradního bytu (aniž však této v době pro danou věc rozhodné byl náhradní byt přidělen). Tato žalovaná podle závěru soudu tedy uvedený byt v rozhodné době od 1. 1. 1994 do 31. 8. 1997, i když již nešlo o vztah nájemní, užívala po právu (§712a o. z.). Žalovaná resp. i prvý žalovaný jako manželé ze svých společných prostředků za uvedené období zaplatili za užívání předmětného bytu částku 52. 980,10 Kč. Soud pak, vycházeje ze znaleckých posudků Ing. K. a V.J., učinil další závěr, že stěžovatelé mohli oprávněně účtovat za užívání bytu a související služby s ohledem na zjištěné vady bytu v uvedeném období maximální částku 41.086,15 Kč, a pokud tedy žalovaní z uvedeného titulu užívání bytu zaplatili, jak soud zjistil, částku 52.980,10 Kč, došlo z jejich strany k přeplacení uvedené maximální částky stěžovatelům.
Proto soud I. stupně žalobu stěžovatelů v plném rozsahu zamítl a na základě v podstatě stejných závěrů pak částečně vyhověl žalobě žalovaných a stěžovatelům stanovil povinnost zaplatit jim z titulu bezdůvodného obohacení částku 11.811,45 Kč s příslušenstvím.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, odvolací soud však jejich námitkám nepřisvědčil. Jak patrno z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tento soud zaujal názor, že tvrzené pochybení soudu I. stupně, spočívající údajně v tom, že návrh žalovaných byl měněn v různých stádiích řízení, kdy žaloba stěžovatelů a žaloba žalovaných byly projednávány odděleně a později společně, nemohlo mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Důvodnými nebyly shledány ani námitky stěžovatelů směřující proti tomu, že soud I. stupně převzal závěry soudních znalců, když tyto odvolací soud považoval za nezpochybnitelné, přitom dal zároveň najevo, že nelze považovat za vadu, jestliže výše bezdůvodného obohacení je vyjádřena výší nájemného a platbami za související služby přiměřené velikosti a kvalitě bytu, jakož i závadám v bytě se vyskytujícím. Rozsudek soudu I. stupně tak odvolací soud považoval za věcně správný a změnil jej jen ve výroku uvedeném pod bodem II. v částce přisouzené žalovaným v podstatě z toho důvodu, že stěžovatelé v odvolacím řízení vznesli námitku promlčení nároku uplatněného žalovanými vůči nim a odvolací soud tuto námitku uznal zčásti jako důvodnou (ohledně částky 6.796,- Kč). Tento výrok pak také změnil pokud jde o příslušenství, když soudem I. stupně přisouzený úrok z prodlení byl vymezen dobou od 14. 2. 1998 "do právní moci tohoto rozhodnutí", přitom podle odvolacího soudu není důvodu, aby načítání úroku z prodlení končilo právní mocí rozsudku za předpokladu, že by dluh do té doby nebyl zaplacen, a proto byl i tento výrok změněn tak, že stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit stanovený úrok z prodlení až do zaplacení přisouzené částky.
Proti těmto rozhodnutím soudu I. a II. stupně podali stěžovatelé ústavní stížnost a proti rozsudku odvolacího soudu současně i dovolání. Ústavní soud, respektuje zásadu subsidiarity uplatňující se v řízeních o ústavních stížnostech, vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Ten svým usnesením sp. zn. 33 Odo 984/04 ze dne 18. 10. 2005 (Ústavnímu soudu na vědomí doručeným dne 7. 12. 2005) dovolání stěžovatelů s odkazem na limitní částku 20.000,- Kč (§237 odst. 2 o. s. ř.), kterou dle jeho názoru ani jeden z v daném řízení uplatněných samostatných nároků nepřesáhl, jako nepřípustné odmítl.
Poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 5 C 291/97, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě Ústavní soud připomíná, jak ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí těchto soudů (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 45/94 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3, nález č. 5). K zásahu do činnosti obecných soudů se tak cítí být oprávněn jen pokud zjistí, že došlo k porušení ústavně zaručených práv či svobod, v poměru k porušení práva na soudní ochranu např. tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Takový stav však v dané věci zjištěn nebyl a Ústavní soud důvod pro svůj zásah neshledal, a to přesto, že některým výhradám stěžovatelů, zejména způsobu vedení řízení (spojení věcí, vyloučení věci a jejich následné opětovné spojení) i samotného vedení spisu soudem I. stupně, jakož i rozhodnutí odvolacího soudu příslušenství se týkajících, možno přisvědčit.
Jádro ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelů jak se skutkovými zjištěními obecných soudů, tak s jejich závěry právními, přitom jejich argumentace v ústavní stížnosti předestřená je v podstatě opakováním námitek uplatněných již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto vypořádaly. Na odůvodnění jejich rozhodnutí, obsahujících provedenými důkazy podloženou argumentaci, lze odkázat. Plyne z nich totiž nejen že předmět sporu měl soud I. stupně vyjasněn, ale také, že se dostatečně zabýval titulem bydlení žalovaných v domě stěžovatelů, a to v souvislosti se závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalovaného a objasněním právního postavení žalované odkazem na ust. §712a o. z. Pokud pak stěžovatelé zpochybňují použití znaleckých posudků pro konečné závěry soudů o výši plnění, které bylo předmětem sporu, pak - při vědomí toho, že plnění bylo požadováno za dobu, kdy žalovaným nebyl přidělen náhradní byt - lze shodně se soudem odvolacím konstatovat, že nelze považovat za vadu - natož pak za vadu, která by měla ústavněprávní rozměr - jestliže výše bezdůvodného obohacení je vyjadřována částkou odpovídající výši nájemného a platbám za související služby, stanoveným podle tehdy platných předpisů přiměřeně velikosti a kvalitě bytu, jakož i závadám v bytě se vyskytujícím.
Za stavu, kdy lze souhlasit i s dalším závěrem odvolacího soudu, totiž, že procesní postup, podle stěžovatelů nesprávný a dle jejich tvrzení spočívající v tom, že vzájemný návrh žalovaných byl měněn v různých stádiích řízení, kdy žaloby stěžovatelů a žalovaných byly projednávány odděleně, nemohl mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, Ústavní soud neshledal tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. I když totiž, jak shora naznačeno, nepovažuje Ústavní soud v dané věci za efektivní postup soudu I. stupně, který řízení o žalobách účastníků vedl zčásti společně a zčásti odděleně (při jednání dne 26. 4. 2000 např. jednal i o návrhu žalovaných, přestože k opětovnému spojení obou věcí došlo teprve u jednání dne 11. 10. 2000), nelze přehlédnout, že změnu návrhu žalovaných ve věci samé na zaplacení částky 13.254,10 Kč, o níž pak rozhodoval napadeným rozsudkem, připustil v době, kdy obě věci byly ještě vedeny společně, a to u jednání dne 11. 1. 1999 ("upřesnění petitu" pak připustil dne 7. 6. 1999), nikoliv tedy v době odděleného vedení obou věcí, a není proto důvodu považovat uvedené úkony za procesní úkony neúčinné. Přisvědčit je třeba také námitce stěžovatelů týkající se rozhodnutí odvolacího soudu o příslušenství částky, k jejíž úhradě žalovaným byli stěžovatelé zavázáni, neboť zde skutečně odvolací soud svým měnícím rozhodnutím žalovaným přiznal více než svým návrhem požadovali, avšak s ohledem na to, že jde "pouze" o příslušenství žalované částky, přiznané způsobem odpovídajícím běžné soudní praxi a v souladu s právem hmotným, nepovažuje Ústavní soud, s přihlédnutím k danému případu jako celku, toto procesní pochybení za pochybení takové intenzity, jež by bylo s to danou věc posunout do ústavní roviny.
Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě důvod pro svůj zásah pro porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006