ECLI:CZ:US:2006:3.US.300.05
sp. zn. III. ÚS 300/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. T. H. a 2. M. Š., obou zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou v Praze 1, Václavské nám. 17, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2005, sp. zn. 1 Co 240/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. 31 C 108/94, a jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních podmínek v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadli stěžovatelé ve své občanskoprávní věci rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2005 (1 Co 240/2004-257) a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2000 (31 C 108/94-135) a tvrdili, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, a to na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), na soudní ochranu a na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), na presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), na účinný prostředek nápravy před národním orgánem (čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a rovněž tvrdí, že byl porušen čl. 4 Ústavy ČR.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2005 (1 Co 240/2004-257) byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2000 (31 C 108/94-135), jímž soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatelů (vystupovali v procesním postavení žalobců v řízení před obecnými soudy), aby se žalovaní (JUDr. J. A., soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 a Česká republika, Ministerstvo spravedlnosti) omluvili stěžovatelům způsobem uvedeným v jejich žalobě. Žalobu stěžovatelé odůvodnili tím - stručně shrnuto - že žalovaná JUDr. A., coby samosoudkyně ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 24/94, poškozovala stěžovatele na jejich osobnostních právech tím, že vystupovala arogantně a nemístně v průběhu soudního jednání i po jeho skončení na chodbě budovy soudu, čímž dle názoru stěžovatelů hrubě porušila etiku výkonu funkce soudce.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí - opět stručně shrnuto - že žalovaní se odmítli omluvit za již zmíněné jednání soudkyně JUDr. A.. Stížnosti na její chování podané na správě soudu byly prošetřeny ryze formálním způsobem. Stěžovatelé uvádí, že nepřípustnost výroků žalované soudkyně, jimiž dávala v jednací síni najevo, že považuje prvního stěžovatele za vinného ještě dříve, než proběhlo hlavní líčení a dokazování, spolehlivě vyplývá z čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Poukazují na to, že nebyly provedeny jimi navržené důkazy - účastnické výslechy a výslech svědkyně I. M.. Dále stěžovatelé rekapitulují průběh řízení před obecnými soudy a na podporu své argumentace odkazují na četná rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Tvrdí, že k jednání konanému dne 30. 11. 2000 nebyla předvolána zástupkyně prvého stěžovatele a druhý stěžovatel se z něj včas a z důležitého důvodu omluvil. Opětovně popisují, čím měla JUDr. A. zasáhnout do jejich osobnostních práv. Stěžovatelé rovněž brojí proti průtahům v řízení před obecnými soudy, řízení trvalo více než 10 let. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, zrušil a ve výroku nebo odůvodnění nálezu vyslovil, že postupem obecných soudů bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivé projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) vyjádřil Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze. Vrchní soud v Praze odkázal na své rozhodnutí a uvedl, že stěžovatelé využili právo na soudní ochranu podáním návrhu na ochranu osobnosti, neprokázali však neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, což je základní předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti podle ust. §13 obč. zák. Ústavní stížnost považuje vrchní soud za nedůvodnou, procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti nevznesl. Městský soud v Praze považuje rovněž ústavní stížnost za nedůvodnou. K tvrzené nepřiměřené délce řízení městský soud uvedl, že v rámci spisu je zdokumentováno, že soudy všech stupňů činily v rámci tohoto řízení úkony zcela plynule a bez průtahů. Městský soud odkazuje na obsah spisu, kde jsou zdokumentovány stovky úkonů jednotlivých soudců v rámci řízení ve věci. Dále tento účastník poukázal na to, že ve spise je uvedeno, proč neprovedl některé navržené důkazy a z jakého důvodu jednal soud v nepřítomnosti účastníků na jednání konaném dne 30. 11. 2000.
Ústavní soud, vycházeje z obsahu jím vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 31 C 108/94 a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelů je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
Jako zjevně neopodstatněná byla shledána ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, jak jsou vpředu označena, a proti tvrzeným průtahům v řízení, které měly vzniknout před 1. červencem 2004, kdy nabyl účinnosti zák. č. 192/2003 Sb. Tento zákon novelizoval zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a mimo jiné přinesl do zákona o soudech a soudcích institut návrhu na určení lhůty (§174a zákona o soudech a soudcích).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, a postup vedoucí k jejich vydání, a konstatuje, že zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů neshledal. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 31 C 108/94 vyplývá, že obecné soudy se žalobou stěžovatelů řádně zabývaly. Právní názor o žalobě zaujaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a rovněž tak jsou jimi vydaná (napadená) rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze nic vytknout.
Obdobně se sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995), což vyplývá z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 31 C 108/94. Důkazní návrhy, které stěžovatelé vznesli v řízení před obecnými soudy, nemají charakter tzv. opomenutých důkazů podle konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu, neboť obecné soudy řádně zdůvodnily, z jakých důvodů je není nutné provést (viz např. str. č. 4 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze). Rovněž tak nebylo shledáno procesní pochybení Městského soudu v Praze při nařízení jednání na 30. listopad 2000. K neakceptování žádosti o odročení jednání došlo v důsledku toho, že druhý stěžovatel byl v době pracovní neschopnosti, jíž svou žádost odůvodnil, spatřen v budově soudu (č. l. 129, 131), soud I. stupně proto podle §101 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti stěžovatelů. Odborová organizace Nezávislá odborová komise, která zastupovala prvého stěžovatele, sice na jednání obeslána nebyla, byl však vyrozuměn druhý stěžovatel, který byl pověřen odborovou organizací k zastupování prvého stěžovatele. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů proto shledáno nebylo.
Odkaz stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jak jsou v ústavní stížnosti označena, byl shledán nepřípadným, z důvodu jiných skutkových okolností, na základě kterých byla tato rozhodnutí vydána.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 31 C 108/94 rovněž nevyplývá, že by v dané věci docházelo k neodůvodněným průtahům v řízení. Řízení sice trvalo delší dobu (žaloba byla podána k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 1. dubna 1994), nicméně délka řízení byla významně zapříčiněna procesním postupem stěžovatelů. Např. podáním žaloby věcně nepříslušnému soudu, odročováním jednání v důsledku omluv stěžovatelů z jednání (např. č. l. 110, 112, 120, 127) a v důsledku toho, že stěžovatelé podávali opravné prostředky proti procesnímu postupu soudu I. stupně a činili četné procesní návrhy (viz např. odvolání stěžovatelů proti vyloučení návrhu k samostatnému projednání - č. l. 13 až 15, návrh na odejmutí a přikázání věci jinému soudu, změna petitu žaloby a návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení - č. l. 67 až 70, námitka podjatosti všech soudců Městského soudu v Praze - č. l. 72, odvolání proti nepřipuštění dalšího účastníka na straně žalované - č. l. 88 a 89). Nelze nepoukázat ani na to, že stěžovatelé podávali opravné prostředky s formálními vadami, které si vyžádaly čas a úsilí vedoucí k jejich odstranění (č. l. 146 až 250).
Jako nepřípustnou byla ústavní stížnost shledána v té části, kterou brojili stěžovatelé proti průtahům, k nimž mělo dojít po 1. červenci 2004 do skončení řízení před obecnými soudy. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 31 C 108/94 a z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelé v řízení před obecnými soudy podali stížnost na průtahy v řízení ani návrh na určení lhůty podle §174a zákona o soudech a soudcích. Podle tohoto ustanovení má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudů, jím nebyla řádně vyřízena, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Stěžovatelé tento prostředek, který je možné použít od 1. července 2004, nevyčerpali. Jejich ústavní stížnost je proto v uvedené části nepřípustná. Pro úplnost se sluší dodat, že podmínky pro použití §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v dané věci shledány nebyly.
Z vpředu rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů odmítl [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006