ECLI:CZ:US:2006:3.US.306.05
sp. zn. III. ÚS 306/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2006 v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Encyclopedia Publishing House Ltd., se sídlem Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Londýn, NW7 3 TB, The Broadway, Athene House, zastoupeného JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem v Praze 4 - Modřany, K Dolům 1973/38, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, čj. 29 Odo 762/2004-170, a ze dne 23. 2. 2005, čj. 29 Odo 763/2004-173, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, čj. 13 Cmo 21/2004-112, a ze dne 23. 4. 2004, čj. 13 Cmo 145/2004-145, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, čj. 58 Cm 23/2003-87, a ze dne 30. 1. 2004, čj. 58 Cm 23/2003-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 6. 2005 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, čj. 29 Odo 762/2004-170, jakož i jemu předcházející usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, čj. 13 Cmo 21/2004-112, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, čj. 58 Cm 23/2003-87, přičemž tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným usnesením Městského soudu v Praze (výrokem označeným II.) bylo ve věci vyloučení věcí z konkurzní podstaty, vedené u téhož soudu pod sp. zn. 58 Cm 23/2003, rozhodnuto o návrhu stěžovatele ze dne 3. 10. 2003 na vydání předběžného opatření tak, že se řízení s ohledem na §103, §104 odst. 1 větu první a §83 o. s. ř. zastavuje. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele výše označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vycházel z toho, že v projednávané věci stěžovatel navrhl nařízení předběžného opatření podáním ze dne 22. 8. 2003, o němž soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 27. 8. 2003, čj. 58 Cm 23/2003-55, tak, že jej zamítl, a toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, čj. 13 Cmo 536/2003-108, potvrzeno. Další, nyní posuzovaný návrh je co do uplatněného požadavku zcela shodný a vychází "ze stejného skutku". Jestliže bylo o takovém návrhu zahájeno řízení a bylo o něm také (byť nepravomocně) rozhodnuto, jedná se o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, ve kterém proti závěru o totožnosti předmětu řízení namítal, že "žalobní petit nevyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn"; v důsledku této nesprávné úvahy se odvolací soud nezabýval návrhem na předběžné opatření věcně. Nejvyšší soud ČR, jak patrno z výše uvedeného usnesení, však podané dovolání důvodným neshledal. Vycházel z toho, že v "novém" řízení jde o tentýž nárok, který se týká týchž osob, a vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Návrhem proto nebylo - s ohledem na §104 odst. 1 o. s. ř. - možno se věcně zabývat.
Dále stěžovatel napadl (rovněž) pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, čj. 29 Odo 763/2004-173, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, čj. 13 Cmo 145/2004-145, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, čj. 58 Cm 23/2003-133.
Jak z ústavní stížnosti a jejích příloh patrno, v případě těchto rozhodnutí, vydaných ve stejné věci, jak byla zmíněna výše (tj. vyloučení věcí z konkurzní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 23/2003), se jednalo o obdobnou situaci, jak bylo popsáno v předchozím odstavci. K návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření ze dne 4. 9. 2003 bylo řízení městským soudem zastaveno a toto rozhodnutí bylo vrchním soudem potvrzeno. Posledně uvedený soud vycházel z toho, že stěžovatel již jeden návrh dne 25. 8. 2003 (šlo o podání ze dne 22. 8. 2003) podal. V řízení vedeném pod sp. zn. 77 K 82/2002 u Městského soudu v Praze pak dne 5. 9. 2003 stěžovatel podal návrh na nařízení předběžného opatření, o kterém bylo rozhodnuto usnesením ze dne 11. 9. 2003, čj. 77 K 82/2002-357, které bylo následně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, čj. 1 Ko 426/2003-434, a věc byla vrácena prvostupňovému soudu s tím, že o návrhu na nařízení předběžného opatření má být rozhodnuto v rámci "projednávání excindační žaloby v senátě 19 Cm". Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2004, čj. 19 Cm 23/2003-69, následně rozhodl o vyloučení řízení o daném návrhu do řízení vedeného pod sp. zn. 58 Cm 23/2003. Protože stěžovatel v předmětném návrhu ze dne 5. 9. 2003 neuvedl nové skutečnosti, pouze rozvedl polemiku ohledně "znaleckého posudku", a protože stav věci je stejný jako v době podání návrhu ze dne 25. 8. 2003, tedy oba návrhy vycházejí ze stejného skutku, rozhodování o pozdějším návrhu brání překážka věci zahájené ve smyslu §83 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR ze stejných důvodů, jak byly uvedeny výše, zamítl, a to ústavní stížností napadeným usnesením.
Nutno dodat, že již shora zmíněné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2003, čj. 58 Cm 23/2003-55, ve spojení s usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, čj. 13 Cmo 536/2003-108, kterými byl "první" návrh na nařízení předběžného opatření ze dne 22. 8. 2003, podaný dne 25. 8. 2003, zamítnut, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 275/04.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 275/04. Dále vyslovuje názor, že předmět řízení o jeho návrhu ze dne 4. 9. 2003 není totožný s předmětem řízení o návrhu stěžovatele ze dne 25. 8. 2003, neboť i když je stav žalobním petitem v obou návrzích vymezen stejně, nevyplývá žalobní petit ze stejných skutkových tvrzení (stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Subjektivní úvaha soudu o tom, že je skutek jiný "jen nepodstatně" a že je "obsahově podobný", má být dle názoru stěžovatele nesprávná, a tak je i nesprávná aplikace §83 odst. 1 o. s. ř. Namítá rovněž, že městský ani vrchní soud neprováděly dokazování ohledně tvrzených skutečností osvědčujících podmínky pro vydání navrženého předběžného opatření. Obecné soudy tak svými rozhodnutími porušily platný procesní předpis, příp. odmítly stěžovateli spravedlnost, když nezkoumaly, zda stěžovatel osvědčil podmínky pro vydání předběžného opatření. Má se jednat o porušení platného práva v takové míře a intenzitě, že tím obecné soudy porušily, kromě čl. 36 Listiny, také čl. 11 a čl. 38 Listiny. Vzhledem k tomu navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Současně žádal, aby Ústavní soud spojil tuto věc s věcí vedenou pod sp. zn. I. ÚS 275/04.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh podaný včas, splňující i všechny další formální náležitosti a podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 40/04, a sp. zn. I. ÚS 69/04, jež byly vydány ve skutkově a právně téměř identické věci. K tomu je ale nutno uvést, že kdyby Ústavní soud spojil ke společnému řízení nyní posuzovanou ústavní stížnost s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 275/04, jak stěžovatel navrhoval, nastala by obdobná situace, jakou Ústavní soud řešil v již zmíněném nálezu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 40/04. Tomuto návrhu stěžovatele však vyhověno být nemohlo, protože v době, kdy stěžovatel podal k Ústavnímu soudu svou ústavní stížnost, tj. 16. 6. 2005, již bylo ve věci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 275/04 kasačním nálezem rozhodnuto.
Za této situace je zřejmé, že ve věci "prvního" návrhu na vydání předběžného opatření se stěžovateli dostalo ze strany Ústavního soudu ochrany jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Obecné soudy poté byly povinny znovu projednat návrh stěžovatele a rozhodnout o něm - vázáni právním názorem Ústavního soudu - ústavně konformním způsobem. Zásah ze strany Ústavního soudu, jde-li o rozhodnutí obecných soudů napadených touto ústavní stížností, by připadal v úvahu, pokud by tato rozhodnutí - sama o sobě (tedy nikoliv ve spojení se zrušeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2003, čj. 58 Cm 23/2003-55, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, čj. 13 Cmo 536/2003-108, viz nález ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 40/04) - nevyhovovala požadavkům ústavnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká nesprávnou interpretaci a aplikaci §83 odst. 1, §103 a §104 odst. 1 věty první o. s. ř., když tvrdí, že pozdější návrhy na nařízení předběžného opatření ze dne 4. 9. 2003 a 3. 10. 2003 nebyly totožné s návrhem ze dne 22. 8. 2003, protože "žalobní petit nevyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn". V daném ohledu však ústavní stížnost postrádá podrobnější argumentaci, stěžovatel pouze opakuje své námitky, jež uplatnil v řízení před obecnými soudy, jimiž se tyto soudy, jak patrno z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, zabývaly a s nimiž se zcela vypořádaly.
Za situace, kdy otázka litispendence byla obecnými soudy posouzena ústavně konformním způsobem, neshledal Ústavní soud žádný důvod ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2006