ECLI:CZ:US:2006:3.US.315.06
sp. zn. III. ÚS 315/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tz 140/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5 .2005, sp. zn. 5 To 27/2005 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 47 T 10/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces, na účinné opravné prostředky a právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Stěžovatel též poukázal na čl. 1, 10 a 96 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 a 13 (ve znění protokolů č. 3, 5 a 8) a 2 (ve znění protokolu č. 7) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že žádným z provedených důkazů nebyl prokázán jeho úmysl se ke škodě společnosti SONY ERICSSON MOBILE Communications International AB Branch Office Czech Republic neoprávněně obohatit a k takovému obohacení ani nedošlo. Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací soud hodnotil důkazy téměř výhradně v jeho neprospěch, některé důkazy prokazující jeho nevinu nebyly vůbec provedeny (či hodnoceny) a soud své skutkové a právní závěry založil na "vnitřně rozporuplných, zčásti evidentně nepravdivých, neúplných či nepřesných podkladech". Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku podle stěžovatele nevyplývá "reálný vztah mezi provedenými důkazy a úvahami nalézacího soudu při hodnocení důkazů, který by dovolil učinit jednoznačný závěr o (jeho) vině"; s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 429/06 a I. ÚS 558/01 pak stěžovatel dovozuje, že obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo.
Odvolací soud podle stěžovatele nedostál své přezkumné povinnosti a pochybil i tím, že "v hrubém rozporu se zásadou zákazu reformace in peius doplnil do popisu prvého skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně chybějící znak protiprávnosti" a Nejvyšší soud v "závažných zásazích" do jeho práv pokračoval i v řízení o stížnosti pro porušení zákona tím, že rozhodoval bez jeho přítomnosti a stížnost "neprávem a v rozporu s ustanovením §267 odst. 3, 4 tr. řádu" zamítl.
Stěžovatel požádal, odvolávaje se na ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, aby Ústavní soud odložil výkon trestu odnětí svobody, který byl podle jeho názoru "protiprávně a nezákonně" uložen.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zákona, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Rovněž napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. c/ tr. řádu zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a/ tr. řádu znovu rozhodnuto co do viny a trestu shodně, s upřesněním tzv. skutkové věty v bodě 1 výroku o vině. Stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 písm. c/ tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Aby Ústavní soud mohl projednat podanou ústavní stížnost, je zapotřebí splnit zákonem stanovené formální podmínky; především musí být návrhem včasným, což je v dané věci významné potud, že v části, jíž napadá rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, byla podána opožděně.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Stížnost pro porušení zákona upravená v §266 a násl. tr. řádu je sice z hlediska procesního za mimořádný opravný prostředek považována, není však jím podle zákona o Ústavním soudu (srov. citovaný §72 odst. 3, §75); zde musí jít o opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 9/94). Posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli poskytuje, je tedy zde odvolání; souběžné podání ústavní stížnosti a stížnosti pro porušení zákona by vedlo jen k tomu - vzhledem k materiální subsidiaritě ústavněprávního přezkumu - že by Ústavní soud vyčkal, až o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodne.
Jestliže rozhodnutí o odvolání (napadený rozsudek vrchního soudu) bylo stěžovateli doručeno 1. 6. 2005 a posuzovaná ústavní stížnost podána až 5. 4. 2006, jde o návrh zjevně opožděný, který Ústavní soud soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) podle §43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu odmítl.
Tento závěr se netýká té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení, kterým Nejvyšší soud jako nedůvodnou zamítl stížnost pro porušení zákona. Je však nutné mít na zřeteli, že jejím prostřednictvím lze vytýkat jen ty vady procesních postupů nebo právního posouzení věci, k nimž došlo ve stadiu projednání stížnosti pro porušení zákona, tj. v řízení podle §266 a násl. tr. řádu. Právní názory, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. II. ÚS 180/96, na něž stěžovatel odkazuje, se nemohou uplatnit proto, že vycházejí z přezkumu založeného na principu úplné revize, který byl pozdější právní úpravou překonán (viz §267 odst. 3 tr. zákona). Ačkoli je uznáváno, že trestní řízení představuje "celek", není důvod přehlížet specifika jeho jednotlivých stadií, zde jmenovitě toho přezkumného stadia, jež vychází z institutu stížnosti pro porušení zákona (viz zejména §266 odst. 1, §267 odst. 3 tr. řádu).
Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká, že se nevypořádalo s "celou řadou závažných výhrad hmotněprávního i procesněprávního charakteru" a že Nejvyšší soud nerespektoval jeho právo na spravedlivý proces a věc projednal v jeho nepřítomnosti v neveřejném zasedání.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu jde tedy o to, zda řízení před Nejvyšším soudem respektovalo důsledně rámec, předznačený především ustanoveními §266 a násl. tr. řádu, resp. zda Nejvyšší soud dostál požadavkům přezkumu, jež jsou zde na něho kladeny, a zda procesní postupy a přijaté závěry (při hodnocení napadených rozhodnutí nižších soudů) jsou i konformní zásadám, jež plynou z ústavněprávního kontextu.
Se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti se především klade otázka, jak Nejvyšší soud posuzoval stížností pro porušení zákona napadená rozhodnutí (a řízení jim předcházející) z hlediska náležité aplikace ustanovení trestního řádu (a odpovídajících procesních zásad), jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a zákonem stanovené způsoby provádění důkazů, rozsah dokazování a nakládání s důkazními návrhy (srov. tzv. opomenuté důkazy), proces hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), jakož i vztah mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (z pohledu jejich vnitřní konzistence), a zda Nejvyšší soud důsledně hodnotil též úvahy nižších soudů, jimiž učiněná skutková zjištění promítly do právních závěrů, resp. zda je založily na zákonu odpovídající interpretaci hmotného práva.
Maje na zřeteli výše vyložené hranice ústavněprávního přezkumu Ústavní soud v postupu a vyjádřených hodnotících úsudcích Nejvyššího soudu - oproti názoru stěžovatele - neshledal nedostatky.
Vzhledem k principům rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, které Nejvyšší soud konformně nazírání praxe i doktríny vyložil (jakož i důsledkům §267 odst. 3 tr. řádu), je pro ústavněprávní hodnocení napadeného rozhodnutí rozhodující to, že z obsahu jeho odůvodnění je zřejmé, že se Nejvyšší soud náležitě vypořádal se všemi ve stížnosti vznesenými námitkami, v dostatečné míře dal najevo, jakými úvahami se řídil, a jeho závěry nepostrádají přesvědčivou a logicky konzistentní základnu. V procesním postupu mu nelze vytknout pochybení a právní názory, které uplatnil nevybočují ze standardů, jež jsou v soudní praxi přijímány, a není tudíž zřejmého důvodu je hodnotit - naopak - jako nepředvídatelné, excesivní či "svévolné". Absencí spravedlivého procesu tedy řízení před Nejvyšším soudem netrpí.
To se týká jak stěžovatelovy kritiky zjištěného skutkového stavu (včetně tvrzeného opomenutí zásady in dubio pro reo) tak námitky z porušení zákazu reformace in peius před odvolacím soudem.
K námitce druhé lze poznamenat, že právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem obstojí i ve vztahu k závěrům vysloveným Ústavním soudem v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05; oproti zde kritizovanému postupu obecných soudů je v dané věci situace odlišná potud, že při doplnění skutkové věty nedošlo k takové změně popisu učiněných skutkových zjištění, jež by relevantně ovlivnila hodnocení spáchaného skutku, a tím byla způsobilá zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Již z původního znění skutkové věty, obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo totiž možno dovodit znaky skutkové podstaty rozhodného trestného činu (podvodu) uvedením poškozeného v omyl a stěžovatelovo obohacení se k její škodě, včetně znaku škody velkého rozsahu.
Ani námitka, směřující proti samotnému řízení o stížnosti pro porušení zákona, jejímž prostřednictvím stěžovatel vytýkal Nejvyššímu soudu, že o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání, z ústavněprávního hlediska neobstojí.
Dne 28. 5. 2002 vydalo plénum Ústavního soudu stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS -st.-15/02, jímž bylo vysloveno, že "je věcí úvahy Nejvyššího soudu, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy vstupovat a zasahovat". Tím byl překonán názor, k němuž Ústavní soud dospěl v předchozím nálezu sp. zn. II. ÚS 180/96, jehož se stěžovatel dovolával. K argumentaci uvedeného stanoviska, jež se uplatní i v posuzované věci, je přiléhavé dodat, že ustanovení §274 tr. řádu bylo dbáno, a ani jiný důvod pro jiné rozhodování (ve veřejném zasedání) zde nebyl. Nejvyšší soud totiž nikterak nezasahoval do skutkových zjištění nižších soudů, neboť je podrobil hodnocení (podle obsahu spisu) výlučně z hlediska úplnosti a správnosti a dodržení zákonem stanovených procesních požadavků, resp. jejich vnitřního logického souladu, soustředěn zcela k přezkumu právnímu.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost (v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl rovněž.
Postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatel dovolával, by přicházel v úvahu v případě, že by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; vzhledem k akcesorické povaze takového návrhu, byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud a netřeba ani výslovného negativního výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu