ECLI:CZ:US:2006:3.US.316.06
sp. zn. III. ÚS 316/06
Usnesení
III. ÚS 316/06
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. M. T., zastoupené Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem v Prostějově, Olomoucká 2613/4, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. dubna 2005, čj. P 7/93-371, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2005, sp. zn. 14 Co 325/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů. Stěžovatelka nejprve shrnuje skutkový a právní průběh její věci, v níž se jedná o návrh na stanovení výživného pro její nezletilé dítě. Podle stěžovatelky obecné soudy o věci nerozhodly bez průtahů, ale naopak o věci běželo řízení celkem šest let, od podání návrhu na úpravu výživného stěžovatelkou v roce 2000 do počátku roku 2006. Obecné soudy podle stěžovatelky nedostatečně zjistily skutkový stav věci, dokonce neprovedly některé důkazy vůbec, a z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci pak učinily nesprávné právní závěry. Stěžovatelka dovozuje, že tím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně v souladu se svou judikaturou odmítá, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, samy o sobě zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 8, str. 375 a násl.). Ústavní soud proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, když sama stěžovatelka ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, které by průtahy v řízení byly způsobeny nebo by s těmito průtahy bezprostředně souvisely, ani netvrdí.
K dalším důvodům ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí následující. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl. a ustálená judikatura z tohoto nálezu vyplývající).
Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěrům, k nimž obecné soudy došly, nebylo možno v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí dojít. Není a nemůže být v pravomoci Ústavního soudu detailně opětovně přezkoumávat skutkové a právní závěry obecných soudů, na základě kterých obecné soudy stanovují výživné pro nezletilé dítě.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace takto zjištěné vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006