ECLI:CZ:US:2006:3.US.323.06.1
sp. zn. III. ÚS 323/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vlastimila Porostlého, soudního exekutora Exekutorského úřadu Ostrava - Mariánské Hory, se sídlem Stojanovo náměstí 7, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, právně zastoupeného JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou AK se sídlem Prostorná 4, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 5. 2005 č. j. Nc 1529/2003-25, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2006 č. j. 24 Co 561/2005-37, za účasti 1) Okresního soudu v Semilech, a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 4. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 5. 2005 č. j. Nc 1529/2003-25, a to v jeho výroku pod bodem III., jakož dále i zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2006 č. j. 24 Co 561/2005-37, a to pro porušení čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 12. 5. 2005 č. j. Nc 1529/2003-25 Okresní soud v Semilech rozhodl o zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 12. 2003 č. j. Nc 1529/2003-7 (výrok pod bodem I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Dále okresní soud uvedeným usnesením uložil povinnému povinnost zaplatit JUDr. Vlastimilu Porostlému, soudnímu exekutorovi se sídlem Ostrava - Mariánské Hory (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") náklady exekuce ve výši 4 160,- Kč (výrok pod bodem III.). Výrok pod bodem III. usnesení ze dne 12. 5. 2005 č. j. Nc 1529/2003-25 o úhradě nákladů exekuce odůvodnil Okresní soud v Semilech tím, že bylo rozhodováno podle ust. §271 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy podle toho, z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce. Okresní soud pak ve vztahu k projednávané věci dovodil, že oprávněný se před nařízením exekuce ani při jejím provádění nedopustil procesního zavinění, když v okolnosti, že navrhl zastavení exekuce pro insolventnost povinného, procesní zavinění oprávněného spatřovat nelze. Okresní soud proto povinnost k náhradě nákladů exekuce uložil povinnému. Zároveň určil, že náklady exekuce sestávají z odměny soudního exekutora ve výši 3 000,- Kč (§11 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, ve znění pozdějších předpisů), náhrady hotových výdajů ve výši 446,- Kč za poštovné (§13 cit. vyhl.), a náhrady za doručení písemností ve výši 50,- Kč (§15 cit. vyhl.). Náklady exekuce tak celkem včetně 19% daně z přidané hodnoty činí podle závěrů okresního soudu 4 160,- Kč. Požadoval-li soudní exekutor náhradu též dalších hotových výdajů, okresní soud jeho požadavku nevyhověl s odůvodněním, že soudní exekutor účelné vynaložení dalších hotových výdajů neprokázal.
Uvedené usnesení okresního soudu napadl soudní exekutor JUDr. Vlastimil Porostlý do jeho výroku pod bodem III. odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 2. 2006 č. j. 24 Co 561/2005-37 usnesení okresního soudu v odvoláním dotčeném výroku pod bodem III. potvrdil. Dále krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v Hradci Králové se v odůvodnění svého usnesení ze dne 21. 2. 2006 č. j. 24 Co 561/2005-37 ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v projednávané věci se oprávněný před nařízením exekuce ani při jejím provádění procesního zavinění nedopustil, když zastavení exekuce navrhl toliko z důvodu insolventnosti povinného [§268 odst.1 písm. e) o. s. ř.]. Povinností k náhradě nákladů exekuce je tudíž stíhán povinný [§87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů exekučního řádu (dále jen "e. ř.")]. Okresní soud podle odvolacího soudu rovněž správně dovodil, že náklady exekuce v projednávané věci činí celkem 4 160,- Kč. Domáhal-li se soudní exekutor též náhrady hotových výdajů za telefon, fax, internet, pořízení kopií a účetní režie, ztotožnil se odvolací soud i v této otázce se závěry soudu prvního stupně, že soudní exekutor vynaložení uvedených hotových výdajů nedoložil, a proto mu jejich náhrada v souladu s ust. §13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, nenáleží.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v průběhu exekuce bylo prokázáno, že je tu důvod zastavení řízení ve smyslu ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Za této situace oprávněný podal návrh na zastavení exekuce, kterému soud vyhověl a exekuci zastavil. Podle názoru stěžovatele měl soud při rozhodování o tom, kdo má náklady exekuce hradit, vycházet z ust. §271 o. s. ř., a zejména s ohledem na skutečný důvod zastavení exekuce, pak měl věc posoudit podle ust. §89 e. ř., a s ohledem na ust. §3 odst. 1 e. ř., které má kogentní povahu, a které zakládá exekutorovi právo na jeho odměnu. Rozhoduje-li tedy soud o nákladech exekuce při zastavení řízení, je podle stěžovatele nutné rozhodovat podle ust. §89 e. ř., podle kterého soud může uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, dojde-li k zastavení exekuce. Z předmětného ustanovení nelze podle stěžovatele dovozovat, že by soud měl rozhodovat o nákladech exekuce podle úspěchu ve věci či procesního zavinění. V daném případě, uvádí stěžovatel, byl dle rozhodnutí okresního soudu povinný zavázán zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 4 160,- Kč, tedy povinnost uhradit náklady exekuce byla uložena insolventnímu povinnému. Stěžovatel je toho názoru, že za daných okolností by exekutor nemohl ve smyslu zákona exekuční činnost vykonávat za úplatu, když mu tato nemůže být poskytnuta. Stěžovatel poukazuje na to, že soudní exekutor je povinen nařízenou exekuci provést bez ohledu na svou vůli, a pokud tuto svou činnost provádí rozhodnutím soudu fakticky bez odměny, je podroben nucené práci. Nadto musí ze svého majetku hradit i hotové výdaje exekuce, čímž je prolomena i ochrana vlastnického práva, neboť jeho majetek je tímto zmenšován. Stěžovatel je toho názoru, že ustanovení exekučního řádu, která upravují náhradu nákladů exekuce, musí být aplikována a interpretována s ohledem na specifické postavení exekutora v exekučních řízeních a s ohledem na nezbytnost zachovávání a šetření jeho nezávislosti. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že mu obecné soudy nepřiznaly náhradu hotových výdajů v celkové výši 678,30 Kč, s odůvodněním, že nebylo doloženo, že by náklady v dané výši byly účelně vynaloženy v souvislosti s touto exekucí.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
K postavení exekutora a jeho nárokům na úhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 150/04, sp. zn. III. ÚS 118/05, sp. zn. III.ÚS 42/06, sp. zn. IV.ÚS 54/06, sp. zn. III.ÚS 225/06).
V usnesení ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. II. ÚS 150/04 v obdobné věci Ústavní soud konstatoval: "Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou."
Uvedený názor o postavení soudního exekutora jako podnikatele byl doplněn v dalších rozhodnutích Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 294/05). Vzhledem k tomu, že funkce exekutora má rysy výkonu veřejnoprávní funkce - úkony exekutora v exekučním řízení se považují za úkony soudu, exekutora provedením exekuce pověřuje soud (§28 e. ř.) a exekutor nemůže toto pověření k provedení exekuce odmítnout (exekutor je vyloučen z provedení exekuce pouze za podmínek uvedených v §29 e. ř.) - nelze než konstatovat, že exekutor má právo na uhrazení odměny v plné či alespoň v poměrné výši za jím vykonanou práci. Ústavní soud však v daných souvislostech nemohl rovněž nepřihlédnout k tomu, že podle ust. §90 odst. 3 e. ř., má exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce, jejíž výše je podrobněji upravena v §12 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě není zřejmé, zda oprávněný složil zálohu na náklady exekuce. Podstatné ovšem je, že tato možnost existuje a každý exekutor jí může využít. V této souvislosti je totiž třeba vidět i tu skutečnost, že pokud by oprávněný zálohu neuhradil, může exekutor podle §30 písm. b) e. ř. odmítnout provést požadovaný úkon. Nadto podle §55 odst. 2 e. ř. platí, že nesloží-li oprávněný ve lhůtě určené exekutorem přiměřenou zálohu na náklady exekuce, soud na návrh exekutora exekuci zastaví. Všechny výše zmiňované možnosti exekutorovi dostatečně zaručují, aby nezůstal zcela bez prostředků, resp. aby prováděl exekuci zcela na své náklady.
Exekutor je Ústavním soudem pojímán jako podnikatel (viz uvedené usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, sp. zn. III. ÚS 118/05), jehož podnikání s sebou nese rysy výkonu veřejnoprávní funkce (sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. II. ÚS 294/05, sp. zn. III. ÚS 42/06). Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od tohoto svého názoru odchýlit.
Výše uvedené závěry korespondují se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, přijatého dne 12. 9. 2006, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
V dosavadní rozhodovací praxi týkající se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce je zastáván názor, že je zásadně na povinném, aby hradil náklady exekuce (§87 odst. 3 e. ř.). Po oprávněném nelze spravedlivě požadovat, aby mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku na straně povinného, pokud toto zastavení řízení oprávněný sám procesně nezavinil. V takovém případě se uplatňují kritéria zakotvená v §271 o. s. ř. - zkoumání, z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce.
V usnesení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 42/06 se Ústavní soud vyjádřil ke kritériím pro uložení náhrady nákladů exekuce některému z účastníků. Ústavní soud uvedl, že zakotvením ustanovení §89 e. ř. neučinil zákonodárce nic jiného, než že doplnil ust. §271 o. s. ř., a vymezil tak procesní vztah mezi exekutorem a oprávněným, když ve vztahu k povinnému platí princip již vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 e. ř. Pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria obsažená v §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 e. ř.), neboť o kritériích, podle nichž má být uložena oprávněnému náhrada nákladů exekuce, exekutorský řád nic nestanoví.
Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 e. ř., §271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora, neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli měl k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 e. ř., §271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora (sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06).
V projednávané věci Okresní soud v Semilech v odůvodnění svého usnesení ze dne 12. 5. 2005 č. j. Nc 1529/2003-25 uvedl, že oprávněný se před nařízením exekuce ani při jejím provádění nedopustil procesního zavinění, když v okolnosti, že navrhl zastavení exekuce pro insolventnost povinného, procesní zavinění oprávněného spatřovat nelze. Okresní soud proto povinnost k náhradě nákladů exekuce uložil povinnému.
V této souvislosti je třeba uvést, že exekutor je - na rozdíl od oprávněného, nesporně vybaven pravomocí spojenou se škálou prostředků k tomu, aby kvalifikovaně posoudil poměry povinného a podle toho zvolil způsob exekuce. Exekutor je tedy schopen podstatně objektivněji zhodnotit pravděpodobnost bezvýslednosti exekuce. Nelze přičítat k tíži oprávněného, že se snaží domoci svého práva a ze svého pohledu není objektivně schopen posoudit poměry povinného; to je úkolem exekutora.
Lze samozřejmě připustit, že může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, který ovšem nelze hodnotit jako protiústavní. Okolnost, že ne vždy bude exekutor uspokojen v plné výši, lze podřadit pod výše zmiňované podnikatelské riziko exekutora. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 9/06, sp. zn. IV. ÚS 180/06).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu obecné soudy nepřiznaly náhradu hotových výdajů v celkové výši 678,30 Kč. Ve smyslu ust. §13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, ve znění pozdějších předpisů, náleží exekutorovi v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním exekuce. V předmětné věci obecné soudy stěžovateli náhradu hotových výdajů nepřiznaly s odůvodněním, že soudní exekutor vynaložení uvedených hotových výdajů nedoložil, a proto mu jejich náhrada nenáleží. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud - ostatně jak učinil již krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí - na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 336/05, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že veškeré hotové výdaje musí být ve spise soudního exekutora doloženy fakturami a stvrzenkami či jinými doklady, a pokud to není možné, úředními záznamy. Ve smyslu výše citovaného ustanovení vyhl. č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak posouzení účelnosti vynaložených hotových výdajů náleží výlučně obecným soudům.
Obecné soudy správně vycházely při svém rozhodování o náhradě nákladů exekuce z výše uvedených kritérií spočívajících v posouzení procesního (ne)zavinění oprávněného (přesněji z toho, z jakého důvodu k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí došlo) a Ústavní soud v jejich rozhodování neshledává vykročení z ústavně konformního rámce.
Protože Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů v předmětné věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu