ECLI:CZ:US:2006:3.US.336.06.1
sp. zn. III. ÚS 336/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ A. H. a b/ J. H., zastoupených JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2006, č.j. 9 Co 319/2005-344, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 12. 2004, č.j. 12 C 629/96-313, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že předmětem sporu je dohoda o převodu členských práv a povinností "k bytu č. 37 v Lounech, Palackého ulici čp. 2494", již uzavřela dne 3. 10. 1994 Marie Zúbková se stěžovateli (jako nabyvateli), jejíž platnost v řízení před obecnými soudy proti stěžovatelům napadly úspěšně osoby, které se ohlásily jako právní nástupci jmenované převodkyně.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 4. 6. 1999, č.j. 12 C 629/96-65, žalobě o určení neplatnosti této dohody vyhověl, Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 4. 2000, č.j. 9 Co 818/99-89, rozsudek soudu prvního stupně zrušil (s právním názorem ohledně aktivní legitimace žalobců), a soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 1. 11. 2002, č.j. 12 C 629/96-202, žalobu zčásti zamítl a zčásti řízení o žalobě zastavil. Odvolací soud usnesením ze dne 25. 9. 2003, č.j. 9 Co 195/2003-280, rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s (procesním) názorem, že na straně žalobců se jednalo o nerozlučné společenství (§91 odst. 2 o.s.ř.). Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 3. 12. 2004, č.j. 12 C 629/96-313, určil, že dohoda o převodu členských práv a povinností je neplatná, a Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 2. 2006, č.j. 9 Co 319/2005-344, tento rozsudek soudu prvního stupně (ve věci samé) potvrdil.
Obě posledně uvedená rozhodnutí obecných soudů napadli v řízení před nimi žalovaní ústavní stížností, ve které namítají existenci procesních vad, jimiž řízení před obecnými soudy podle jejich názoru trpí v podobě a intenzitě, jež dosahují ústavněprávní roviny.
Z šetření u Okresního soudu v Lounech se Ústavnímu soudu dostalo zjištění, že dne 13. 4. 2006 podali stěžovatelé proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení "§237 odst. odst. 1 písm. b/, příp. c/ o.s.ř.", a které je obsahově (ve smyslu uplatnění rozhodných námitek) v podstatě identické s ústavní stížností, o niž zde jde. O dovolání dosud Nejvyšší soud nerozhodl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení); to neplatí pro dovolání, které může být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení (dovolacího soudu). Stěžovatel tedy není povinen vyčerpat procesní prostředek, jímž je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanskoprávní věci, které může být přípustné jen za splnění podmínek stanovených v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Jinak je tomu v případě dovolání, přípustného podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.; to je "procesním prostředkem", který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není samozřejmě splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě případného kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (dovolání).
Jinak řečeno, o ústavní stížnosti nemůže být věcně rozhodnuto dříve, než zahájené řízení o dovolání bylo skončeno; ostatně i z toho, že stěžovatelé je podali, lze usuzovat, že předpokládají možnost odstranění namítaného zásahu do jejich práv již v rámci dovolacího řízení. Principům subsidiarity ústavněprávního přezkumu neodpovídá, aby ústavní stížnost byla věcně posouzena dříve, než o dovolání rozhodl dovolací soud.
Z toho plyne, že zahájení (a trvání) řízení o dovolání, jež nebylo skončeno, překáží zásadně tomu, aby ústavní stížnost mohla být hodnocena jako přípustná. To je evidentní zejména v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (jež bylo dovolateli ohlášeno), a má místo i v případech dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jestliže dovolatelé uplatnili zde způsobilé dovolací důvody.
Konformně názorům, vyjádřeným v obdobných věcech již kupříkladu v usneseních Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 137/02, sp. zn. I. ÚS 227/03 nebo sp. zn. III. ÚS 194/05 a dalších, dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji ve shodě s tím, co bylo výše předznačeno, soudcem zpravodajem podle citovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl.
Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele v jejich právech nepoškozuje, neboť podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tak by tomu bylo i v případě, že by dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto jako nepřípustné proto, že dovolacím soudem nebyly shledány ani podmínky přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2006
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj