ECLI:CZ:US:2006:3.US.343.06
sp. zn. III. ÚS 343/06
Usnesení
III. ÚS 343/06
Ústavní soud rozhodl dne 23. května 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J.M., zastoupeného Mgr. Petrem Pazderou, advokátem v Praze 1, Opletalova 4, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. února 2006, sp. zn. 1 VZT 68/2005, a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. ledna 2006, sp. zn. 1 KZV 306/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v souladu se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. února 2006 (1 VZT 68/2005-173) a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. ledna 2006 (1 KZV 306/2005) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. února 2006 (1 VZT 68/2005-173) byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost stěžovatele proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. ledna 2006 (1 KZV 306/2005), jímž bylo podle §31 odst. 1 tr. ř . rozhodnuto tak, že JUDr. Ivana Komárková, státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, není podle §30 odst. 1 tr. ř. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že je v rozporu s trestním řádem, pokud vykonává úkony státní zástupce, u něhož jsou pochybnosti, zda může pro poměr k osobě stěžovatele nestraně rozhodovat. Důvodem pochybnosti stěžovatele o podjatosti JUDr. Ivany Komárkové je její zjevně nepřátelské vystupování s cílem stěžovatele poškodit. Jmenovaná státní zástupkyně vykonává dozor nad průběhem trestního řízení, v němž je stěžovatel obviněný. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená usnesení státních zastupitelství, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu jsou ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu založeny především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., č. 78, Praha 1996, a další).
K přezkumu usnesení státních zastupitelství, která jsou vydávána před skončením trestního řízení, uvádí Ústavní soud proto v obecné rovině, že je může přezkoumat jen v případě, kdy dojde ke zřejmému odmítnutí spravedlnosti ze strany státního zástupce (státní zástupkyně). Podle Ústavního soudu k tomu může dojít zejména tím, že státní zástupce ve svém usnesení reaguje na námitky stěžovatele apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, aniž by bylo možno alespoň usuzovat na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí toho kterého státního zástupce vedly, příp. když jsou zjevně v rozporu s tím kterým ustanovením právního předpisu. Žádná z uvedených extrémních vad v odůvodnění napadených usnesení, jak jsou vpředu označena, ve věci této ústavní stížnosti zjištěna nebyla, neboť tato usnesení odpovídají zákonným požadavkům na odůvodnění usnesení kladeným (§134 odst. 2 tr. ř.), zejména pak ve vztahu k základní námitce stěžovatele, proč dozorující státní zástupkyně JUDr. Ivana Komárková není ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení; z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), které zakládá výlučně pravomoc Ústavního soudu, nelze proto napadeným rozhodnutím nic vytknout.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006