ECLI:CZ:US:2006:3.US.347.06
sp. zn. III. ÚS 347/06
Usnesení
III. ÚS 347/06
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Pavla Holländera a Vlasty Formánkové, ve věci navrhovatelů 1) K. D. a 2) F. D., zastoupených JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem Příkop 6, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 21 Co 21/2006 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2005 sp. zn. 18 C 77/99, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut jejich návrh na opravu chyby v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2002 sp. zn. 18 C 77/99 a odklad jeho vykonatelnosti pro dobu, dokud usnesení o opravě nenabude právní moci.
Z příloh ústavní stížnosti a toho co stěžovatelé (v původním meritorním řízení před obecnými soudy žalovaní) v naraci návrhu uvedli, vyplývá, že předmětným rozsudkem jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 119.834,80 Kč, a to z titulu nájemního užívání blíže specifikované nemovitosti. Proti tomuto rozsudku podali odvolání, jež bylo usnesením tamního soudu ze dne 27. listopadu 2003 č. j. 18 C 77/99-65 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2004 č. j. 44 Co 65/2004-76 pro opožděnost odmítnuto.
Stěžovatelé namítají, že nalézací soud "navýšil" pro meritum věci relevantní poslední vyměřené měsíční nájemné, tedy jeho základ ve výši 217,10 Kč na dvanáctinásobek, tj. 2.605,20 Kč (považuje tuto částku v rozporu s provedeným důkazním prostředkem nesprávně za měsíční nájemné), přičemž z této zjevné chyby následně provedl "další chybou" výpočet dlužného nájemného, což nalezlo odrazu i v citovaném výroku předmětného rozsudku. Přitom v příslušném evidenčním listu v kolonce "Nájemné měsíční" je uvedeno "217,10" a kolonce "Nájemné roční" potom "2.605,20". Z této zjevné chyby soudu, jak stěžovatelé uvedli, je potom žalobce bezdůvodně obohacen bezmála částkou ve výši 110.000,- Kč. Proto se domáhali nápravy prostřednictvím návrhu na rozhodnutí soudu ve smyslu §164 o. s. ř.
V záhlaví uvedenými usneseními obecných soudů, které vyloučily podřazení jejich tvrzení pod citované ustanovení, cítí se být dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě. Z toho důvodu, jakož i tvrzeného porušení čl. 90 Ústavy ČR ze strany obecných soudů, se domáhali, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je povinen při výkonu své jurisdikce co do případů, mezí a způsobů uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci (zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR), což je nezbytná podmínka pro jakoukoli legitimní činnost jeho orgánů.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí neshledal. Ta jsou v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem (v mezích rozhodované otázky) odůvodněna, přičemž na tato odůvodnění postačí odkázat. O aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Předmětná rozhodnutí potom ani nevybočují z ustálené praxe obecných soudů v judikatuře vyjádřené.
Výrok rozsudku nalézacího soudu, jehož opravy se stěžovatelé domáhali, totiž adekvátně odráží v odůvodnění přijaté a komunikované skutkové zjištění (str. 3, 5 rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2002 sp. zn. 18 C 77/99), jímž samotným je primárně namítaná zjevná nesprávnost, dle stěžovatelů podřaditelná pod hypotézu, resp. rozsah pojmu "zjevná nesprávnost" uvedený v §164 o. s. ř., zapříčiněna. Přezkoumání soudem učiněného skutkového zjištění se ovšem mohli v souladu s právem na spravedlivý proces domáhat řádně podaným odvoláním vůči tomuto rozhodnutí, případně posléze za splnění zákonem požadovaných podmínek i ústavní stížností (vigilantibus iura sunt scriptae).
Řešení nastalého pravomocného stavu prostřednictvím revize skutkových zjištění přijatých nalézacím soudem, na který poukazují, a jehož důsledkem je to, že v daném sporu "žalobce získal nárok majetkové povahy, který mu z hlediska objektivity, spravedlnosti, přehlídnutí, špatného propočtu a tedy opakovaně zdůrazňované chyby soudce zjevně nenáleží", cestou nyní podané a petitem vymezené ústavní stížnosti směřující do v záhlaví označených rozhodnutí není možné.
Ústavní stížnost tak byla shledána zjevně neopodstatněnou a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006