ECLI:CZ:US:2006:3.US.351.06
sp. zn. III. ÚS 351/06
Usnesení
III. ÚS 351/06
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavních stížností stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 12. 2005, čj. 8 Nc 178/2005-90, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 12. 2005, čj. 8 Nc 189/2005-95, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, čj. Nco 16/2006-67, takto:
I. Ústavní stížnosti zapsané pod spisovými značkami III. ÚS 351/06, III. ÚS 353/06 a III. ÚS 357/06 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod spisovou značkou III. ÚS 351/06.
II. Návrhy ze dne 18. 4. 2006 a 20. 4. 2006, na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, se odmítají.
III. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 4. 2006 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 12. 2005, čj. 8 Nc 178/2005-90, jímž bylo ve věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 125/2002 rozhodnuto, že soudkyně Mgr. J. Havlová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí uvedené věci. Tato ústavní stížnost byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 351/06.
Ústavní stížností ze dne 18. 4. 2006 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 12. 2005, čj. 8 Nc 189/2005-95, jímž bylo ve věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 138/2001 rozhodnuto, že soudkyně Mgr. J. Havlová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí uvedené věci. Tato ústavní stížnost byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 353/06.
Ústavní stížností ze dne 20. 4. 2006 napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, čj. Nco 16/2006-67, jímž bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Praze JUDr. K. Švecová, JUDr. H. Černecká, JUDr. P. Wulkan, JUDr. V. Miřacká, JUDr. I. Švehlová, JUDr. Š. Kamenická, Mgr. H. Říhová a JUDr. T. Němec nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 135/2002 a u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Nc 52/2005. Tato ústavní stížnost byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 357/06.
Stěžovatel ve všech těchto ústavních stížnostech tvrdil, že obecné soudy se při svém rozhodování o námitce podjatosti téměř nezabývaly jeho argumenty a že vycházely především z prohlášení dotčených soudců. S takovým postupem stěžovatel nesouhlasí, přičemž poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 (argument nutnosti objektivní úvahy o tom, zda lze mít vzhledem k okolnostem případu za to, že by soudce podjatý být mohl), a sp. zn. I. ÚS 167/94 (argument, dle něhož postačí, že lze mít pochybnosti o podjatosti), jakož i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie (argument vycházející z toho, že vyloučený je soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně pochybovat o jeho nepodjatosti), a dovolává se tzv. teorie zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. Tato pravidla však respektována ze strany obecných soudů nebyla, ty se nevypořádaly s dokumentem "Analýza mediální prezentace kauzy K.", resp. nevzaly v úvahu, že soudci jsou vystaveni politickému a společenskému tlaku ve vztahu k jeho kauzám. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na výroky "politických špiček", jež byly vysloveny po vydání soudních rozhodnutí ve prospěch stěžovatele, jakož i na konkrétní reakce představitelů moci zákonodárné a výkonné, a tvrdí, že politický tlak vytvořený na soudce v ČR může prokazatelně ovlivnit jejich rozhodování v jeho věcech. Rovněž tak - v souvislosti se sdělením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2005 a k němu přiloženého přípisu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 12. 1. 2004 upozorňuje na to, že obecné soudy zasílají na žádost Ministerstva spravedlnosti ČR tomuto pravidelné zprávy o průběhu jeho sporů, což dle jeho názoru představuje nepřípustný zásah moci výkonné do moci soudní, protože mohou být sledováni soudci, kteří v jeho věcech rozhodují, a tím na ně může být vytvářen soustavný tlak. Stěžovatel s ohledem na jím vyvozovanou podjatost soudců tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a domáhá se, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil. S ohledem na skutečnost, že prý neexistuje v ČR soudce, který by při rozhodování jeho věci byl skutečně nestranný a nezávislý, je třeba řešit, zda by se stěžovateli nedostalo spravedlivého posouzení jeho věci u soudu jiného státu. Přitom vyslovuje názor, že by tomu tak mohlo být v rámci právního prostoru Evropské unie; jak totiž podle stěžovatele vyplývá z čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU, je EU založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu. Protože stěžovatel nenalezl žádné rozhodnutí Evropského soudního dvora v Lucemburku (ESD), které by již odpovědělo na otázku, zda lze toto ustanovení interpretovat tak, že lze za určitých předpokladů přenést rozhodovací pravomoc ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu, má za to, že tato otázka ještě vyřešena ESD nebyla. Vzhledem k tomu navrhl, aby Ústavní soud dle čl. 234 Smlouvy o založení ES předložil ESD následující předběžnou otázku: "Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o EU výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát EU k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a (tím i) nezávislost? Pokud bude znít odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě unie? Pokud odpověď Evropského soudního dvora bude znít i tentokráte kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu tohoto státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?"
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnosti jsou co do svého obsahu totožné a směřují proti rozhodnutím vydaných ve věcech, jejichž skutkový základ i právní aspekty jsou stejné, byly z důvodu hospodárnosti řízení v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není. Obsahově totožnými ústavními stížnostmi stěžovatele se Ústavní soud již opakovaně zabýval (viz např. usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 134/06, a ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 225/06) a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Vzhledem k tomu, že se III. senát Ústavního soudu se závěry uvedenými v citovaných usneseních jiných senátů plně ztotožňuje, resp. nemá důvodu se od svých předchozích závěrů nijak odchylovat, nezbylo mu, než nyní posuzované ústavní stížnosti, jakož i shora označené návrhy - s odkazem na odůvodnění předchozích, výše označených rozhodnutí Ústavního soudu - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrhy zjevně neopodstatněné, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2006