ECLI:CZ:US:2006:3.US.371.06
sp. zn. III. ÚS 371/06
Usnesení
III. ÚS 371/06
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené prof. JUDr. Milanou Hrušákovou, CSc., advokátkou v Brně, Minská 58, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2006, sp. zn. 16 Co 27/2006, a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. P 89/2005, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána v souladu s formálními podmínkami zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2006 (16 Co 27/2006) a jemu předcházející usnesení Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 22. listopadu 2005 (P 89/2005-293) a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na ochranu života (čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a základních práv nezletilého dítěte obsažených v čl. 3 odst. 1, čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o výkonu práv dětí.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2006 (16 Co 27/2006) bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. listopadu 2005 (P 89/2005-293), jímž soud I. stupně nařídil toto předběžné opatření:
* Otec (J. K.) je oprávněn stýkat se s nezl. Janem K. (jedná se o pseudonym) každý lichý týden v roce v sobotu od 14 hod. do 17 hod. v Krizovém centru Spondea za přítomnosti pracovníka tohoto krizového centra, bez přítomnosti matky.
* Matka (stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem) je povinna nezl. Jana do Krizového centra Spondea ke styku s otcem přivést a po ukončení styku s otcem z krizového centra odvést.
V ústavní stížnosti stěžovatelka - stručně shrnuto - vede polemiku s rozhodovacími důvody, které vedly soud I. stupně k nařízení předběžného opatření, a uvádí své subjektivní výhrady proti styku nezletilého s otcem. Poukazuje především na listinné důkazy o zdravotním stavu syna a na násilnické sklony otce. Podle jejího názoru je i nevhodné prostředí pro styk nezletilého Jana s otcem, vhodnější by byl styk v domácím prostředí za přítomnosti matky. Stěžovatelka proto navrhla odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů a současně navrhla jejich zrušení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelka svou ústavní stížností usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
Z odůvodnění napadených usnesení Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že tyto obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem a že byly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření (§76 a §102 odst. 1 o. s. ř.). Dále lze konstatovat, že z jejich odůvodnění vyplývá, že skutkově bylo dostatečně zjištěno, že je nutné prozatímně upravit styk nezletilého s otcem za nepřítomnosti matky a zajistit dodržení jedné ze základních zásad rodinného práva, vyjádřené jak ve vnitrostátních pramenech rodinného práva, tak i v mezinárodních pramenech, a to styku nezletilého s oběma rodiči, tedy i s otcem (srov. např. znění ust. §26 odst. 4 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů).
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, její ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006