ECLI:CZ:US:2006:3.US.377.06
sp. zn. III. ÚS 377/06
Usnesení
III. ÚS 377/06
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MEIXNER & HANUŠ a. s. Czech republic, se sídlem v Praze 2, Londýnská 682/53, zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem v Lanškrouně, Nám. J. M. Marků 92, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2006, čj. 29 Co 707/2005-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, a to pro stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve věci vedené před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 12 C 139/2005 žalovala stěžovatelka J. P. (vedlejší účastník) jako podnikatele - fyzickou osobu o uhrazení 49 692,20 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Benešově dne 10. října 2005 rozsudkem čj. 12 C 139/2005-40 žalobě vyhověl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze změnil rozsudek k odvolání vedlejšího účastníka tak, že stěžovatelčině žalobě vyhověl jen v částce 4 528,35 Kč a ve zbývající části žalobu zamítl. Dovolání nebylo s ohledem na výši žalované částky přípustné.
Ústavní stížnost upozorňuje na to, že odvolání vedlejšího účastníka bylo odůvodněno až později, přičemž odůvodnění odvolání prý nebylo nikdy stěžovatelce doručeno. Dále polemizuje se skutkovým a právním závěrem odvolacího soudu.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Benešově sp. zn. 12 C 139/2005 a vyjádření Krajského soudu v Praze. Krajský soud v Praze jako účastník řízení upozorňuje, že i kdyby snad nebylo odůvodnění odvolání stěžovatelce doručeno, měla dva měsíce na seznámení se s jeho obsahem. Navíc při jednání krajského soudu dne 1. února 2006 bylo odůvodnění odvolání čteno. Další námitky stěžovatelky by snad byly hodny zvážení při dovolacím řízení, dovolání však není v tomto případě přípustné. Stěžovatelka ve své stručné replice setrvala na důvodech podané ústavní stížnosti. Upozorňuje, že na účastníky nelze přenášet povinnosti soudu, a to zejména za situace, kdy měl obecný soud k doručení odůvodnění odvolání dostatek času.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Z toho plynou pro kauzu stěžovatelky následující závěry.
Ústavní soud především nemá pravomoc přehodnotit závěr odvolacího soudu o možnosti jiné než písemné výpovědi smlouvy, k němuž odvolací soud dospěl interpretací smlouvy a interpretací občanského a obchodního zákoníku. Ústavní soud totiž není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 371, 374-375). Tak tomu ovšem, co se týče výkladu možnosti výpovědi smlouvy, není.
Ústavní soud zdůrazňuje, že v důsledku toho, že zákon nepřipouští s ohledem na výši žalované částky dovolání, nevstupuje do role Nejvyššího soudu a nepřezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska jeho zákonnosti. Ústavní soud naopak upozorňuje, že soud druhého stupně postupoval plně v souladu s ust. §157 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. V souladu s tímto ustanovením obecný soud ze spisu neopisoval skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy, ale naopak důkazy a přednesy účastníků hodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Do právního závěru odvolacího soudu, že smlouva byla platně vypovězena, proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v argumentaci odvolacího soudu žádný protiústavní exces.
Za druhé, Ústavní soud neshledal nic protiústavního na hodnocení důkazů obecným soudem prvého a druhého stupně, konkrétně výpovědi svědka B. P.. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. V případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl., a konstantní judikatura). Tak je tomu i v tomto případě, když hodnocení důkazu výpovědí svědka bylo navíc shodné jak ze strany soudu prvého, tak druhého stupně, a odvolací soud toliko změnil některé právní (nikoliv skutkové) závěry soudu prvého stupně. Oba soudy se též vypořádaly s hodnověrností svědka.
Za třetí, k stěžovatelčině námitce, že jí nebylo nikdy doručeno odůvodnění odvolání vedlejšího účastníka, Ústavní soud uvádí, že podle spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 12 C 139/2005 vskutku nebylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno odůvodnění odvolání vedlejšího účastníka, ale namísto toho bylo doručeno dne 2. prosince 2005 jen odvolání (bez odůvodnění) vedlejšího účastníka ze dne 8. listopadu 2005. Protože se ovšem jednání před odvolacím soudem konalo až 1. února 2006, a protože v odvolání vedlejšího účastníka (které právní zástupce stěžovatelky obdržel 2. prosince 2005) bylo výslovně uvedeno, že odůvodnění odvolání bude doplněno, měl právní zástupce stěžovatelky téměř dva měsíce k vyžádání si odůvodnění odvolání, event. k nahlédnutí do soudního spisu. Pokud toto neučinil, a ani při jednání 1. února 2006 tuto skutečnost nijak nezmínil, nemůže skutečnost nedoručení odůvodnění odvolání stěžovatelce založit důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, eventuálně stanoviska účastníků řízení. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006