ECLI:CZ:US:2006:3.US.380.05
sp. zn. III. ÚS 380/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 18. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele JUDr. K. J., zastoupeného Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem Prokopská 8/296, 118 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2005 sp. zn. 7 To 154/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením zamítl Městský soud v Praze stížnost směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. ledna 2005 sp. zn. 29 T 110/2002, jímž byl podle §151 odst. 3 tr. řádu zamítnut návrh stěžovatele (ustanoveného obhájce) na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu M. Š., uskutečněnou v trestní věci vedené pod označenou spisovou značkou.
Prvostupňový soud v odůvodnění svého rozhodnutí s ohledem na dovozenou prekluzi nároku (§151 odst. 2 tr. řádu) konstatoval, že ve vztahu k odsouzenému nabyl meritorní rozsudek soudu ze dne 20. června 2002 právní moci dne 20. července 2002. Vyslovil, že advokát, takto stěžovatel v řízení před Ústavním soudem, sice uvedl ve svém návrhu (na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů), že důvody nutné obhajoby pominuly 5. července 2002, ale o právní moci rozsudku se dozvěděl až 14. října 2003, nicméně k tomuto tvrzení se vyjádřil tak, že není povinností soudu vyrozumívat obhájce o právní moci rozsudku. Soud stížnostní se následně ztotožnil s námitkou stěžovatele, dle níž prekluzivní lhůta uvedená v §151 odst. 2 tr. řádu má charakter lhůty subjektivní. Z pohledu skutkového konstatoval, že předmětný rozsudek byl vynesen dne 20. června 2002 v hlavním líčení, jehož se účastnil na základě substituční plné moci udělené stěžovatelem Mgr. L. P.. Po vyhlášení rozsudku a poučení o opravných prostředcích se stěžovatelem zastoupený obžalovaný vzdal práva odvolání (a to i za osoby oprávněné) a "rozsudek tedy nabyl právní moci 20. 6. 2002 a nelze zpochybňovat, že týž den se JUDr. J. o této skutečnosti dozvěděl", přičemž "povinnost obhajovat již odsouzeného M. Š. tímto skončila". Od tohoto časového okamžiku tak začala plynout dle názoru stížnostního soudu prekluzivní lhůta a v rámci jejího běhu stěžovatel svůj nárok neuplatnil. Proto Městský soud v Praze stížnost stěžovatele zamítl.
Usnesení stížnostního soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. Namítl, že jeho povinnost obhajovat obžalovaného neskončila okamžikem uvedeným v odůvodnění rozhodnutí, neboť se státní zástupce u hlavního líčení "nevyjádřil ani do odvolání, ani v případě stížnosti" a předmětný rozsudek nabyl právní moci až 20. července 2002. Navzdory tomuto pochybení Městského soudu v Praze nicméně považuje za rozhodující tu skutečnost, že ani jeden z obecných soudů nezpochybnil, že se o právní moci rozsudku dozvěděl až 14. října 2003. Pokud tedy uplatnil svůj nárok 9. července 2004, učinil tak dle jeho názoru v jednoroční prekluzivní lhůtě, pročež se domnívá, že napadeným usnesením, jehož kasaci v petitu ústavní stížnosti navrhl, došlo k zásahu do "principu ochrany legitimního očekávání plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR".
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že z hlediska zjištění obsahu právní úpravy není právně významný jen jazykový výklad, nýbrž relevantní je rovněž účel a smysl aplikované normativní regulace ve vztahu k jejímu zakotvení v právním řádu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 uvedl, že "Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci."
K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se Ústavní soud vyslovil v řadě dalších nálezů, příp. stanovisek (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st-1/96, nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Tento aplikační přístup zdůraznil Ústavní soud kupř. i v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03, jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 288/04, v němž rovněž poukázal na relevanci teleologické metody směřující k nalezení významu a působení zákona. V návaznosti na tyto teze lze říci, že v obecném základu úvah o přijetí závěru o obsahu právní normy (právního předpisu) takto akceptoval teleologický výklad jako interpretační přístup jazykovému na roveň postavený, resp. vždy přinejmenším takový, jenž je způsobilý v kontextu racionální argumentace představovat významný korektiv při zjištění obsahu právní normy.
Ve světle tohoto pohledu na naznačenou problematiku aplikace práva, dle něhož mechanická aplikace abstrahující od smyslu a účelu právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity, Ústavní soud posoudil i předmětnou věc stěžovatele. Nikterak nezpochybňuje, že prekluzivní lhůta uvedená v §151 odst. 2 tr. řádu je co do stanovení jejího počátku konstruována jako lhůta subjektivní (odlišný závěr konečně nelze dovodit ani z nálezů sp. zn. I. ÚS 287/04, I. ÚS 344/04, IV. ÚS 178/04, II. ÚS 444/03, II. ÚS 37/04 či kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 626/04). Nicméně při výkladu dosahu předmětného ustanovení nelze odhlédnout od toho, že konstrukce lhůt se subjektivně určeným počátkem zrcadlí smysl těchto lhůt, vycházející z jejich pravidelného sepětí se současně stanovenou lhůtou objektivní (přesněji se lhůtou s objektivně určeným počátkem). V tom rámci subjektivní lhůta končí vždy nejpozději uplynutím lhůty objektivní.
V daném případě zákonodárcem komplementárně taková lhůta stanovena nebyla. Současně lze dovodit, že jeho intencí bylo právě v kontrapozici k předchozí právní úpravě zamezit z hlediska časového neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku (srov. důvodovou zprávu k zák. č. 265/2001 Sb. ve slovech "se doplňuje propadná lhůta pro uplatnění tohoto nároku, neboť v praxi dochází k tomu, že nárok není uplatňován po dlouhou dobu od skončení povinnosti obhajování, přičemž podle převažujícího názoru se na tento zvláštní nárok nevztahují obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů"), ke kterémuž dílčímu závěru možno dospět i na základě objektivního teleologického výkladu (ve spojení s argumentem per reductionis ad absurdum). Z takto koncipované právní úpravy, resp. z argumentačního prostoru jí vymezeného, je dle přesvědčení Ústavního soudu nutno určení počátku (běhu) předmětné subjektivní lhůty vykládat v důsledku uvedeného striktně, tj. dikci "nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila", v designátu "dozvěděl" interpretovat jako do jednoho roku ode dne, kdy se při zachování postupu lege artis o tom, že povinnost obhajovat skončila, dovědět mohl a měl. Ústavní soud v této souvislosti navazuje na právní názor, který k interpretaci §151 odst. 2 tr. řádu vyslovil v rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 224/05.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 110/2002 podává se, že shora označený rozsudek nalézacího soudu nabyl právní moci ve vztahu ke stěžovateli dne 20. července 2002, nikoliv 20. června 2002 (č. l. 153 ve spojení s č. l. 158, resp. 168).
Sluší se v této souvislosti připomenout, že pokud se uplatnění předmětného nároku a primárně tedy (subjektivního) zjištění okamžiku, kdy povinnost obhajovat skončila, týče, stěžovateli svědčí povinnost převzít plnou odpovědnost za hájení svých práv (vigilantibus leges sunt scriptae), jakož především ve vztahu k zastoupenému v trestní věci nezanedbatelné povinnosti z výkonu advokacie plynoucí (§41 odst. 1, §65 odst. 1 tr. řádu, §16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Proto pro věc relevantní subjektivní zjištění učiněné téměř po roce a čtvrt od okamžiku právní moci předmětného rozsudku jeví se dle názoru Ústavního soudu ve světle jejích konkrétních okolností prima facie jako uvedené povinnosti přiměřeně nereflektující a uplatnění nároku, datované dnem 9. července 2004 a doručené soudu 12. července 2004 (č. l. 343 spisu obecného soudu), považuje takto za zjevně vybočující z jednoroční prekluzivní lhůty počítané od okamžiku, kdy se stěžovatel o skončení jeho povinnosti obhajovat dozvědět mohl a měl. Žádné důvody bránící mu v dřívějším zjištění, že jeho povinnost obhajovat skončila, nadto v řízení před obecnými soudy k posouzení nepředložil a ani v naraci ústavní stížnosti své tvrzení námitkami takto konstruovanými nepodložil.
Z uvedeného rovněž plyne, že nesprávný skutkový závěr učiněný odvolacím soudem stran okamžiku, kdy povinnost stěžovatele obhajovat skončila, k jehož revizi (s relevantními důsledky) ani Ústavní soud bez provedení dokazování v rámci ústního jednání respektujícího kautely spravedlivého procesu není oprávněn (sp. zn. III. ÚS 464/99, III. ÚS 345/2000, III. ÚS 138/2000 a další), nemá za následek nesprávné rozhodnutí v meritu předmětné věci z pohledu takto případně v odlišné skutkové a právní situaci jinak relevantního dotčení v ústavně zaručených základních právech. Jeho vyvození není tedy v daném kontextu způsobilým (smysluplným) důvodem kasace usnesení Městského soudu v Praze ze strany Ústavního soudu.
Vycházeje z vyloženého náhledu na dosah dikce §151 odst. 2 tr. řádu, dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud v Praze při svém rozhodování nevykročil způsobem, jenž by byl relevantní pro výsledek řízení o ústavní stížnosti, z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, jejichž adresátem je stěžovatel. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ní rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006